skip to main content
Forbes History

Forbes History: Tlustá Berta a mlýnek na maso, u Verdunu byla smrt záchranou

3 minuty čtení

Jeden druhému připaluje cigaretu, hlasitě si zpívají, život vypadá jako bezstarostná procházka. A během frivolního špacíru jaksi mimoděk obsazují nepřátelské území – i válka se v ten moment náhle jeví téměř kratochvilnou záležitostí.

Takové bylo rozpoložení německých vojáků na den přesně před 105 lety, když začala jejich ofenziva u Verdunu. Zvesela a s písní na rtech kráčeli mladí muži vstříc… peklu.

Vlastně ne, peklu ne. Peklo je špatný výraz pro to, co se v jedné z nejděsivějších bitev první světové války a celé světové historie odehrálo.

Z veškerých hrůzných prostředků, které bylo možno použít, vynechaly vyspělé a křesťanské státy pouze mučení a kanibalismus, a to jen proto, že jejich účinek se zdál pochybný.

Neboť peklo má smysl, škvaří se v něm těla hříšníků. Verdun žádný smysl neměl. V pekle je utrpení, bolest a zmar, u Verdunu bylo totéž, zbavené však obsahu, vyprázdněné a bez významu. Jakýmsi vrcholně tragikomickým punktem na nesmyslné zabíjení bylo, že na konci nelítostné desetiměsíční bitvy o úzký pruh země stály obě strany zhruba ve stejných pozicích jako na počátku.

Bitva neměla smysl, pokud se za smysl nepovažuje krutost jako taková. Verdun je nejlepším důkazem slov britského státníka Winstona Churchilla, který první světovou válku charakterizoval tak, že z veškerých hrůzných prostředků, které bylo možno použít, vynechaly vyspělé a křesťanské státy pouze mučení a kanibalismus, a to jen proto, že jejich účinek se zdál pochybný.

Reklama

K hrůzám se dostaneme, v souvislosti s Verdunem se k nim nejde nedostat. Nyní ještě na krátký okamžik sdílejme iluzi mladíků v německých uniformách, kteří se usmívají, protože „mein herren, takovou válku si necháme líbit!“

Konflikt trvá už rok a půl, děsu bylo tolik, že by to stačilo na celý vesmír, ale Němci nyní věří, že  operace nazvaná Soud, kterou si hodlali otevřít cestu do 230 kilometrů vzdálené Paříže, válečný masakr definitivně ukončí. Co víc – věří, že půjde o bleskový soud. Že rozhodující vítězství přijde v řádu dnů.

Optimismu zprvu hrálo do noty, že postupující armáda nenarazila na odpor. Její ofenzivě předcházelo dělostřelecké ostřelování nepřátelských pozic; když doznělo, pryč byly i dvoumetrové zákopy Francouzů, poněvadž krátery po řádění Tlusté Berty, jak se přezdívalo germánským dělům, byly ještě hlubší.

Tlustá Berta, největší dělo, které se používalo za první světové války. | Foto Wikipedie

Obávaným kanonům se Tlustá Berta říkalo podle Berty Kruppové, jež ve válečných letech stála v čele známého ocelářského a zbrojařského impéria. Podnikatelka a vládkyně rodu průmyslníků byla opravdu korpulentní, ale v rubensovském těle plál obchodní duch, takže nelichotivou přezdívku údajně brala jako dobrý marketingový tah.

Ten ale nebyl příliš třeba. Za vše mluvila ústa Kruppových děl, z nichž vylétaly ničivé projektily. Francouzská ležení zasypalo během prvních hodin milion střel a rány od Verdunu slyšeli vyděšení civilisté na desítky kilometrů vzdálených místech. Vznik dodnes užívaného rčení „rány jako u Verdunu“ byl na světě.

Na světě bylo 21. února 1916 i německé přesvědčení o brzkém míru. Tím spíš, že prosté vojíny o hladkém postupu přesvědčovali velitelé a takto formulovaným slibům bylo neodolatelně svůdné podlehnout.

