Do kin vstoupil dokument Architektura ČSSR 58–89 režiséra Jana Zajíčka. Představuje divákovi známé tváře architektury druhé poloviny dvacátého století, ale i jejich slovenské protějšky. Zdaleka však nejde jen o encyklopedický přehled zajímavých staveb, ale zejména o sondu sledující vztah lidu a moci i neutuchající tvůrčí energii.
Všechno to začalo jedním velkým grafem. Do něj si režisér nového dokumentu Architektura ČSSR 58–89 Jan Zajíček zanesl všechny důležité osobnosti české a slovenské architektury druhé poloviny dvacátého století, vyznačil si v něm jejich nejdůležitější realizace a začal hledat příběhy a nosné dějové linky.
Výsledkem je nejen osmidílný seriál České televize Architektura 58–89 mapující nejdůležitější architekty tohoto období, ale i právě do kin uvedený dokumentární snímek Architektura ČSSR 58–89. „Zatímco v seriálu jsme šli hodně do detailu, film se dívá na období více zdálky a hledá širší souvislosti,“ popisuje režisér.
Dvouhodinový film je vyvrcholením několikaleté snahy hudebníka a multimediálního umělce Vladimíra 518, který se už několik let snaží budovy často nálepkované jako „socialistické“ nebo „komunistické“ v očích širší veřejnosti rehabilitovat a představit jejich vznik v hlubších společenských souvislostech.
„Ideologické zabarvení v tom skutečně hraje poměrně zásadní roli. Snad i právě proto je důležité rozkrývat ten podstatný fakt, že formálně tato architektura s komunismem nemá příliš společného. Stylově se jedná o západně, či dokonce světově orientovanou architekturu,“ míní Vladimír 518.
Jako první se o rehabilitaci zasadila jeho několik kil vážící publikace, jako druhý přišel na řadu vzpomínaný seriál. A jako poslední dokument, který na rozdíl od předchozích dvou projektů představuje i Čechům nepříliš známou slovenskou architektonickou scénu, jež v mnoha ohledech vyzývala tu tuzemskou.
„Když mě s projektem Vladimír oslovil, neváhal jsem a jako člověk, kterému je spíš než architektura blízká expresivní malba, jsem to pojal jako výzvu podívat se architektuře pod kůži,“ vzpomíná režisér, který v minulosti – taktéž s Vladimírem 518 – spolupracoval i na dokumentární sérii Kmeny.
Jeho film, jak připomíná, není zdaleka jen o architektuře. Ta mu posloužila spíše jako platforma pro portrétování tehdejšího i současného nastavení společnosti. Dokument můžeme chápat jako portrét doby minulé, je také o vztahu Čechů a Slováků, o vztahu silnějšího a slabšího. Ale i o obecné tvůrčí energii a obrovské pracovitosti.
Vedle ikonických staveb, jako je hotel a vysílač Ještěd Karla Hubáčka, Hotel Thermal manželů Machoninových, Nová budova Národního muzea Karla Pragera nebo nedávno se zemí srovnaný Transgas, se divák v dokumentu seznámí také s budovou bratislavského krematoria Ferdinanda Milučkého, mostem Slovenského národního povstání či s hotelem Poľana Štefana Svetka v Tatranské Javorině.
Všechny zmíněné podle autora dokumentu, na němž se podíleli historici architektury Radomíra Sedláková, Rostislav Švácha a Henrieta Moravčíková, spojuje jedna vlastnost: extrémní pracovitost.
Detaily českých a slovenských staveb v dokumentu | Foto se svolením tvůrců dokumentu Architektura ČSSR 58–89
„Že se za minulého režimu všichni snažili pracovat co možná nejméně? Architekti v našem dokumentu ukazují přesný opak,“ připomíná Jan Zajíček.
Příkladem za všechny může být autor hned několika pražských ikonických staveb Karel Prager. Nejen skrze vzpomínky jeho syna se ve snímku dozvídáme, že pracoval bez nadsázky často od rána do rána, mnohdy na hranici svých fyzických možností, a že kromě běžné práce v ateliéru bylo zcela normální pokračovat i doma, na architektonických soutěžích i zadarmo.
Nebyl zdaleka sám. Portréty vybraných architektů ukazují, že komunistickému režimu navzdory vznikaly v tehdejším Československu vysoce kvalitní projekty, které držely krok se světovým architektonickým děním (jen připomeňme, že Karel Hubáček dostal v roce 1969 za Ještěd prestižní Perretovu cenu).
A to i přesto, že většina autorů – a to velmi mladých architektů ještě před třicítkou – byla se světem v kontaktu jen skrze zahraniční odborné časopisy.
Dokument odkrývá i politické paradoxy doby: Štefan Svetko, autor budovy Slovenského rozhlasu vystavěné ve tvaru obrácené pyramidy či hotelu Bôrik v Bratislavě, se nemohl – stejně jako u nás například manželé Machoninovi, kteří neprošli komunistickými prověrkami po srpnové invazi –, účastnit slavnostního otevření svých budov.
Foto se svolením tvůrců dokumentu Architektura ČSSR 58–89
Film Architektura ČSSR 58–89 se přirozeně dotýká i otázky bourání staveb vzniklých za minulého režimu. Rozhodnutí ale nijak nehodnotí, pouze je sleduje skrze promluvy jednotlivých aktérů. „Myslím, že se nám díky projektům podařilo budovám zlepšit reputaci,“ myslí si s odkazem na knihu, seriál a dokument Jan Zajíček.
Dodává, že dokumentem, který měl premiéru na karlovarském filmovém festivalu, se pro něj cyklus vzniklý z iniciativy Vladimíra 518 uzavírá. „Film i televizní seriál v režisérském zpracování Jana Zajíčka jsou nepochybně důležité momenty celého projektu, pro mě osobně však zdaleka nic nekončí,“ kontruje Vladimír 518.
Hudebník doplňuje, že se tomuto období nadále badatelsky věnuje, pořádá přednášky a přispívá do různých projektů týkajících se poválečné architektury. Plánuje dokonce i další výstavy Architektura 58–89 v zahraničí, například v USA či Japonsku.
Pokud by vám teď chyběla česká výstava, zajděte si do Národní galerie. Najdete tam expozici 1956–1989: Architektura všem kurátorky Heleny Huber-Doudové.
