„Pod krkem se držíváme průběžně. Tak jednou za rok až dva,“ usmívají se spolumajitelé firmy Decoland Leoš Srpek a Miloslav Kolařík. Jeden konzervativní pragmatik, druhý vizionář, který by se do byznysu vrhal po hlavě. Občas z toho pramení neshody, ale právě takové nastavení prý jejich byznys posouvá dopředu. „Jsme rozdílní a je dobré si to uvědomit.“
V roce 2003 otevřeli v Průhonicích první showroom designového nábytku. Během necelých dvaceti let se jejich byznys rozrostl o druhé stejnojmenné studio v Karlíně, dvě franšízové prodejny dánské značky Bo Concept a taky třicetičlenný tým, včetně profesionálních interiérových designérů. Miloš a Leoš dnes společně řídí stomilionovou firmu, která letos vyroste o dalších třicet procent.
„Z ryby uděláte dobrou rybí polévku, ale nefunguje to obráceně,“ říká devětapadesátiletý Leoš Srpek. Podle něj může z obchodního vztahu vzniknout dobré kamarádství, ale nikdy naopak. „A v tom vztahu musí zůstat respekt k jinému názoru, pak se dá poskládat kompromis,“ dodává druhý ze společníků Miloslav Kolařík.
S o dva roky starším Srpkem se poznali už v roce 1993, tehdy ještě jako dodavatel a zákazník. „Leoš měl několik prodejen s kancelářským nábytkem po Česku a já jsem mu do Brna přijel nabídnout trochu vyšší level,“ vzpomíná Kolařík, který měl zastoupení několika italských značek nábytku pro český trh. „Na začátku mě odmítl a trvalo několik let, než jsme si plácli.“
Devadesátková spolupráce pak zafungovala. Ani jeden z budoucích majitelů Decolandu ale nebyl spokojený s tím, jak byl nábytek v síti prodejen prezentován zákazníkům. „Design vyžadoval jiný způsob prezentace, než jak se nábytek v Česku do té doby prodával,“ vysvětluje Srpek, proč se po deseti letech obchodního partnerství rozhodli pro společný byznys. „Věřili jsme, že budeme schopni ukázat, jak se to má dělat a jak má prodejní prostor designového nábytku vypadat.“
Nábytek se softwarem
Dnes ve svých pražských studiích nabízejí prémiový nábytek desítky světových značek a zároveň služby odborníků a designérů. „Neprodávali jsme hned top level, ale vyšší střed, žádné lamborghini, spíš passaty,“ komentují start Decolandu na začátku milénia. „Každopádně jsme nechtěli nabízet jen nábytek jako hardware, ale rovnou i s kvalitním softwarem, tedy se službami interiérových designérů a poradců,“ vysvětluje Kolařík.
Do průhonického studia si brzy našli cestu známé osobnosti, oslovit Čechy masově však chvíli trvalo. S vkusem se člověk nerodí, vkus se musí tříbit, a tak „Ital, který žije v prostředí, ve kterém se klade značný důraz na harmonii tvarů, barev a materiálů, musí mít zákonitě jiné vidění světa než Čech vyrůstající desítky let v unifikovaném umakartu,“ má Kolařík pochopení pro kdysi špatný, ale dnes už prý daleko lepší vkus Čechů.
Přesto by si podle něj zdejší trh s luxusním nábytkem zasloužil podobnou smršť, kterou způsobil Zdeněk Pohlreich v české gastronomii. „Češi stále nevidí v interiérovém designu a kvalitě produktů tu přidanou hodnotu,“ míní.
Alespoň částečně s tím zatřásl covid. Lidé trávili hodně času doma a začali víc přemýšlet nad tím, jak jejich domov vypadá. Jak se v něm cítí. „Komunikovali jsme se zákazníky na dálku, dělali jsme návrhy online, řešili jsme projekty víc komplexně. Nákupní košík u našich služeb tak nabýval,“ pochvalují si Kolařík se Srpkem.
Někdy stačí jen vymalovat
Sílu firemního týmu vnímají i v umění definovat při rozhovoru s klienty jejich potřeby a následně je uspokojit tak, jak by to samotného zákazníka nikdy nenapadlo. Designéři jsou tak pro Decoland zásadní. A dobrý designér interiéru podle majitelů musí mít přirozený talent a cit pro estetiku, ale i řemeslné dovednosti a technické myšlení.
„Zákazník u nás musí jednoznačně zjistit, že by to sám nevymyslel, a odcházet s pocitem, že dostává daleko víc, než by získal jinde. Je to o materiálech, barvách, ergonomii. Je potřeba vědět, čemu se vyhnout, jak kombinovat designové solitérní kusy s funkčním vestavěným nábytkem nebo i s barevností stěn. Někdy přitom stačí jen vymalovat stěnu za pohovkou,“ popisují.
Právě odborné služby dnes převažují nad obvykle dominantními příjmy z prodeje designového nábytku. Díky spolupráci s architekty i developery Decolandu roste počet větších projektů, kterým specialisté z Průhonic a Karlína dodávají jak návrhy, tak i kompletní realizace interiérů na klíč.
Kuchyň, nebo rovnou celý dům?
Nejdražší kousek solitérní pohovky v Decolandu stojí přes milion. Standardní od desítek po 700 tisíc a u sestavy s taburety, světly a kobercem se cena může šplhat i ke dvěma milionům. „Ulítlejším“ přáním klientů se tu nebrání.
BOA pasqua_edra.tif
Pro jednoho právě dokončují kuchyňský ostrůvek z kvarcitu Taj Mahal ve tvaru krystalu na konstrukci vážící přes čtvrt tuny. Divoká forma, ale ostrůvek bude mít vše potřebné, vestavěné spotřebiče i praktické úložné prostory. Cena? „Je to vysoko,“ usmívají se spolumajitelé a mlčenlivostí ctí přání klienta.
Přesto občas i tak zkušené bardy zákazníci překvapí. „Měli jsme tady kuchyň za tři miliony, přišel zákazník a říká, tuhle kuchyň chci. Ale musíte mi k tomu postavit barák,“ vypráví Kolařík. „Pro nás to byla radost i výzva. Zprostředkovali jsme architekta. A dnes, po třech letech, celý dům vybavujeme,“ dodává.
Dělat už jen to, co nás baví
Na podzim parťáci z Decolandu hned vedle karlínských showroomů otevřou velké Studio zdravého spánku s matracemi certifikovanými jako zdravotnické prostředky ve třicítce designových postelí. Doplní tak své portofolio značek kuchyní a nábytku určeného nejen pro rezidenční trh, ale rovněž pro developery a fondy, investující do vzmáhajícího se trhu nájemního bydlení.
Výhledově je ve hře ještě jedna prodejna na Smíchově. Dál prý ale jejich plány nesahají. „Bylo období, kdy jsme se soustředili na množství prodejen po celém Česku i na výši obratu. Plánovali jsme velké věci. Pak jsme ale pochopili, že to není cesta k úspěchu,“ shodují se.
„Chceme dělat to, co nás baví. A nás baví kvalita, která je ve službách. Ve finále nám právě tohle generuje daleko větší profit, než když utrácíte neskutečný prachy za rozvoj, množství prodejen a rozšiřování jejich ploch. Kdo v dnešní době ještě nepochopil, že je třeba se soustředit na kvalitu, je už dnes mrtvý muž,“ usmívá se Leoš Srpek.
