Pokud vám přijde nepřístojné, že dnes začínají olympijské hry v zemi, která páchá genocidu na Ujgurech a systematicky sleduje každou živou duši, pak protivariantou byla země, kde se střílí do lidí.
Toto je pohled do alternativní sportovní historie: stačilo, aby v roce 2015 tři delegáti hlasovali jinak, a olympiádu by dnes pořádal Kazachstán, kde v lednu režim nařídil potlačit demonstrace kvůli zvyšujícím se cenám palbou ostrými. Peking tehdy porazil Almaty poměrem 44:40, a tak se dnes slavnostně stává prvním městem dějin, které k letním hrám přidalo i ty zimní. Budou velkolepé, kontroverzní a drahé. Co o nich potřebujete vědět?
Proč zase v Číně?
Protože, když se před sedmi lety volilo, zažívaly olympiády ještě větší krizi než dnes. V tom smyslu, že od nich dávaly vyspělé ekonomiky ruce pryč. Zoufale se totiž bály masivního předražování a odporu občanů. Proto zbyla jen sousedská dvojice Čína a Kazachstán. Ze soutěže postupně vycouvaly Krakov, Stockholm a Oslo, které platilo za největšího favorita.
„Norsko je bohatá země, ale nechceme plnit šílené požadavky aparátčíků z Mezinárodního olympijského výboru, kteří mají pocit, že se s nimi má jednat jako s králi Saúdské Arábie. To se s norským pohledem na svět nepotkává,“ napsal tehdy list VG.
Pro Čínu jsou naopak vynaložené prostředky (o nich za chvíli) podružné, zásadní je prestiž. „Hry budou fantastické, mimořádné a excelentní,“ pronesl prezident Si Ťin-pching, aniž by tehdy tušil, že vinou z Číny uniknuvšího viru to budou především hry pandemické.
Každopádně jimi skončí unikátní asijská šňůra ve složení zimní Pchjongčchang 2018, letní Tokio 2020, které se kvůli odkladu uskutečnilo až loni, a zimní Peking 2022. I díky změnám, které umožňují rozložit hry mezi více míst a snaží se jít proti megalomanství, se teď olympiády vrátí na Západ. Konkrétně v tomto pořadí: letní Paříž 2024, zimní Milán a Cortina D’Ampezzo 2026, letní Los Angeles 2028 a ve velkém předstihu udělené letní Brisbane 2032.
Kolik to stojí?
Hodně. A rozhodně mnohem víc, než Čína tvrdí. Oficiální suma sice „vzrostla“ ze tří miliard dolarů na čtyři, jenže podle investigace webu Business Insider soudruzi spíš zapomněli přidat nulu – reálnou částku odhadují novináři na 38,5 miliardy dolarů!
Co za tím stojí? Především to, že Peking mazaně vyjmul z nákladů peníze vynaložené na infrastrukturu, přičemž jen trati rychlovlaků do dvou horských středisek měly stát přinejmenším devět miliard dolarů. Olympijská vesnice a nová olympijská linka metra přidávají další čtyři miliardy a do toho jsou tu obří náklady na bezpečnost a protipandemická opatření. Nicméně i tak je to méně než 42 miliard za letní hry 2008.
Kdo na tom vydělá?
Pořádání her je zásadním příjmem Mezinárodního olympijského výboru, který následně část zisků předává národním olympijským výborům a ty zase jednotlivým svazům. Olympiády jsou tak vyživujícím penězovodem globálního sportu.
Zásadním zdrojem jsou televizní práva a příspěvky sponzorů, hlavně ústřední třináctky ve složení Airbnb, Alibaba, Allianz, Atos, Bridgestone, Coca-Cola, Intel, Omega, Panasonic, Procter & Gamble, Samsung, Toyota a Visa.
Tady přichází velký paradox, neboť jejich PR oddělení tentokrát o olympiádě převážně mlčí, a když je ohledně prázdného prostoru na sociálních sítích oslovila BBC, nepřišla žádná konkrétní odpověď. Je ovšem zřejmé, že velké korporace nechtějí příliš hlasitě spojovat svoje značky s autoritativním režimem, který slyší kritiku ze všech stran. Ticho je zvlášť od značek typu Coca-Coly až ohlušující.
Kdo na tom nevydělá?
Ti, kteří sázeli na peníze od turistů a fanoušků. Zahraniční diváci do země nesmí, a dokonce ani rezidenti si nemohou lístky jen tak koupit, i do ochozů vybírá lidi vláda. Což podle reportáže AP mrzí i samotné Číňany.
V Tokiu odhadovali pořadatelé ztráty za neprodané vstupenky na zhruba 800 milionů dolarů, nicméně letní hry jsou vždy větší než ty zimní. Zatímco do Číny míří necelé tři tisíce sportovců ze zhruba devadesáti zemí, olympiády v Tokiu se zúčastnilo přes jedenáct tisíc zástupců více než dvou set zemí. V téměř čtyřicetimiliardových nákladech by navíc ztráta stejně nebyla tak bolavá jako pro Japonce.
Kdo hry bojkotuje?
Především politici. Do Číny nepřiletí z hvězd jen ty, kterým to neumožní pozitivní testy, bojkot ze strany sportovců se nekoná. Zato USA, Kanada, Austrálie a další země vyhlásily, že se olympiády nezúčastní jejich politické špičky. A platí to rovněž pro Česko. Tento postoj ostatně zaujímá většina Evropské unie, nikoli však všichni členové.
Zda takové konání skutečně může mít i jisté ekonomické následky, jak vyhrožoval čínský režim, se teprve ukáže.
Rezervované zůstávají země typu Jižní Koreje. Bohatý stát má s čínským sousedem už tak komplikované vztahy a je natolik závislý na vzájemném obchodu, že se k diplomatickému bojkotu nepřipojil.
Kdo z české výpravy uspěje?
Vzhledem k nevyzpytatelné povaze sportu je to samozřejmě ta nejtěžší z otázek. Ester Ledecká může směle myslet na obhajobu zlata na snowboardu a zopakování lyžařské medaile – natož znovu zlaté – by stejně jako v Pchjongčchangu 2018 znamenalo naprostou senzaci.
Svou sedmou olympijskou „placku“ touží přidat rychlobruslařka Martina Sáblíková, v biatlonu náleží mezi adeptky na medaili Markéta Davidová a v hokejovém turnaji mužů, vykleštěném neúčastí hvězd z NHL, pak tým vedený koučem Filipem Pešánem. Naději má třeba i snowboardistka Šárka Pančochová.
