skip to main content
Rozhovor

Green Deal bude bolet, ale je nezbytný. Dana Drábová vyhlíží budoucnost české energetiky

Návrh zelené taxonomie z pera Evropská komise, zařazující jádro a plyn mezi dočasně udržitelné technologie, vyvolal vlnu nevole na české politické scéně i mezi jednotlivými státy Evropské unie. Zatímco Německo se s Rakouskem bouří, že by jádro mělo být přechodnou součástí zelené energetiky, Češi řeší, jakým směrem se ve stínu dekarbonizace vydají.

Plány na výstavbu nových bloků jaderných elektráren, se kterými země ve svém energetickém mixu počítá, se mohou prodražit – podle návrhu takzvaného delegovaného aktu Evropské komise nebudou po roce 2040 investice do prodlužování životnosti jaderných elektráren považovány za „zelené“.

„Nikdo nám nezakazuje prodloužit jejich životnost. To ani nejde. Jen celá realizace bude dražší,“ říká ve velkém rozhovoru pro Forbes předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová.

Unijní státy mají prostor zaslat Evropské komisi do pátku své připomínky k návrhu taxonomie, což Češi udělají. Drábová ale pochybuje, že by měli sílu cokoli změnit.

„Řeknu to úplně natvrdo – nemáme velkou šanci cokoli změnit,“ říká bez servítek. „Dlouhodobě v naší zahraniční ekonomické diplomacii chybí hlubší rozprava s Německem,“ nastiňuje předsedkyně, na co by se nová vláda měla v otázce budoucnosti energetiky soustředit.

Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová

Návrh taxonomie nejdříve čeští politici označovali za vítězství, vzápětí přišlo vystřízlivění. Když se na to ale podíváme z celoevropského kontextu, pro koho je to vítězství?

Mám za to, že vítězství to bylo zejména pro snahu Evropské unie zbavit se co nejrychleji závislosti na fosilních palivech. Asi se na to už pánbůh nemohl dívat, když na podzim přišla tak velmi neobvyklá situace na severozápadním pobřeží Německa, kde vůbec nefoukalo. Tím pádem se výroba elektřiny musela doplnit zvýšením výkonu uhelných a plynových elektráren.

Německo pravděpodobně přišlo na to, co těm, kteří fyziku a přírodní zákony mají v úctě a přistupují k ní s pokorou, bylo dávno jasné. A tím zjištěním je, že ve chvíli, kdy přestane svítit a foukat, tak můžete mít sebevětší instalovaný výkon a stejně ten proud nemáte.

Taxonomie je ale kompromis mezi Německem a Francií, protože žádná věc v EU nemá šanci bez dohody těchto dvou zemí. Francie potřebuje jádro, Německo potřebuje plyn.

Jednotlivé státy Unie teď mají možnost se k delegovanému aktu vyjádřit, čas k zaslání připomínek máme do pátku. Požádal vás stát, ať se k aktu také vyjádříte?

Požádal nás, abychom se na akt také podívali a zanalyzovali jej z pohledu nezávislého regulátora v oblasti jaderné bezpečnosti. Z tohoto pohledu je tam jedno úzké místo – notifikace úplně všech investic jak do dlouhodobého provozu, tak do nových provozů. 

Notifikace a důkladná komisní byrokracie může znamenat to, že investice do zvýšení jaderné bezpečnosti, kterou by bylo záhodno udělat co nejdříve, bude viset pouze na stanovisku Komise. Doufám, že se nad tím ještě zamyslí.

Co přesně se tedy budeme snažit v delegovaném aktu změnit?

Řeknu to úplně natvrdo: nemáme velkou šanci cokoli změnit. Tím, že Evropská rada a Evropský parlament zvolily formu delegovaného aktu, daly veškeré rozhodování do rukou Komise. Kdyby se tedy Komise po sesbírání a analyzování připomínek rozhodla, že je shledává lehkými, tak s tím nikdo nic neudělá – ledaže by se v Evropské radě našla posílená kvalifikovaná většina reprezentující alespoň dvacet zemí EU a pětašedesát procent obyvatel EU a ta by vše přehlasovala.

To je velmi nepravděpodobné, ale taxonomie má dlouhodobý charakter, takže v ní můžeme zanechat alespoň stopu. Dát najevo, že říkáme tohle a toto a že je ještě čas se nad vším v dalších krocích zamyslet či to přehodnotit. Nepředpokládám ale, že by se změnil samotný delegovaný akt.

Nezačali jsme vše řešit příliš pozdě?

Tak to není. Základní příčina je opravdu v tom, že před dvěma lety se jak Evropský parlament, tak Evropská rada rozhodly, že podrobnosti ke směrnici o taxonomii budou formou delegovaného aktu. A ani nemám ráda, když slyším, že politici něco propásli. Pohybujeme se v určitém rámci a tu jsme úspěšní a tu méně. To tak je a vždy bude.

