Zasvětila život analýze kriminality a pomoci obětem trestných činů. Ludmila Čírtková zkoumá dynamiku vztahů, odhaluje mechanismy manipulace a bojuje proti předsudkům vůči obětem. „Aby se mohly uzdravit, musí zaznít pravda,“ říká přední česká forenzní psycholožka a znalkyně v oblasti kriminality obětí, která se umístila ve Forbes výběru 7 nad 70.
Energická žena, která stále hledá způsoby, jak „zmenšit zlo“, se zároveň věnuje výuce, výzkumu i přímé pomoci těm, kteří se stali obětí trestného činu. „Chci dělat věci, které mě baví. Už konečně mám období, kdy si mohu vybírat a nemusím jen plnit úkoly,“ poznamenává.
Kriminalita a její vývoj jsou pro ni nekonečným polem pro analýzu. „Žijeme v přelomové době. Globalizace dosáhla svého vrcholu a ukazuje se, že její výhody mají i své limity. Vidíme změny ve firmách, v loajalitě zaměstnanců a v přístupu k podvodům,“ vysvětluje.
V oblasti finančně-hospodářské kriminality pozoruje nárůst podvodů v období fúzí a restrukturalizací, kdy se mění dynamika vztahů v podnicích. A vzrůstá podíl pachatelů z vysokých manažerských pater.
Čírtková se aktivně zasazuje o to, aby oběti nebyly sekundárně viktimizovány – tedy znovu zraňovány nepochopením a předsudky svého okolí, úřadů nebo médií. „Jakmile se oběti setkají se znevažováním, raději mlčí. A když mlčí, podvody a násilí zůstávají skryté,“ konstatuje.
Zasadila se o to, aby dynamika vztahů byla klíčem k pochopení kriminality. Když posuzuje případy domácího násilí, nezajímá ji jen psychologický profil pachatele, ale především vztah mezi ním a obětí. Když se jí ptám, jak zvládá neustálý kontakt se zlem, usměje se blahosklonně.
„Jsou profese, které s neštěstím přicházejí do styku. Pro mě je důležité, že mám úkol, který má smysl – pomoci oběti, objasnit situaci, najít pravdu. Když to udělám dobře, mám pocit, že se zlo zase o trochu zmenšilo,“ vyzdvihuje. Ludmila Čírtková i v jednasedmdesáti letech zůstává pevně ukotvena ve světě, který pomáhá analyzovat, vysvětlovat – a trochu i napravovat.
V jaké životní fázi se teď nacházíte?
Chci dělat věci, které mě baví. Už konečně mám období, kdy si mohu vybírat a nemusím jen plnit úkoly.
Co soudíte o dnešním světě?
Myslím, že žijeme v přelomové době. Globalizace dosáhla určitého vrcholu a nyní se ukazuje, že její výhody mají i své limity. Dlouho se vyplácelo přesouvat výrobu do zemí s levnou pracovní silou, ale teď se to některým firmám vrací jako bumerang.
Čím to je?
Najednou se řeší, že výroba by měla být blíž spotřebitelům, že přílišná závislost na dodavatelských řetězcích je riziková. Vidíme i změny ve firmách.
Z pohledu forenzní psychologie pro to, aby lidé dobře spolupracovali, musejí na sebe vidět. Musejí se znát. Když do byznysu přichází anonymizace, předpoklady pro kooperaci ve firmě a loajalitu firmě začínají trouchnivět. Vidíme, že podvody prudce narůstají v období, kdy se s firmou něco děje. Například když probíhají velké fúze.
Dříve zaměstnanci znali svého šéfa a byli s ním v kontaktu a vytvářelo to větší oddanost. Jenže dnes máme klima globálních firem. Compliance sídlí jinde než výroba nebo v místě, kde se realizují základní procesy, ze kterých firmě plyne profit.
Otázka je, jestli to odpovídá psychickému nastavení zaměstnanců pro to, abychom se v práci cítili dobře, aby nám práce dávala smysl, abych se s ní mohla ztotožnit a byla ochotna občas pracovat i ve volném čase.
A když se na to podíváme konkrétně?
V době fúzí a restrukturalizací prudce narůstají podvody ve firmách. Dostáváme se k tomu, že loajalita zaměstnanců k firmě se mění. Když se někde pracovalo desítky let a lidé se znali osobně, bylo méně pravděpodobné, že budou firmu okrádat. Dnes, když je management vzdálený a anonymní, zaměstnanci mají menší problém udělat podvod.
Proč se to děje?
Doba vyžaduje strategické myšlení. Otázka je, zda byznysy dostanou limity. Z mého úhlu pohledu vidím dilema regionalita versus globalita.
