Představte si, že brouzdáte nejnovějšími pracovními nabídkami softwarového giganta z Redmondu, uvažujete o menší životní změně, a najednou narazíte na pozici jaderného experta.
A nenechte se mýlit, opravdu nejde o experta na linuxové jádro, jakkoli to má minimálně v některých divizích Microsoftu stále potenciál vyvolat štěpnou reakci. Mluvíme o nefalšované jaderné energii, byť uvedená pozice je spíše manažerská – hledá se zatím „jen“ hlavní programový manažer či manažerka jaderné technologie.
Práce to není pro každého: vedle alespoň bakalářského vzdělání se předpokládá minimálně šest let praxe v jaderném průmyslu. A vedle technických otázek se musíte rovněž orientovat v souvisejících zákonech, protože vám na hlavu spadne také veškerá regulatorní zátěž.
Podle popisu ten či ta, kdo uvedenou práci získají, budou zodpovědní za vypracování a realizaci celosvětové strategie Microsoftu pro malé modulární reaktory (zkráceně SMR) a mikroreaktory. Těmi by chtěl softwarový gigant do budoucna pohánět svá energeticky nejhladovější centra: cloudové služby a umělou inteligenci.
Exponenciálně rostoucí spotřeba datových center a nutnost jejich chlazení, které ukrajuje z celého koláče spotřeby nejvíce, začíná Microsoft přerůstat přes hlavu – a zjevně nejen jemu.
O malých modulárních reaktorech coby budoucnosti energetických jedlíků v podobě datových center se začíná hovořit čím dál tím více. A navzdory skutečnosti, že na jejich reálné nasazení si zatím nikdo netroufl (nejblíže spuštění je čínský Linglong One, který prošel letos v červenci finálními zkouškami), někteří z největších hráčů v oboru už s moduláry počítají.
Podle mezinárodní agentury pro energii se od roku 2015 do roku 2022 zvýšilo vytížení datových center o 340 procent a energetická spotřeba navzdory efektivnější elektronice i chlazení stoupla (po vyloučení těžby kryptoměn) o dvacet až sedmdesát procent.
V řeči tvrdých dat to znamená nárůst z dvou set terawatthodin ročně před osmi lety na dnešních 240 až 340 terawatthodin. Jde sice o zhruba procento světové energetické spotřeby, podstatný je ale trend – a ten se rychle zhoršuje. S masivním nasazováním velkých jazykových modulů a dalších prvků umělé inteligence totiž růst spotřeby začíná připomínat start rakety.
Zastánci malých modulárních reaktorů tvrdí, že SMR přinášejí hlavně samá pozitiva a sociální jistoty. Lze je totiž bez masivních investic a zdržení nasadit na místech, kde dnes dosluhují elektrárny na fosilní paliva a není tak potřeba složitě budovat nové připojení k síti. Výrazně menší složitost modulárů také přináší potenciálně nižší riziko selhání nebo lidské chyby.
Průměrný modulár má vyprodukovat pětatřicet megawattů energie prakticky bez provozní uhlíkové stopy. I to je důvodem, proč se po SMR a mikroreaktorech stále častěji poohlížejí technologičtí obři, usilující o dosažení nulové uhlíkové stopy. Jenže podle Vladimíra Wagnera z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR je vše složitější.
„Podobně jako u obnovitelných zdrojů i jaderné zdroje nějakou uhlíkovou stopu mají: je dána způsobem jejich výstavby a těžbou a přípravou jejich paliva. Jsou to tedy zdroje nízkoemisí, ne bezemisní. Jejich uhlíková stopa je srovnatelná s uhlíkovou stopou větrných a solárních zdrojů,“ vysvětluje Wagner.
Ve hře také zůstává otázka, co s vyhořelým palivem – a jak v komerčním provozu vyloučit, že se za žádných okolností nedostane do nepovolaných rukou. Rozpad vyhořelého paliva na bezpečnou úroveň radioaktivity trvá zhruba od tří desetiletí do čtyřiadvaceti tisíc let v závislosti na zdroji paliva.
Vyhořelé palivo z modulárních reaktorů tak bude muset být součástí programu nakládání s jaderným odpadem každé jednotlivé země. Když vezmeme v úvahu, jaké potíže a veřejné protesty již dvacet let provázejí snahu Správy úložišť radioaktivních odpadů najít vhodné hlubinné úložiště u nás, komerční provoz více jaderných reaktorů se představuje o to hůře.
Převažují tedy benefity využití SMR nad riziky a náklady? „To můžeme posoudit, až budou k dispozici komerční nabídky. Hlavním úskalím je právě neexistence komerčních modelů na trhu a pak otázka jejich povolování a licencování, hlavně v otázce nároků na jejich provozovatele,“ vysvětluje Wagner.
Jadernou energii přitom provází ještě přísnější regulace než zdravotnictví, na kterém si během covidové pandemie vylámala zuby řada technologických inovátorů – vzpomenout můžeme například na český dýchací přístroj CoroVent, vyráběný společnosti MiCo Medical.
V Evropě si tedy na modulární reaktory umístěné v datových centrech, které se kvůli datové latenci často nalézají v blízkosti hustě osídlených aglomerací, určitě ještě počkáme. „První komerční nabídka malých modulárních reaktorů by mohla přijít na začátku třicátých let našeho století, i když první prototypy se můžou objevit už dříve,“ odhaduje Wagner.
Využití SMR v datových centrech ale podle něj určitě smysl dává. „Jsou to velcí spotřebitelé elektřiny, potřebuji stabilní dodávky, nemůžete je vypínat a zároveň se dají budovat ve větších vzdálenostech od lidských sídel. Využití malých modulárních reaktorů mi tak dává v tomto případě smysl,“ konstatuje.
Je tedy pravděpodobné, že jednoho dne začne již tak modré logo infrastrukturního cloudového byznysu Microsoftu pomyslně vydávat i Čerenkovovo záření.