Jiná věc je, že dlouhodobě v naší zahraniční ekonomické diplomacii chybí hlubší rozprava s Německem. Nový ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela ale dává najevo, že zintenzivnění diskuse s Německem bude jeho priorita. To dává velký smysl.

Jaké vidíte třecí plochy v navržené taxonomii?

Je to kompromis mezi Německem a Francií a tak to musíme brát. Ale to, že jádro spolu s plynem byly označeny za přechodné – nebo dočasně udržitelné, abychom mluvili přesnou terminologií taxonomie – technologie, to mi připadá jako nesmysl.

Nesmysl, který ale nabývá reálných obrysů. Konkrétně pro nás navrhované znění taxonomie znamená problém v plánované výstavbě nových jaderných bloků i prodloužení životnosti jaderek…

Tady bych chtěla podotknout, že obecně máme trochu tendenci z taxonomie dělat něco, čím tak úplně není. Je to sice velmi důležité, ale taxonomie v podstatě jen říká finančnímu sektoru: tohle se hodí k financování z hlediska ESG a tohle už tam nezapadá. Tím chci říct, že nám nikdo nezakazuje prodloužit životnost. To ani nejde. Jen celá realizace bude dražší.

V tom případě ale výstavba nových bloků jaderných elektráren nebude dávat ekonomický smysl

Ač nejsem ekonom, tak i kdyby stál blok kvůli nevýhodnému financování 300 miliard a my měli naproti tomu možnost energii dovážet, tak dovoz energií bude vždy dražší variantou.

Teď ale nevíme, jaké budou ceny energií za patnáct dvacet let – natož to, jestli se vlivem Green Dealu a nástupu obnovitelných zdrojů nezmění cenotvorba v evropské energetice?

To nevíme ani náhodou. Dokážeme maximálně odhadnout, že v roce 2023 nebo 2024 se dnešní prudké výkyvy cen energií stabilizují. Možná to bude už letos po skončení zimy. Už však nepůjde o návrat ceny elektřiny ke čtyřiceti eurům za megawatthodinu, ale bude to někde kolem osmdesáti eur. A při této ceně už vcelku rentabilita jaderné elektrárny začíná vycházet.

Předplatné Forbesu
Ze mlejna
Forbes 5/2022

Nehrozí, že nám pak zbydou jen platby související se závazky kolem výstavby jaderných bloků a budeme za energie v budoucnu platit více než ostatní?

To se může stát. Na druhou stranu úkolem státu je krom jiného zajistit lidem spolehlivé dodávky energií za alespoň trochu snesitelnou cenu. Tím pádem jde stát na základě momentálních znalostí po jistotě. Prostě tu bude blok, který bude vyrábět patnáct terawatthodin ročně.

Pozornost ČEZ se nyní obrací zejména k vystavení nových jaderných bloků. Jen v Dukovanech by mohly vyrůst až tři. Kdybychom začali opravdu konat, kdy může být první blok reálně v provozu?

Harmonogram je nastaven tak, že v roce 2024 bude ukončen výběr dodavatele a podepsaná smlouva, poté začnou povolovací procesy pro stavební povolení, které by mělo být vydáno na přelomu let 2028 a 2029 a samotná stavba je počítána na sedm let. Takže termínem je rok 2036, ale i ten už je dnes na krev. Do té doby už se žádné velké rezervy nenajdou.

Výstavby jaderných elektráren všude v Evropě nabírají zpoždění. Budeme výjimkou?

Ono čím více nám z pohledu cen energií poteče do bot, tím bude vše rychlejší. 

Je tu ještě fakt, že i kdyby se dostavěl Temelín spolu s novým blokem Dukovan, stejně to na energetickou soběstačnost stačit nebude…

Bezesporu samotná dukovanská pětka, což je dnešní priorita, v tomto ohledu nic neřeší. Jde v podstatě o náhradu dvou stávajících bloků v Dukovanech, které někdy kolem roku 2040 odejdou do penze. Jde o jádro za jádro.

Reklama

Čím tedy budeme do roku 2040 v kontextu odstavování uhelných provozů svítit a topit?

Uhlí nahradit musíme, jednoduše už není a nebude. A dovážet jej do vnitrozemské ekonomiky bude vždy hodně drahé. Vždyť už dneska se prakticky vyplácí provozovat jen ty elektrárny, které stojí vedle dolu.