Zažíváme nárůst finančně-hospodářské kriminality. Mluvíme o tom, proč vzrůstá podíl pachatelů z vysokých manažerských pater. Najednou existuje kategorie nebezpečného manažera. Firmy poškozují lidé, kteří tam třeba dlouhodobě pracují.
Co pozorujete?
Podřizujeme se informační technice, za technikou je byznys, a klikání se mění v peníze. Ale když jste vystaveni tomuto rytmu, mozek si přivyká a slabší podnět nás neupoutá. Nemyslím si, že to přispívá naší duševní pohodě, a je pro nás těžší nastavit se na uklidnění se. Co jsou zvýrazňovače a přitahovače pozornosti? Krev, násilí, neštěstí a sex.
Orientujeme se podle statistik, každý chce fakta. Dejte nám fakta, abychom věděli, jestli je to relevantní problém pro společnost nebo jestli dát peníze sem. Dělají se výzkumy, které plodí čísla závislá na metodice. Jak velká je problematika sexuálního násilí v české společnosti. Vidíme čísla, která vidí policie, ale nevidíme čísla, která jsou u soudu. My ale hledáme výskyt jevu i v gardu neoznámených případů.
Chceme fakta. Ale žijeme v době postfaktické. Každé číslo se dá interpretovat z různě vysokého patra. Jsme ve fázi, kdy by selský rozum potřeboval větší prostor.
A z hlediska kriminality?
Třeba roste počet podvodů přes falešné bankéře nebo investiční poradce. Měla jsem nedávno klientku, která působila jako hypoteční makléřka, měla finanční vzdělání, a přesto naletěla.
Kontaktovali ji „investiční poradci“, zmanipulovali ji natolik, že přišla nejen o své úspory, ale i o peníze svého manžela. Ve výsledku se ocitla v osobním bankrotu a byla tak zoufalá, že chtěla skočit pod tramvaj.
Manipulace byla extrémně sofistikovaná. Podvodníci používali psychologické techniky, vizualizace zisků, fiktivní grafy, vytvářeli tlak, jak „nepropásnout jedinečnou investiční příležitost“.
Co by v tu chvíli mělo být varovným signálem?
Jakmile někdo začne oběť přesvědčovat, že se „nesmí radit s nikým dalším“, že „musí jednat okamžitě“, tak už to je varovný signál. A přesto na to i vzdělaní lidé často naletí.
Jak to vnímáte?
Co mě mrzí nejvíc – že oběti pak často čelí odsudkům okolí. Lidé mají tendenci říkat: „To bych já nikdy neudělal.“ Ale realita je, že manipulace je mocná a týká se všech, bez ohledu na vzdělání nebo inteligenci.
Jedním z vašich cílů je měnit pohled společnosti na oběti.
Ano, snažím se to vnímat jinak. Neptat se, „proč byla oběť tak hloupá“, ale „proč jsou pachatelé tak manipulativní“.
Co je podle vás teď největší výzva v oblasti obětí kriminality?
Najít způsob, jak je lépe chránit a jak zabránit sekundární viktimizaci. Tedy tomu, aby oběti nebyly znovu zraňovány tím, jak se k nim chová společnost, úřady nebo média. A to je jedna z věcí, kterou bych ráda změnila.
Chceme, aby se oběti nebály ozvat, aby věděly, že jim někdo pomůže. Jenže jakmile oběti zažijí znevažování, kritiku nebo nezájem okolí, uzavřou se do sebe a raději o své zkušenosti nemluví.
Je to důvod, proč je stále tolik případů nenahlášených?
Ano, to je přesně ten důvod, proč je tolik případů neohlášených. Například u kyberšmejdů lidé, kteří se stali obětmi, často nezažijí jen finanční ztrátu, ale i obrovský stud. A to je obrovská překážka k tomu, aby šli na policii a aby se podobným podvodům dalo lépe předcházet.
Už jste to zmínila, ale jaké techniky nejčastěji používají podvodníci?
Často využívají techniky, které jsou propracované na úroveň psychologie. Například u romantických podvodů pracují s emocionální manipulací. Nejdříve si získají důvěru oběti, pak přijdou s příběhem o nečekaných finančních problémech a ve chvíli, kdy je oběť emočně vázaná, ji přesvědčí, aby poslala peníze. A oběť se pak bojí mluvit o tom, co se stalo, protože ví, že reakce okolí bude odsudek.
Jak bychom tedy měli reagovat?
Je důležité, abychom se jako společnost naučili obětem naslouchat, ne je soudit. Když o těchto věcech píšeme, měli bychom se vyhýbat senzacechtivým titulkům a místo toho vysvětlovat, jak manipulace funguje.
Co je podle vás na našem životě pozoruhodné?
