Jako projektantka se Sabina Měšťanová s architektonickým studiem D3A podílela třeba na rekonstrukci Richterovy vily a přilehlých vinic na Pražském hradě. Její rukopis nese i několik budov na Novém Smíchově. Pak ji to ale začalo lákat výš – a stala se jednou z prvních českých pilotek boeingu.
Loni to bylo 10 let, co jsem začala létat jako profesionální pilotka. Téměř 10 let předtím jsem byla architektkou a ještě pořád se najde dost lidí, kteří se ptají, jak jsem k takové změně životního směru došla. Nebylo to vášnivé osudové rozhodnutí ani nutnost změny z pocitu vyhoření. Myslím, že jsem spíš měla štěstí, že věci v mém životě do sebe dokázaly ve správnou dobu správně zapadnout.
K architektuře jsem měla původně přece jen blíž. Můj tatínek i dědeček byli výtvarníci – otec dělal tapiserie, gobelíny a restaurátorské práce a dědeček byl textilní návrhář a malíř –, takže se u nás v rodině automaticky předpokládalo, že jako jediný potomek svých rodičů budu taky výtvarně nadaná. Naštěstí mě to skutečně i bavilo, a tak mi tohle směrování z rodiny nijak nevadilo.
Takže jsem na konci 80. let vystudovala střední výtvarnou školu a pak se těsně po revoluci napoprvé „úspěšně“ nedostala na VŠUP. Abych se rok do dalších přijímaček neflákala, vyjednal mi tatínek několikaměsíční stáž v Německu v sochařském ateliéru O. H. Hajka, kde jsem se sice naučila skvělé věci jako svářet, ale taky se mi tam rozleželo v hlavě, že bych místo textilní tvorby radši studovala architekturu.
S romantickou představou, že je to taková čistá úhledná práce nad bílým papírem v esteticky zařízeném studiu. Když pak hned v prvním semestru přišla statika a mechanika, vyděsila jsem se a chtěla zběhnout k něčemu umělečtějšímu. Otec mě ale nenechal se tak rychle vzdát a já se postupně uklidnila a vydržela na škole celých šest let.
Tou dobou už se naštěstí dalo svobodně cestovat, takže jsem se ještě během studií dostala na stáže do Švédska, Francie a Portugalska. A díky těmhle výletům jsem i začala víc létat. Vzpomínám si, že mě to bavilo, ale že bych si začala představovat, jak sama sedím v kokpitu, to určitě ne.
Spíš jsem řešila, co budu dělat po škole. A tady se projevila ta moje klika. Jako náhradnice jsem se jednou na poslední chvíli dostala na cestu na Island s partou architektů, studentů a profesorů. Řídila jsem tam profesorský džíp a napadlo mě při tom, že bych mohla požádat jednoho ze svých pasažérů – Martina Rajniše, zakladatele architektonického studia D. A. (pozdější D3A, pozn. red.) –, zda by mi nedal práci ve svém studiu.
Souhlasil a já pak v D3A strávila devět let. Měla jsem skvělé šéfy a kolegy, díky uměleckému vzdělání jsem se převážně věnovala té „hezké“ části architektonické práce, jak jsem si kdysi vysnila, a dlouho mě to těšilo.
Jenže architektura je taky spousta práce doslova nonstop ve dne v noci, která nakonec leckdy skončí jen v šuplíku, úmorná jednání s klienty, řešení financí… A tyhle aspekty mě časem začaly čím dál víc ubíjet.
Abych si vynahradila ty pracovní dny a noci prosezené v kanceláři, začala jsem hledat nějaký adrenalin. Takže když se mě pak jeden z kolegů zeptal, zda si nechci někdy zalétat, nadchlo mě to. A protože vzdálenější část mojí rodiny žijící v Podkrkonoší se létání věnuje, zařídila jsem nám vyhlídkový let. Oběma se nám tenhle zážitek zalíbil natolik, že jsme si hned naplánovali celý letecký výcvik (i kolega dodneška létá, byť jen amatérsky).
Dva roky jsem pak o víkendech nalétávala hodiny, abych si mohla udělat pilotní licenci, ale vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že bych létala profesionálně. Jenom jsem měla radost, že o víkendu můžu něco zažít. S jedním z příbuzných jsem začala postupně trénovat i navigační létání a absolvovat soutěže, kde se létá podle map. Dostala jsem díky tomu i příležitost účastnit se s českou reprezentací tréninků v přesném létání, což pro mě byla velká a cenná zkušenost.