V roce 2040 tady bude uhlí jen tak pro nový blok hnědouhelné elektrárny v Ledvicích, pokud jej nedostane z trhu cena povolenek nebo nějaký náš závazek. To se vše může stát. Uhlí si tedy kromě těch nějakých deseti procent, která možná dodají Ledvice, můžeme v našem energetickém mixu škrtnout.

A co jej podle vás nahradí?

Začněme u obnovitelných zdrojů. Dnes, když je dobrý rok, tak nějakých patnáct procent udělají obnovitelné zdroje, hlavně vodní elektrárny. Potenciál větrných elektráren je u nás podstřelený, a to ze dvou důvodů.

Za prvé se většina vhodných oblastí nachází v chráněných krajinných oblastech a za druhé větrníky nikdo nechce za barákem. Obce větrné elektrárny hodně odmítají a podobné je to dnes i v Německu, kde se proto soustředí na offshore větrné elektrárny.

Další věcí je, že tyto zdroje zatím neumíme zálohovat jinak než uhelnou nebo plynovou elektrárnou. Kdybychom – a to je velký úkol pro novodobé Einsteiny – si dokázali energii ze slunce v létě z fotovoltaiky schovat na zimu, tak jsme úplně jinde. Ale to zatím neumíme.

Kolika procentními body tedy mohou do energetického mixu za patnáct let přispět obnovitelné zdroje?

Řekněme, že jsme schopni se dostat na nějakých třicet procent. Dalších čtyřicet procent bude z našich šesti jaderných bloků, což jsme dohromady na sedmdesáti procentech. Třeba si udržíme deset procent uhlí, ale třeba také ne.

30 % mohou do patnácti let tvořit v energetickém mixu obnovitelné zdroje

V tom případě bychom dvacet až třicet procent museli buď částečně ušetřit a částečně dovézt, což nevím odkud, protože energetiky v okolních státech jsou na tom dost podobně. Proto se bude muset zvýšit podíl výroby z plynových elektráren.

Není totiž nejmenší šance, aby plánované odstavení uhelných bloků vykrylo jádro. To nestihne. To znamená, že do značné míry budeme muset jít německou cestou, což je nahrazení uhlí plynem.

Taxonomie také říká, že pokud chtějí státy nová jaderná zařízení, musí do roku 2050 vystavit hlubinné úložiště pro vyhořelé jaderné palivo. S ním jsme počítali o patnáct let později…

Ve strategii k nakládání s radioaktivním materiálem a vyhořelými palivy jsme zatím směřovali k roku 2065, ale technicky je i rok 2050 realizovatelný. Naráží to jen na takovou drobnost, že některá z vlád bude muset jasně vyslovit závazek, že pro úložiště vybere vhodnou lokalitu.

Taky se může stát, že dnes ze seznamu čtyř vytipovaných vhodných lokalit nemusí během hloubkových průzkumů vyhovět žádná. To bychom pak měli vážné starosti, jak najít jinou lokalitu. Ale předpokládejme, že vše pojede podle jízdního řádu a v roce 2030 budou dokončeny průzkumy, které se také dají urychlit.

Problémem je ale občanský odpor. Z posledních událostí můžeme zmínit protest z přelomu roku proti výstavbě hlubinného úložiště na Klatovsku, které je jednou z vytipovaných lokalit.

Proto by měl stát začít vyjednávat s místními komunitami, protože už při plánování výstavby máte řadu povolovacích kroků, kde účast veřejnosti může vést k dlouhodobým soudním sporům a tím i k prodlevám. Pokud chceme dostát termínu, vláda musí jasně říct, že lokalitu vybere, a místní komunity od ní dostanou tu nejlepší možnou příležitost vyjednat si kompenzace za to, že budou muset strpět něco, co nechtějí nebo co jim zasáhne do života.

Vláda musí jasně říct, že lokalitu vybere.

Vláda zároveň musí brát vážně připomínky komunit a obcí a trpělivě jim vše vysvětlovat: jak byla lokalita vybrána, jak naplňuje požadované parametry a jestli by se případně neměly udělat ještě další studie a podobně. Na druhou stranu, už i nejvyšší správní soud v odůvodnění několika rozsudků konstatoval, že úložiště je stavba ve veřejném zájmu.

Dojde tedy nakonec k vynucení?

Byla bych ráda, kdyby to nebylo vynucené. Na druhou stranu vidíme podobné případy například u stavby dálnic.

Neukazuje samotný fakt, že hlubinné úložiště u sebe nikdo nechce, na to, že jádro opravdu moc ekologické není?

To si ale všechny ostatní způsoby, jakými si opatřujeme energii, lakujeme trochu narůžovo. Jakýkoli způsob, i ten považovaný taxonomií za „green“, mění svět kolem nás. Není šetrný k životnímu prostředí a nikdy nebude, protože na vše musíte vytěžit suroviny a následně z nich vyrobit výsledný produkt. Zelené energie zkrátka neexistují, protože nemáme technologie, které by na životní prostředí neměly žádný vliv.