Paradox lidského života je, že v těch nejdůležitějších vztahových věcech jsme odkázáni na víru. Musíme věřit, že vztah má perspektivu, že mě ten druhý nezklame.
Bazální iluze tvoří jádro stability. Když chybí, těkáme. Dny, měsíce, roky a nikomu nevěříme. Současně toužíme mít nový vztah, ale nevěříme a začneme kontrolovat. Udusíme toho druhého láskyplnou péčí, příkazy, pravidly, omezováním a násilím.
Jak se mohu fakticky přesvědčit o tom, že mě ten druhý má rád? Nemohu. Musíme věřit. Když nevěříme, tak vztah nemá šanci. V nejdůležitějších věcech jsme odkázáni na víru a to hodně souvisí s tím, jaké jsme měli dětství a jestli jsme měli dobré zkušenosti s rodiči.
Na začátku rozhovoru jste řekla, že jste se nějakých věcí vzdala a děláte už jen to, co vás baví. Čeho jste se vzdala?
Vzdala jsem se výuky v některých studijních programech. Rozhodla jsem se více věnovat prosazování určitých myšlenek a cest. Účastním se konferencí, sympozií, seminářů, workshopů, a to zejména v oblasti, jak zlepšit postavení obětí.
Oběť trestný čin nespáchala. Dost často ale trestný čin může výrazným způsobem ovlivnit kvalitu života obětí a jejich vztahů. Zločin nepostihne jen primární oběť, ale má širší dopad například na děti, partnery a příbuzné.
Jaké to je vzdát se učení?
Nevzdala jsem se ho úplně. V loňském roce jsem učila na třech vysokých školách. Jednu z nich jsem zredukovala, zůstala jsem pouze v doktorském programu.
Vaše agenda je rozdělena do tří oblastí, jak to zvládáte?
To, že se z jedné oblasti mohu ponořit do druhé, funguje jako prevence vyhoření. Výuka a vedení doktorských a diplomových prací, soudně znalecká činnost, praktická pomoc krizovou intervencí a terapie obětem trestných činů. Tyto tři oblasti „chutnají“ úplně jinak a vyžadují úplně jiné mentální nastavení.
Současně se vzájemně prolínají.
Ano, nedovedu si představit, že bych byla schopna upoutat pozornost studentů, když bych zůstala pouze v rovině teoretických poznatků a referování o studiích, které na dané téma byly udělány. Vidím vždy, že nějaký konkrétní příběh přitáhne studenty.
Foto Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia
Kam se vaše obory mohou posunout?
Měli bychom se začít ptát, co je to za lidi, že dovedou takovýmto způsobem manipulovat. A nikoli se ptát, proč byla oběť „tak hloupá“. Hledání adekvátního místa pro oběti v rámci uplatňování spravedlnosti je pořád ještě nedořešený prostor.
V prvobytně pospolné společnosti byla nějaká právní samoobsluha. Teprve se vznikem prvních státních útvarů se změnil úhel pohledu a zločiny se staly zločiny proti královské koruně. Začaly být vyšetřovány profesionály, kteří byli reprezentanti státní moci. Oběť se odsunula a byla zajímavá jen z hlediska důkazů.
V současné době obžalovaný prochází stadii trestního řízení a je opevněn právy, která má. Teprve v polovině minulého století jsme se začali ptát, kde je oběť. Teprve až v poslední době se děje to, že se na zločin díváme očima oběti.
Máte konkrétní případ?
Konkrétní důkaz je změna skutkové podstaty znásilnění ve smyslu ne je ne. Oběť je oloupena o své právo sebeurčování sexuální oblasti. Znásilnění je sex proti seznatelné vůli. Znásilnění se v drtivé většině odehrává mezi lidmi, co se znají. Dynamika chování mezi obětí a pachatelem je jiná, když se znají.
Čím jste přispěla vy, aby se obor posunul?
Při posuzování konkrétních případů například u vztahového násilí. Jde například o zásadu, že chceme-li posuzovat domácí násilí v gardu týrání, je především potřeba analyzovat vztah.
Co se mezi těmi dvěma dělo. Nestačí psychologické posudky na téma, jaká je osobnost původce a oběť. Profily pachatelů jsou různé. Neexistuje přesný vzorec, skladba osobnostních vlastností.
Analýza vztahu?
Ano, potřebuji posoudit genezi vztahu a jeho dynamiku. Co se v tom vztahu děje, kdo určuje pravidla soužití, kdo kontroluje a jak, co si může dovolit jeden nebo druhý. Když vidím soužití, že jeden nastavuje pravidla, o kterých se nediskutuje. Když jsou pravidla porušena, tak dochází k sexuálnímu násilí jako forma potrestání.
To je úplně jiný vztah než ten, kde občas dochází k fyzickému násilí v rámci konfliktu, kdy se dva střetnou. Zde mají ještě oba vyrovnané síly k tomu se utkat.