To všechno samozřejmě stálo peníze. Hlavní částí pilotního vzdělání je teoretický výcvik, který trvá dlouhé měsíce až roky a běžně se studuje na vysoké škole. V době, kdy jsem se o létání začala vážněji zajímat já, tedy kolem roku 2004, se otevřela jedna z prvních možností studovat online kurz, který kombinoval živé přednášky se samostudiem a zkušebními online testy. Rozhodla jsem se tím kurzem projít a investovat tehdy 60 tisíc korun, abych zjistila, jak moc pro mě létání znamená.
Výcvik mi nakonec zabral skoro čtyři roky a při zaměstnání to pro mě obnášelo udělat pár předmětů každých několik měsíců. Po ukončení výcviku jsem absolvovala oficiální zkoušky na Úřadu civilního letectví. Po takové době jsem už kromě teoretického vzdělání měla nalétaný i dostatečný počet hodin a začala ve mně hlodat myšlenka, že bych byla hloupá, kdybych se nezkusila posunout ještě dál – k profesionálnímu pilotování.
Od té chvíle to byla hlavně otázka peněz, protože letové hodiny nejsou levné. Dala jsem do toho své úspory, přispěl mi i tehdejší přítel. Stále mi také přibývali známí, kteří se věnovali stejnému oboru, a všechno do sebe postupně zase začalo zapadat. Krok za krokem jsem dotáhla všechny potřebné kvalifikace a průkazy a pak nastalo rozhodování ohledně práce.
Sehnat práci pilota totiž tehdy nebylo tak snadné, takže jsem spíš počítala s tím, že budu muset investovat další peníze, abych si dodělala ještě takzvaný typový výcvik na dopravní letadlo, a když potenciální zaměstnavatel uvidí, že výcvik mám, snáz mě přijme. A rozhodla jsem se na to vsadit, když už jsem došla tak daleko.
Šla jsem na konkurz ČSA, ale tam jsem neuspěla. Tak jsem zkusila konkurz přes jednu z agentur, které hledají piloty pro letecké společnosti. Absolvovala jsem dvoudenní výběr a prošla jsem. Nabídli mi možnost práce v Travel Servicu s bází v Česku a já se vším souhlasila, protože jsem nevěděla, jestli by bylo lepší jít třeba do zahraničí. Neměla jsem plány, byla jsem bez závazků, svobodná.
Měsíc nato mi volali, že za další měsíc můžu nastoupit na šestitýdenní typový výcvik na Boeing 737—800 v Německu, který si sama zaplatím (asi 400 tisíc korun), a ve chvíli, kdy ho dodělám, budu mít připravenou smlouvu k podpisu. V roce 2008 jsem pak v Travel Servicu nastoupila jako kopilotka. Hned mě poslali na měsíc a půl do Vietnamu na „zalétání“ a další čtyři roky jsem naplno létala po celém světě.
Práce na projektech v D3A pro mě tím pádem musela skončit. Rozdělané projekty se postupně dokončily, potřebné věci jsme konzultovali po telefonu. A došlo mi, že jsem si už potřebovala vyčistit hlavu a že ta změna přišla v pravou chvíli. A zatím se mi nestýská.
Tohle by mohl být možná šťastný konec, ale před několika lety můj život prošel ještě jednou zásadní změnou, vlastně takovým druhým restartem – založila jsem rodinu.
Vždycky jsem ji chtěla mít, ale až donedávna na to nebyla ta správná doba. Během létání jsem se však potkala se svým současným partnerem, také pilotem, a věci do sebe ještě jednou správně zapadly.
V roce 2013, v mých 41 letech, se mi narodila první dcera a rok nato druhá. Od té doby jsem tři roky strávila víceméně na mateřské a teprve pak postupně začala fungovat na zkrácený úvazek. Pořád jako kopilotka. Kapitánem se totiž můžete stát, když máte nalétáno minimálně tři tisíce hodin. Já jich mám dnes skoro 3300, ale v tuhle chvíli nemám ambici o postup usilovat.
Teď se chci věnovat hlavně dětem. Od rána do večera hledám na internetu barevné koně s křídly, připravuju karnevalové kostýmy a miliony jiných věcí, které se točí kolem nich. A naplňuje mě to, i když se někdy neubráním myšlenkám, jestli to není divné a jestli bych neměla mít širší obzor. Ale užívám si to. Všechno se teď zastavilo pro ně. Alespoň dočasně.
Jsem šťastná, že jsem stihla mít kariéru i děti, a jen si zpětně říkám, že jsem možná měla začít o 10 let dřív. Na druhou stranu bych pak ale možná neměla šanci létat…
Článek původně vyšel v tištěném Forbesu, vydání duben 2018. Zaznamenala Zuzana Krajíčková.
