Lanovek a vleků je v tomto lyžařském regionu nespočet. Přesto mezi nimi jedno kabinkové spojení vyčnívá. Není určené pro lidi. Nad zemí v horách se tu místo nich vozí jablka. Unikátní přeprava ovoce přitom není ojedinělým úkazem, kterým ohromuje jeden z největších evropských producentů jablek, společnost Melinda.
Zatímco na mnoha svazích zdejších italských Dolomitů se rozjíždí zimní sezona, tady byste na lyžích či snowboardu příliš nepochodili. Popis kopců v údolích Val di Non a Val di Sole by spíš připomínal scénu z filmu o Járovi Cimrmanovi. Jen místo „kachny, kachny“ uslyšíte „jabloně, jabloně“.
Obě údolí jsou sady doslova obsypány. Nelze se tak divit, že se tu každoročně sklidí okolo čtyř set tisíc tun jablek, což je asi pětina celkové produkce v Itálii. Italové jsou přitom po Polsku druhými největšími pěstiteli tohoto ovoce v Evropě.
Všechna úroda míří do skladů a továrny konsorcia Melinda, které sdružuje na čtyři tisíce zdejších sadařů. Jelikož chtěla společnost zefektivnit přepravu úrody do nového skladu a zároveň jet na „zelené vlně“, postavila první jablečnou lanovku na světě.
Za zimní mlhy to vypadá, jako by vedla až na desítky kilometrů vzdálený svah na druhé straně údolí. Ve skutečnosti však sahá jen pod kopec do továrny. I tak je dlouhá 1,3 kilometru a pohybuje se na ní osmadvacet kabinek.
V nich se může za hodinu přepravit až 138 tun jablek. A kolik spojení vlastně stálo? „Výstavba vyšla na deset milionů eur,“ říká Matteo Valentini z marketingového týmu firmy. Tedy téměř čtvrt miliardy korun.
Foto se souhlasem Melinda
Cesta vzduchem však podle firmy ušetří ročně až pět tisíc jízd kamionů mezi továrnou a skladem. Ten je ostatně další zdejší impozantností. Lanovka, která se oficiálně spustila před dvěma týdny, totiž vozí úrodu do nitra blízké hory.
V ní firma za čtyřicet milionů eur, tedy 967 milionů korun, v posledních deseti letech postupně vybudovala šestačtyřicet cel, které pojmou až čtyřicet tisíc tun jablek.
Místnosti, kde se zastavuje zrání jablek, vznikly z bývalých důlních šachet. Díky tomu, že jde o prostory tři sta metrů pod povrchem, společnost oproti běžnému skladu ušetří za chlazení.
V jedné z cel je připravený i videomapping pro návštěvníky chystaných exkurzí, kdy se na strop promítá, jak vypadá rok v životě jablka.
Foto Benedikt Lederer
Když nastane čas, vydává se ovoce z podzemí opět na vzduch a lanovkou sjíždí do továrny v údolí. Před cestou do obchodu jej totiž čeká ještě plavání.
V rozlehlé hale se nachází bazén rozdělený do zdánlivě závodních drah. Nad nimi se klene most z jezdících pásů tvořených z mnoha čtverců, které poměrně rychle vezou jablka necelý metr nad hladinou.
Čtverce na každém pásu se nečekaně propadají, a plody tak žblunkají do vody. Na první pohled náhodné pády jsou však výsledkem podrobné analýzy, kdy senzory udělají za sekundu desítky snímků plodů.
Foto Benedikt Lederer
„Počítač pak každý z nich automaticky rozřazuje do různých drah na základě několika charakteristik: barvy, velikosti a případných fyzických vad, jako jsou malé otlaky nebo nedokonalosti způsobené počasím během jejich růstu,“ líčí Matteo Valentini.
Samotná voda pak neslouží příliš k tomu, aby se ovoce umylo, ale aby se zabránilo jeho omlácení při třídění. Když se některá z brázd dostatečně zaplní, otevře se na jejím konci stavidlo a jablka míří k naložení do beden. A pak vzhůru do obchodů.
Zhruba třetina zdejší produkce míří do zahraničí. Mezi největší trhy patří Německo nebo Španělsko, na italská jablka a výrobky lze narazit také v tuzemsku. Například na Rohlík.cz nebo v Lidlu. „Do Česka prodáváme jablka za zhruba jeden milion eur,“ upřesňuje Valentini.
Při pohledu na celkový obrat společnosti, jenž činí okolo 330 milionů eur ročně (zhruba osm miliard korun), je tedy Česko velmi malým trhem. To je ale způsobené zejména tím, že naše země sousedí s již zmiňovaným největším evropským pěstitelem jablek – s Polskem.
V samotném Česku se ročně sklidí asi 140 tisíc tun jablek. Až se tedy budete příště zakusovat do jablka, možná bude mít na sobě nálepku z italského údolí Val di Non.
Foto Benedikt Lederer
