„Rouhačství!“ vykřikne v jedné ze scén druhé Duny Ctihodná matka, když vidí, že s vyvoleným Paulem nepůjde tak lehce manipulovat, jak si původně myslela. V unisonu pozitivních reakcí na patrně největší film roku může jako takové znesvěcení působit i rozpačitá recenze.

Režírující Denis Villeneuve se v hojně sdíleném rozhovoru před premiérou nechal slyšet, že doslova nenávidí dialogy, protože se ve svých filmech chce soustředit na čirou obraznost.

I podruhé tak spíš jen cítíme, že tenhle svět s fremeny, impériem a podlými Harkonneny je založený na nějakých zákonech, daných předlohou Franka Herberta – nepotřebujeme je ale dopodrobna znát, protože se v jeho plnosti orientujeme instinktivně.

Tohle se první i druhé Duně musí nechat. Schopnost takzvaného worldbuildingu se ze současného Hollywoodu takřka zcela vytratila a miliardové filmy či seriály platforem jako Amazon nebo Netflix nečekaně působí jako ochotnické divadlo, natáčené navíc kompletně v ateliérech několika kamerami najednou, aby se ušetřil čas a někdo to pak všechno rychle sestříhal dohromady.

Tady vás naopak vtáhne už první skvěle rozzáběrovaná a rytmizovaná bitka, během níž se nepřátelé vznášejí z písečné planety Arrakis do vzduchu, aby pak ze skalisek padali jako hrušky. Podobně intenzivně a pečlivě je konstruovaný i útok na harvestor, těžící na Arrakisu magické koření, po němž v galaxii všichni baží.

V tu chvíli jste k obřímu plátnu skutečně přikováni. Jenže když začne Duna o něčem být, i navzdory režisérově nechuti „mluvit“, vyvstanou problémy.

Ani by nevadilo, že tu všichni hovoří takřka pouze v šifrách a rádoby hlubokých frázích typu „když neznáš svou minulost, nemůžeš vidět budoucnost“. Horší je, že většina osazenstva přes všechen písek dost šlape vodu. Villeneuve jako by stejně jako v jedničce hlavně vábil na nevyhnutelný další díl, kde souboj velkorodů tedy snad už doopravdy začne.

Většina stopáže se tak například točí na tom, že Paul hvězdného Timothéeho Chalameta nechce být jako cizinec vyvolenou tváří odporu fremenů a naplnit dávné proroctví. V poslední možnou chvíli ale zčistajasna nastane obrat, o němž nevíme, odkud přišel. Sice tušíme, čím si hrdina prochází, ale dramaticky tato proměna není absolutně zasloužená, takže nedává smysl.

Nejde navíc jen o hlavního geroje – většina dalších postav, obsazená největšími celebritami dneška, se filmem točí jako na orloji a snaží se ze svého minimálního prostoru vykřesat co nejvíc, aby zase po pár minutách opustila stanoviště kvůli někomu jinému. Nejmarnější jsou v tomto směru záporní Harkonneni, omezení na bledé karikatury sadismu, co na potkání pobodají i své sloužící.

Druhá Duna se tak přes všechny své velkolepé brutalistní scenerie vlastně dost vybodla na detail, který by ji zlidštil, což jedna křečovitě se mračící Zendaya v poslední třetině sama nezajistí. Možná se však stane, že při sledování tohoto spektáklu nasadíte stejný výraz jako ona.