Foto Wikipedie

Německé pochodové písně však k překvapení pochodujících přehlušila jiná „muzika“ – z hlavní francouzských samopalů. „Tancovalo“ se na ni tak, že se rozcupovaná těla bezvládně zřítila na tvrdou zem. Mlýnek na maso,  jak se bitvě u Verdunu říká, se roztočil.

Reklama

A než se po francouzském vítězství 18. prosince 1916 zastavil, semlel 362 tisíc životů na straně Francie, 336 tisíc na straně Německa. Šedesát milionů vybuchlých granátů způsobilo pokles zemského povrchu až o sedm metrů. Zmizelo devět vesnic a přes jednu z nich, Fleury, se válečná fronta převalila šestnáctkrát; osada je dodnes coby memento evidována s oficiálním počtem obyvatel nula.

Takto vypadá válečné pole dnes. | Foto Wikipedie

Ještě víc než statistika křičí osobní svědectví.

„Nemáš představu, co člověk dokáže udělat bližnímu,“ psal francouzský vojín Eugene Leners v matce, „nohy mám pokryty mozkovou tkání, drtím hrudníky mrtvých a bez povšimnutí překračuji vyhřezlé vnitřnosti. Teprve když se probořím do čehosi měkkého, uvědomím si, že šlapu do mrtvého kamaráda.“

Na druhé straně zákopů, do nichž bojující na dlouhé měsíce zapluli, píše Fritz Moseler sestře do Německa: „Už nemohu snést více hrůz a únavy. Nechci popisovat, v čem žiji, nejsem si ani jistý, zda jsem mrtvý, či živý.“

Na horizontu směrem k nám šlehají plameny apokalypsy.

V listu Francouze z 66. pěšího pluku stojí: „Jsem v království mrtvých. Nad kopci se objevují záblesky, noc hoří jako v pekle, temnota je rozervána vedví. Na horizontu směrem k nám šlehají plameny apokalypsy.“

Víceméně stejně popsal situaci i pilot, který bojiště přelétal: „Stromy a cesty zmizely, jako když se smaže křída na tabuli. Z vesnic nezůstalo nic kromě šedých skvrn. Neustále se zvedá dým z vybuchujících granátů. Během soustavné palby prší střepiny jako déšť. Bezpočet doutnajících sloupů dýmu připomíná obraz ohnivých hrobek z Danteho Pekla.“

Při vší úctě, je třeba zopakovat – čerti jsou proti tomu, co za muka si sami pro sebe umí vymyslet lidé, směšní žabaři.

„Chápu moc dobře, že mluvíte o smrti jako o něčem, co vás neděsí. V této válce si člověk může sám na sobě vyzkoušet – a takové příležitosti se stávají zřídka –, že nic není tak uklidňující jako vyhlídka na mír smrti. Kdo usiluje o čistotu a prozření, k němu přijde smrt jako zachránce,“ napsal jeden z nejvýznamnějších německých expresionistů Franz Marc krátce před 4. březnem 1916, kdy smrt „zachránila“ právě jeho.  

Statisíce lidských životů bylo zmařeno. | Foto Wikipedie

A ještě svědectví francouzského novelisty a budoucího kandidáta Nobelovy ceny za literaturu Jeana Giona: „V zákopové díře je nás devět a první z nás, který cítí potřebu, leze nahoru… Je tam dva dny – tři metry od nás, zabitý se staženými kalhotami. Kálíme na papír a vyhazujeme všechno ven. Když dojde papír, děláme to do toren… Sužuje nás šílená žízeň, pijeme vlastní moč… Tohle je ta obdivuhodná bitva u Verdunu.“

Nic z výše citovaného nelze komentovat tak, že jde o líčení zvěrstev – zvířata by ničeho takového schopna nebyla. Z Verdunu se stal pro Němce symbol prestiže a válečného úspěchu, pro Francouze symbol patriotismu a národní cti, avšak obyčejní pěšáci jdoucí proti strojům na vraždění neměli na vznešené myšlenky kdy.

Reklama
Reklama