Kolik tun vyhořelého paliva jeden blok jaderné elektrárny vyprodukuje?

V případě jednoho temelínského bloku se bavíme zhruba o pětadvaceti tunách vyhořelého paliva ročně. Než tedy bude úložiště vybudováno, Dukovany a Temelín vyprodukují zhruba deset tísíc tun odpadu od svého spuštění.

Když si to představíme objemově, tak jde o krychli sto krát sto krát sto metrů vyhořelého paliva za celou dobu provozu obou jaderných elektráren. Ale to je jen teoretická úvaha, v praxi musíte mít vyhořelé palivo dál od sebe kvůli odvodu zbytkového tepla. Nemůžete ho natěsno hodit do jednoho kontejneru.

A kde je nyní uloženo?

Palivo se dlouhodobě skladuje ve skladech jednotlivých elektráren a nedělá to žádný problém. Ono se i po nějaký čas takto skladovat musí, právě kvůli zmiňovanému odvodu zbytkového tepla.

Porovnání nemáme, protože zatím jediné úložiště na světě vzniklo ve Finsku, kde ho zprovoznili před dvěma lety. Trvalo jim to čtvrt století – to tedy čeká i nás?

Pro Českou republiku to složitá stavba vlastně vůbec nebude, protože naše tradice v hornických profesích počínaje středověkými stříbrnými doly je obrovská. Umíme to, ale samozřejmě budovat systém šachet a štol určitou dobu zabere. Zmiňované Finsko je příklad reálného harmonogramu. 

A vyjde nás na 110 miliard?

V současné době byste se dozvěděl, že cena bude nejspíše vyšší. Vše ale kolísá v závislosti na fázi ekonomického cyklu. V současnosti při drahých cenách materiálu a vysoké inflaci by úložiště vyšlo asi na 150 miliard korun. Jen chci upozornit, že částka zahrnuje nejen výstavbu úložiště, ale i jeho provoz, který bude trvat několik desítek let do chvíle, až bude úložiště zaplněno nebo bude ukončen provoz jaderných elektráren.

V tomto kontextu je důležité říct, že ČEZ z každé megawatthodiny vyrobené v jaderné elektrárně odvádí pětapadesát korun na zvláštní jaderný účet, kam ročně doputuje něco přes miliardu. I z těchto peněz se bude úložiště financovat.

Když se nyní budeme soustředit hlavně na jádro, nehrozí nám, že upozadíme snahy o transformaci energetiky na zelenou, která bude navíc podporována dotacemi z Evropské unie? Jinými slovy, že pořádně nevyužijeme příležitost ke změně?

To snad nenastane. Opravdu máme velký úkol v rozvoji technologií, které by umožnily ukládat energii z obnovitelných zdrojů. Ať už je to vodík, ať už jsou to baterie, ať už to bude zcela něco nového, o čem ještě nevíme.

Investice do nových technologií a znalostí by měly být určitě dobře promyšlené. Ze své pozice ale nevím, do jaké míry už rozmyšleny jsou. Doufám, že v tomto dokážeme té příležitosti využít.

Došlo podle vás nyní Česko, potažmo čeští politici, k určitému uvědomění si reálného stavu situace?

Krizové situace vždycky vedou ke změně stavu mysli. A pandemie krizovou situací byla. Nechci říkat, že jsme v energetické krizi, to je příliš silné slovo, ale samotná pandemie krizi přinesla. A pokud tyto události nepovedou ke změně stavu mysli, pak jsme příležitost propásli.

Jak vy osobně hodnotíte Green Deal nebo přesněji snahy o to transformovat evropskou energetiku směrem k udržitelnosti?

Jde o nezbytnost. Podívejte se, jak s Evropou dokážou zatočit dodavatelé fosilních paliv, zejména tedy plynu a ropy. Evropa nemá na svém území tolik fosilních paliv, z pětašedesáti procent je závislá na dovozu. Zbavit se závislosti na fosilních palivech je nutnost – jinak je Evropa rukojmí zemí, jejichž geopolitická tvář není nijak příjemná.

Samozřejmě bychom se měli starat o to, v jakém stavu zemi zanecháme těm, kteří přijdou po nás. Ale Green Deal je hodně pragmatická záležitost vedoucí hlavně k tomu, jak co nejrychleji omezit závislost na fosilních palivech. Dohoda, která se časem stane tím údělem, jen nebere příliš v úvahu ekonomicko-společenské parametry. Green Deal je nezbytný, ale bude strašlivě bolet. A strašlivě bolet bude hlavně mladší členy Unie.