Ekonomka Helena Horská ve svém komentáři rozebírá a na číslech ukazuje realitu státní pomoci byznysu stiženému pandemií. Na pravou míru uvádí ekonomickou mytologii současné vlády.
Zdražuje se. A to tempem u nás nevídaným přes dvanáct let. Ještě na jaře trápil růst cen především kuřáky, milovníky (dobrého) alkoholu a pravidelné motoristy. Na konci léta už trápí všechny bez výjimky. Ceny rostou napříč našim nákupním košíkem – inflaci se už nikdo nevyhne.
Růst cen nemusí být nutně nežádoucí. Nulová, ne-li záporná inflace by v ekonomice působila jako písek v soukolí. Mírná, a hlavně předvídatelná inflace, naopak soukolí ekonomiky pohání.
Současné tempo růstu cen se ale vymyká očekávanému vývoji. Na trhu nebyl nikdo, kdo by očekával srpnovou inflaci přes čtyři procenta, a v kdekom vyvolává pocit ztráty kontroly nad jejím vývojem.
Čelíme inflačnímu šoku, který už je více než jen dílem koronaviru. Svou roli sehrávají další faktory, které na rozdíl od koronavirového šoku nemusí být jen přechodné.
Když je zle nebo je něco špatně, bývá zvykem hledat viníka. Takže kdo je viník? Jsou to jen globální problémy? Narušené dodavatelsko-odběratelské vztahy, komplikace v dopravě a logistice, za poptávkou zaostávající náběh výroby klíčových součástek, nedostatek některých surovin a materiálů?
Nebo ještě loni levná ropa a jiné průmyslové komodity, jejichž cena prudce vzrostla po rychlém a celkem synchronizovaném restartu světové ekonomiky? Kdyby to byla pravda, tak proč inflace tak náhle a nečekaně zrychlila? Viníků bude nejspíš více.
S otevřením ekonomiky a především služeb se začala projevovat i odložená spotřeba a poptávka. Restauratéři, hoteliéři, cestovní kanceláře, kadeřníci, maséři… Ti všichni zvyšují ceny nejen kvůli covidovým ztrátám, ale také proto, že neuspokojená poptávka jim to umožňuje.
Tuhle poptávku ještě nafukují další faktory. Konkrétně zrušení superhrubé mzdy, zvyšování důchodů nad rámec valorizace, zrušení daně z nabytí nemovitostí a další kroky, které rozvolnily rozpočtovou kázeň natolik, že i po odeznění pandemie má ve státní kase chybět v době ekonomického boomu téměř 400 miliard korun.
Domácnosti, které měly to štěstí a nepřišly o příjem (a naopak zrušení superhrubé mzdy jim jejich čistý příjem zvýšilo), jsou ochotny si připlatit za jídlo v restauraci, turistické zážitky, osobní péči nebo odložené dovolené. České domácnosti si ale připlácejí i za další služby: opravy a údržbu bytu, vodné a stočné, ale také nájemné.
To jsou nezpochybnitelné projevy domácí – ze zahraničí nedovezené – inflace. Národ, který se vždy choval rozpočtově zodpovědně a nízkou inflaci bral za uznávanou mantru, a také národ, z jehož řad pochází tvrdohlavý zastánce pevné měny, střídmé rozpočtové politiky a nízké inflace Alois Rašín, je svědkem prudkého zadlužování státu. A musí přihlížet zrychlování inflace.
Moc útěchy neposkytne ani harmonizovaný index spotřebitelských cen od Eurostatu, který nezohledňuje mimojiné imputované nájemné a který v srpnu pokořil hranici tří procent. I touto metrikou jsme, sice těsně, nad průměrem eurozóny. Takže nejde jen o globální faktory. Rozvolněná rozpočtová politika přikládá „polínka pod kotel“.
Stejně jako v sedmdesátých letech minulého století v době ropné krize je příčinou dnešní inflace nejen vzestup cen výrobních vstupů včetně ropy a postkoronavirový restart ekonomik, ale i rozvolněná rozpočtová politika vlád.
Na rozdíl od sedmdesátek máme doufám politicky nezávislé centrální banky, které se bez ohledu na dopady rostoucích úrokových sazeb na rozvrácené rozpočty budou do posledního dechu bránit výraznějšímu vzedmutí inflace nad úroveň ospravedlnitelnou covidovým šokem.
Zbývá si jen přát, aby i vlády uznaly svůj podíl na zvyšování inflace a nasadily rozpočtovou dietu, která nebude ekonomice škodit, ale naopak jí prospívat.
A pokud v případě Česka nepostačí v boji proti inflaci pozvolné zvyšování úrokových sazeb, bude ČNB nucena „přitvrdit“ s růstem úrokových sazeb, tedy nákladů na dluh včetně našeho společného – státního. Když se do boje proti dovážené inflaci nezapojí ani koruna, nezbyde ČNB než pošťouchnout i českou měnu k rychlejšímu posilování, aby alespoň zlevňovala dovážené zboží.
Výsledkem bude velmi hořký koktejl rostoucích úroků, zdražujícího se dluhu, posilující měny a chřadnoucího vývozu, na kterém je naše ekonomika stále závislá. Máme ještě šanci namíchat této zemi lahodnější drink – jen musíme dostat státní finance pod kontrolu.
Autorka je hlavní ekonomka Raiffeisenbank.
