Jednou z předpokládaných podmínek pro provoz jaderných elektráren po roce 2050 je vybudování hlubinných úložišť jaderného odpadu. Pokud tedy skutečně chceme vsadit na jádro, měli bychom si s jeho stavbou pospíšit.
A nebude to jen tak. Jde totiž o komplex tunelů v hloubce stovek metrů pod povrchem, kde by mohlo vyhořelé palivo nerušeně a hlavně v bezpečí strávit zhruba dalších sto tisíc let. To je období, během kterého by tyto produkty štěpení uranu U235 měly dosáhnout běžné míry radiace.
Asi jedinou z členských zemí Evropské unie, která má už nyní jistotu, že pro ni dodržení šibeničního termínu nebude žádný problém, je Finsko. Ani ne šestimilionová země je totiž první na světě, která se k budování vlastního úložiště za více než šedesát tři miliard korun (2,6 miliardy eur) odhodlala.
Zařízení známé jako Onkalo, které severská země buduje na ostrově Olkiluoto, by mělo být plně v provozu už v roce 2023.
Finsko se přitom původně rozhodovalo mezi celkem šesti lokalitami, kde by mohlo nové uložiště vybudovat. Ty vytipovalo mezi lety 1987 a 1999. Jako nejideálnější místo pro uložení vysoce radioaktivního odpadu se tehdy ukázal právě ostrov v regionu Eurajoki.
Klíčovou roli přitom hrála především bezbečnost. Úložiště totiž musí vzniknout v oblasti s vysoce stabilním geologickým podložím. A to Olkiluoto, kde v průběhu posledních stovek milionů let došlo jen k minimálním změnám, splňuje dokonale.
Hrozba úniku radioaktivních látek do okolí – zejména pak do podzemních vod – musí být co nejmenší. Proto budou přísná kritéria splňovat také nádoby, v nichž se vyhořelé jaderné palivo uskladní. Vše přitom stojí na technologii KBS-3 švédské společnosti pro jaderné palivo a nakládání s odpady SKB.
Speciální nádobu, v níž bude radioaktivní odpad v hloubce 420 metrů uložen, tvoří primárně slitiny mědi a železa. Doplněná je pěticentimetrovou vrstvou mědi, která zajistí odolnost vůči korozi. Z obalu se pak odsaje vzduch a nahradí se argonem.
Bezpečnost před únikem radioaktivních látek v prostorách hlubinného úložiště zajišťuje také izolace z bentonitu. Ta vyplní jednotlivé otvory, kam se uloží nádoby s radioaktivním odpadem. Bentonit zabrání vlhkosti, aby se dostala k měděným nádobám. Touto horninou pak se postupně utěsní i celý tunel s radioaktivním odpadem.
Skutečnost, že je Finsko opravdu napřed, dokazuje také termín výstavby podzemního komplexu. Tu společnost Posiva Oy, která celý projekt realizuje, zahájila už v roce 2004. S hloubením jednotlivých tunelů, do nichž se bude vyhořelé palivo ve speciálních ochranných obalech postupně ukládat, pak začala v květnu minulého roku.
Oproti tomu Česká republika vhodnou lokalitu pro vlastní úložiště stále hledá. A to už od konce devadesátých let. První cílový termín, který počítal s definitivní volbou lokality do roku 2015, přitom stát už promeškal. Podle nynějšího plánu by pak mělo být jasno do roku 2025.
K tématu se před časem pro magazín Forbes vyjádřila také předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, podle níž je termín dokončení českého uložiště do roku 2050 zatím stále technicky realizovatelný. A to navzdory dosavadním plánům, které počítaly s rokem 2065.
Zatím jsou ve hře čtyři lokality: Březový potok na Klatovsku, Horka na Třebíčsku, Hrádek na Jihlavsku a Janoch u Temelína. Jestli se vybere jedna z těchto obcí, však podle Drábové stále není stoprocentní. „Taky se může stát, že dnes ze seznamu čtyř vytipovaných vhodných lokalit nemusí během hloubkových průzkumů vyhovět žádná. To bychom pak měli vážné starosti, jak najít jinou lokalitu,“ upozornila pro Forbes.
Finské uložiště má výhledově sloužit potřebám celkem pěti jaderných bloků. V provozu jsou momentálně zatím jen čtyři, a to ve dvou jaderných elektrárnách. Už v nejbližších týdnech by však měl být uveden do provozu nový jaderný blok. Ten vzniká právě v lokalitě Onkalo a je ve výstavbě od roku 2005.
Podíl jádra na celkovém množství spotřebované energie v zemi by tak měl výhledově vyrůst ze současných zhruba 32 procent až na dvojnásobek. Ani finský příklad se však přece jen nevyhne určitým kontroverzním.
Výstavbu vlastního – v pořadí již šestého – jaderného bloku má totiž v plánu také společnost Fennovoima, kterou spoluvlastní ruská státní energetická společnost Rosatom. To by nebylo nic tak světoborného. Jenže společnost Posiva Oy, kterou v roce 1995 za účelem vybudování hlubinného uložiště založili konkurenční Teollisuuden Voima a Fortum, zřejmě dalšímu z budoucích producentů energie z jádra neumožní skladovat radioaktivní odpad ve svém hlubinném uložišti.
A to navzdory tlaku vlády, která za nejideálnější řešení považuje umístění použitého paliva společnosti Fennovoima právě do úložiště Onkalo, jehož výstavba je financována z Národního fondu pro nakládání s jaderným odpadem, který spravuje Ministerstvo obchodu a průmyslu.
V roce 2019 v něm Finové nashromáždili zhruba 2,6 miliardy eur, které pocházejí z poplatků za vyrobenou elektřinu. Celkové náklady na likvidaci jaderného odpadu, které zahrnují provoz úložiště vyhořelého paliva do roku 2120 a vyřazení jednotlivých reaktorů, pak finské ministerstvo odhaduje na 3,3 miliardy eur.
Ve hře je tedy možnost, že v zemi vznikne i druhé uložiště jaderného odpadu. Tento záměr společnost Fennovoima oznámila v červnu 2016. Možná trochu paradoxně by jí s tím měla pomoc právě Posiva, konkrétně dceřiná společnost Posiva Solutions, s níž Fennovoima uzavřela na následující roky smlouvu o poradenství.
Stavba samotné elektrárny v lokalitě Hanhikivi v severnějších oblastech Finska by pak mohla začít už příští rok.