Takže v prvním případě jde o úplně jiný druh násilí než v tom konfliktním soužití?
U toho konfliktu… ten vybublá, pak následuje usmiřování a vztah nemusí být narušen nedůvěrou nebo tím, že se jeden druhého bojí.
Proti tomu stojí systematické násilí, kdy než jdete ven s kamarádkou, musíte se dovolit a pak hlásit, že jste na místě. Sexuální násilí ve vztahu je varovný signál, který vždy odhaluje závažné případy. Jako znalci se posouváme k tomu, co je pro posouzení důležité.
Dříve šlo tedy o to primárně posoudit pachatele?
Ano. Používala se psychologická diagnostika. Tím, jak se obor vyvíjel, tak z úhlu pachatele jsme se rozšířili do úhlu oběti a současně se objevila jiná zadání. Dříve to byla zadání související s klinickou psychologií.
Co si pod tím mám představit?
O jakou se jedná osobnost, reakce na stres a podobně. Dneska ale přicházejí otázky, jestli je dotyčný nebezpečný a zda může svůj čin zopakovat.
Jsou na to psychologické testy?
Nejsou. Jiná věc je problematika věrohodnosti. Jestli mohu věřit tomu, co říká. Říká to, co zažil. Mluvím ze zážitkové paměti nebo ze sémantické paměti, tedy jsem se něco naučila a popisuju něco, co jsem nezažila. Z výzkumu víme, že existuje metodika, která vypichuje rizikové faktory, že například psychoteror v rámci stalkingu přejde ve fyzické násilí.
Tam se tedy forenzní psychologie posunula.
Začínala společně s klinickou psychologií, ale jde samostatnější cestou díky tomu, že přináší nové metody a metodiky, a to i kvůli tomu, že se objevují nová „zadání“ ve společnosti.
Souvisí s tím i „psychologická pitva“?
Ano, rekonstruuje se chování oběti i pachatele, aby se zodpověděly otázky, které už se nedají vyřešit v případech, kdy lidé odmítnou vypovídat nebo už nežijí.
Slyšela jsem, že oběť se začne hojit ve chvíli, když pravda o zločinu je uznána. Je to pravda?
Ano. Znamená to, že oběť musí dříve nebo později promluvit, aby se mohla léčit. Buď může promluvit v blízkém okolí nebo se formálně obrátí na orgány trestního řízení. Proto je důležité, aby se léčila, a nikoli aby to „schytala“.
S každým novým případem přijde nový příběh násilí, jehož dynamiku analyzujete. Jak to na sebe nenecháváte působit?
Vnímám to tak, že jsou profese, které přicházejí s neštěstím a lidským utrpením do kontaktu. Netýká se to jen nás, kteří pracujeme s kriminalitou. Pro mě je důležité, že mám úkol, který má smysl. Třeba situaci projasnit, najít pravdu o zločinu nebo pomoci oběti.
Když vím, že jsem udělala všechno, co umím a co je v mých silách, tak jsem přispěla k tomu, že se zlo zase trochu zmenšilo a bude potrestáno. Je to pro mě ukončení, po kterém následuje čištění hlavy.
Čím si čistíte hlavu?
Snažím se být v komfortních polohách a dělat to, co mě odpoutá. Po náročném dni potřebuju dělat něco, co mě uvolní – ať už čtení, nebo jiná aktivita, která mi pomůže přepnout. A tohle bych doporučila i ostatním. Pokud pracujete s těžkými tématy, musíte mít prostor na regeneraci.
Chápu to tedy dobře, že systematiky hledáte a necháváte zaznít pravdu tak, aby to lidem pomohlo a zlo jste zase o trochu více zapudila?
Ano, pomůže to oběti. Dozví se, že nic zlého neudělala, a to je jediný způsob léčby. Medikace nefunguje, když se jedná o trauma způsobené zločinem. Aby se oběť mohla vzpamatovat a nastoupit zase do ringu života, tak musí přijmout, co se stalo. A také žít dopředu, protože trauma znamená, že žijete dozadu.
Měla jste to tak vždycky? Myslím to strukturované hledání pravdy a zapuzování zla.
Měla. Cítím se dobře, když jsou hranice a jsou viditelné a zřejmé. Hranice mezi dobrem a zlem. Hranice mezi tím, co se dá a nedá. Hranice mezi prací a volným časem. Toto je prostředí, které mě uklidňuje.
Mám ráda, když se provede i určitou situaci projasnit. Je mi jasné, že hranice mezi dobrem a zlem je tenká a každý člověk má schopnost přepínat a vypnout morálku. A my ten okamžik chceme dobrým způsobem rozlousknout.
