Ani si nestačili uvědomit, že už nejsou. V jednom okamžiku byli ti lidé živí a energičtí, v další vteřině z nich nezbylo nic. V žáru čtyř tisíc stupňů Celsia se po výbuchu atomové bomby vypařili. Zbyla jen budova, v níž pracovali, tedy její skelet. I to bylo ojedinělé – všechny další domy v husté městské zástavbě padly k zemi.

Jadernou katastrofu v Hirošimě přečkal Průmyslový palác od českého architekta Jana Letzela a existují hned dva důvody, proč o něm a jeho díle vyprávět zrovna teď.

Jednak 6. srpna uplynulo 75 let od hirošimské apokalypsy, a navíc rezistenci Letzelova paláce připomněl současný osud sila, které unikátně přežilo zkázu bejrútského přístavu – silo navrhl český inženýr Jiří Požár a v roce 1970 ho postavili montéři tehdejšího pardubického podniku Průmstav.

S Pardubicemi a východními Čechami má spojitost i muž velebený na Dálném východě: Letzel přišel na svět v dubnu 1880 v Náchodě jako šesté dítě tamějšího hoteliéra a po studiích v Pardubicích se ocitl v Praze, kde se stal na uměleckoprůmyslové škole jedním z nejmilejších žáků známého architekta Jana Kotěry.

Japonsko jako by Letzela přitahovalo zvláštní, až magickou silou: v jeho prvním a patrně jediném samostatném projektu na území Česka, v pavilonu v obci Mšené-Lázně, použil japonské motivy. Památka na jeho práci se ovšem nachází i v centru Prahy: architekt se podílel na podobě hotelu na Václavském náměstí, který dnes nese jméno Evropa.

Evropa? Kdepak, ta byla mladému muži malá. Jako Sirény ho lákaly dálky, nešlo jim odolat. Nejprve se dvacetiletý Letzel ocitl na Kotěrovo doporučení v Káhiře, ale to byla jen rok a půl trvající epizoda. Po ní se vydal do asijského císařství, kde nechal srdce, duši i budovu, jež ve zničené Hirošimě zůstala stát jako jeden z nejvýraznějších protiválečných vykřičníků.

Architekt Jan Letzel. | Foto Wikipedia

Dnes je Japonsko ultramoderní země, avšak na počátku minulého století šlo o feudálně zastaralou říši. V hlavním městě Tokiu jezdilo všehovšudy šestnáct aut, přičemž jedno z nich, značky Laurin & Klement, patřilo studiu českých architektů a spolužáků z Pardubic – Janu Letzelovi a Janu Karlu Horovi.

Dřív než se čeští přátelé stali v Tokiu průkopníky automobilismu, působili v Jokohamě. Letzel si tam pronajal domek a pozoruhodně křížil japonské a české prvky nejen v architektuře, ale například i tím, že oděn do tradičního kimona nakládal – jak upozornil v České televizi pořad Šumné stopy – vlastoručně vypěstované okurky na znojemský způsob.

S jokohamským obydlím ale souvisí cosi mnohem zásadnějšího: rodině ze sousedství byla na obtíž dcerka, zato český samotář si děvčátko oblíbil, osvojil si ho a postaral se o jeho výchovu. Little girl přinesla do Letzelova staromládeneckého života nečekané štěstí, kdežto Little Boy, jak se říkalo hirošimské bombě, způsobil moře tragédií, v důsledku exploze zahynulo okolo 140 tisíc lidí.

To ovšem předbíháme. Hodně předbíháme. Vždyť rozmach českého tvůrce se v Japonsku neodehrával jen před druhou světovou válkou, ale dokonce před tou první. V čase, kdy si místní obyvatelé dokázali za pohromou představit četná zemětřesení, nikoli smrtonosnou sílu jedné jediné bomby.

Právě pro návrhy staveb, jež byly proti otřesům půdy odolnější než ostatní, byl Letzel ceněn. Ať už společně s Horou, nebo – když podnikatelský partner Japonsko opustil – bez něj, vyprojektoval architekt kupříkladu komplex dívčí školy v Tokiu, soukromou nemocnici, rezidenci barona Nagaye či hotel v Macušimě.

Žel, vzdor masivnosti a výjimečné stabilitě žádná z těchto staveb už nestojí – o jejich zmizení se postarala kombinace silných zemětřesení, demolic a válek. Ovšem ta nejikoničtější stavba, podle všeho nejproslulejší české architektonické dílo ve světě, válku částečně přečkala. Co víc: stala se zhmotnělým protestem proti ní, proti všem válkám vůbec.

Takhle vypadá Průmysový palác dnes. | Foto Wikipedia

Výstavní palác obchodní a průmyslové komory v Hirošimě se začal budovat na sklonku roku 1913 a otevřen byl už v dubnu 1915, kdy Letzel slavil pětatřicátiny. Na kontinentu, odkud tvůrce paláce pocházel, zuřila první světová válka, která připravila historický kontext pro tu druhou. A tedy i kontext pro ráno 6. srpna 1945, kdy se secesní třípatrová budova s impozantní barevně prosklenou kopulí ocitla v epicentru nukleárního výbuchu.

Ve válečné době, ve které bojovalo na straně Hitlera, umístilo Japonsko do Letzelova rozlehlého domu kanceláře ministerstva vnitra; torzo, které po katastrofě díky železobetonové konstrukci zůstalo, je dodnes ponecháno v původním stavu jako memento.

A Letzel? Ani o jeho životě nejde mluvit zvesela. V roce 1919 aktivně organizoval návrat československých legionářů do nově vzniklé vlasti a sám se stal v Japonsku obchodním atašé Masarykova státu, za což nechtěl plat. A nakonec to nevydržel a po třinácti letech se vydal do rodné země.

Přijel tam bez adoptivní dcery, jež z Japonska sice též odešla, ale do USA, kde se později vdala. A nadšený étos z něj poměrně rychle vyprchal: na ministerstvu obchodu si nerozuměl s kolegy, a tak v roce 1922 putoval zpátky do Japonska.

Jenže ani v Japonsku už na Letzela nic hezkého nečekalo. Naopak, přišel traumatický šok. Obrovské zemětřesení z podzimu 1923 se vymykalo veškerým jeho dosavadním zkušenostem: nechalo za sebou přes 100 tisíc mrtvých, architekt měl sám namále, takže svůj cestovní kompas opět nasměroval do Prahy.

V české metropoli záhy skončil na smutné adrese: v ústavu pro duševně choré v Kateřinkách, kde 26. prosince 1925 zemřel…

Bylo mu teprve pětačtyřicet a na smrtelné posteli ležel zvláštní shodou okolností ve stejném pokoji, v němž o 41 roků dříve zesnul hudební skladatel Bedřich Smetana, autor symfonické básně Má vlast. Byla to i architektova vlast, je ale výmluvné, že edice jeho dopisů nese název „Japonsko – země, kterou jsem hledal“.

Jan Letzel našel svou zemi. A z této země se prostřednictvím zbytků jeho stavby navěky ozývá zhmotnělé a varovné poselství o tom, co si lidé umí navzájem udělat. Je hlasité až k ohlušení a stejně ho mnozí neslyší.