skip to main content

Hercule Poirot řeší případ jménem láska. Do kin dorazil po skandálech a se zpožděním

Před několika měsíci se rozněžnil James Bond, teď to padlo na Hercule Poirota. Kníratý detektiv, jehož v nových velkorozpočtových adaptacích Agathy Christie hraje Kenneth Branagh, se sice vydává řešit případ do Egypta, ještě předtím ale jeho digitálně omlazené já v černobílém prologu ze zákopů první světové války odhalí nejen fištrón, ale i tragickou romanci.

Tragickou backstory tady tentokrát má i jeho knír, který už není tak absurdně rozměrný jako v pět let staré Vraždě v Orient Expresu. Režírující i hrající Branagh se ale i tentokrát projevuje jako marnivý maximalista, jenž žene hvězdný herecký ansámbl do velkolepých digitálních kulis, jejichž saturované barvy díky tajuplnému vrahovi brzy zbarví ještě sytě rudá.

Hlavní záhada nové Smrti na Nilu ale ještě donedávna spočívala v tom, zda a kdy film vůbec uvidí první diváci. Branagh snímek dotočil už na konci roku 2019, jeho uvedení však zbrzdila nejen pandemie, ale i skandály. Na Armieho Hammera, jenž představuje jednu z hlavních postav, se snesla obvinění ze sexuálního násilí, které měly mimo jiné dosvědčovat i zprávy o fetiši spojeném s kanibalismem, což před necelými dvěma roky řešil celý internet.

Hammer byl obviněn i ze znásilnění, které stejně jako všechna jiná obvinění kategoricky odmítl (podle posledních zpráv se zdá, že proti němu nebudou vznesena žádná oficiální obvinění), pro studio se však jeho angažmá stalo noční můrou.

I když se údajně uvažovalo, že by jeho part přehrál jiný herec, tato volba znamenala příliš velké náklady. Navíc hraje Simona, takže minimálně čtenáři knihy vědí, že tuto postavu jednoduše vystřihnout nelze.

Studio tak nyní snímek posílá potichu do kin – v trailerech je Hammerova přítomnost s humornou urputností osekána na minimum, takže se v něm stříhá rychle pryč, pokud se jen mihne v obrazu, nekoná se ani obligátní propagační tour, během níž by hvězdy snímku jako Gal Gadot týdny šaškovaly v talk shows. A samotný Branagh se v rozhovorech spíše soustředí na svůj jiný aktuální film Belfast, který si brousí zuby na Oskary.

Smrt na Nilu na žádné zlaté sošky nepomýšlí, klasickou detektivku v ní čeří melodrama, neboť ve středu Poirotova případu dlí milostný trojúhelník.

Reklama

Detektiv přijíždí do Egypta, kde se připlete na líbánky Linnet (Gal Gadot) a Simona (Armie Hammer), které ale všude pronásleduje Simonova zhrzená bývalá. Milionářku Linnet však děsí i zbytek jejího doprovodu – socialistická kmotřenka, nervózní manažer či jazzová zpěvačka s turbanem na hlavě, které pár doprovází na cestě parníkem po Nilu. Část osazenstva jí nepřeje peníze, část lásku. Motiv k hrůznému činu by mohli mít všichni.

Film vám nahazuje malé udičky, takže můžete začít už velmi záhy hádat, kdo proti komu smrtonosně vystartuje. Najednou se jeden z pasažérů ďábelsky zasměje, o chvíli později malířce chybí červená barva, aby se ukázalo, že na jedné z postelí za celou dobu plavby nikdo nespal.

Scénář Michaela Greena ale těch malých vodítek zanechává bohužel až příliš, tudíž ani nečtenář po chvíli nepotřebuje geniálního Poirota, aby tuhle záhadu rozlouskl. I proto se pak film, v němž se začne vraždit až po více než hodině, k obligátně velkolepému finálnímu odhalení spíše došourá.

Zbývají tak grandiózně umělohmotné egyptské lokace, kde se u pyramid pouštějí papíroví draci, obdivují se hrobky faraonů a z Nilu vyskakují krokodýli, aby si ulovili plameňáky. Vyhrocené emoce před green screenem chvílemi připomínají Velkého Gatsbyho Baze Luhrmanna, v němž virtuální kamera sice neprolétala Gízou, ale ulice New Yorku v něm byly podobně zmalovaně opulentní.

Smrt na Nilu by však přes to všechno mohla být v kinech úspěšná. Ostatně Vražda v Orient Expresu, v níž hrál Johnny Depp, jenž má být podle řady publicistů také persona non grata, vydělala ve světových kinech 350 milionů dolarů.

Vystrašení ale možná nejsou jen píáristi Smrti na Nilu, nechtěně vtipně působí i některé tvůrčí volby. Aby se film možná vyhnul označení kolonialistické fantazie, tak když loď, jejíž pasažéři lijí do řeky šampaňské, projíždí kolem egyptských chudáků, kamera na palubě zabírá pouze herečky černé barvy pleti, aby to nepůsobilo nepatřičně.

Podivně vykloubený je ale hlavně Poirot, abych se vrátil na začátek recenze. Když se vzteká, že mu spadl na zem dezert přeložený jako „čokopiškotek“ nebo se rozplývá nad tím, jak by chtěl zahradničit, působí to rozhodně uvěřitelněji, než když film detektiva nechává sentimentálně slzet nad ztracenou láskou.

Vážně chceme, aby se nad sebou postavy jako Poirot dojímaly? Nemyslím si, že by slavné charaktery měli ustrnout na místě a bazírovat na statusu quo, někdy je ale jejich „polidštění“ záhadou, která bohužel nemá žádné vysvětlení.