Je těžké zjistit, co dělá lidi šťastnými. Od třicátých let minulého století se na to však snaží přijít mimořádně dlouhodobý výzkum, jehož výsledky nyní vědci zveřejnili v nové knize The Good Life.

Harvardská studie o lidském chování je vedena odborníky Robertem Waldingerem a Marcem Schulzem. V průběhu let postupně zkoumala stejných 700 lidí a jejich rodiny.

Cílem studie bylo zjistit, proč a díky čemu lidé prospívají. Za desítky let položili tisíce kvalitativních otázek a pomocí kvantitativních metod zkoumali i zdravotní stav svých respondentů, včetně například skenování mozku nebo krevních testů.

Už ve třicátých letech 20. století se výzkumníci pokoušeli účastníky výzkumu vybrat z co nejpestřejších vrstev společnosti, od studentů Harvardu až po skupiny chlapců z předměstí Bostonu z rodin s nízkými příjmy.

Každých pět let poskytovali respondenti zdravotní informace a každé dva roky odpovídali na podrobné otázky. I jejich manželky a děti se později připojily ke studii, která tuto skupinu sledovala v průběhu práce, manželství, rozvodů, a dokonce i po smrti – pětadvacet účastníků totiž odkázalo výzkumníkům svůj mozek.

Jde o vůbec nejdelší výzkum štěstí v historii. Ostatně Robert Waldinger je už čtvrtým vedoucím projektu za dobu jeho trvání.

„Zjistili jsme se, že lidé jsou přesvědčeni, že mohou štěstí nějakým způsobem dosáhnout. Například, že když si koupí dům, získají povýšení nebo dostatečně zhubnou, že pak se štěstí dostaví. Chováme se, jako by to byl cíl, kterého dosáhneme, když zaškrtneme ty správné položky, ale data velmi jasně ukazují, že to prostě není pravda. A to je dobře, protože spokojenost už není něco nereálného, ale naopak je dosažitelná pro každého z nás,“ říká o výsledcích výzkumu.

Ukazuje se totiž, že peníze nedělají lidi šťastnějšími, stejně jako to nedělá jejich postavení ve společnosti nebo zaměstnání.

K největší spokojenosti vedou především kvalitní a spolehlivé vztahy a vazby, které lidé navazují. Ať už mají podobu přátelství, knižních klubů, milostných vazeb, církevních skupin, sportovních partnerů nebo spolupracovníků, lidé s nejsilnějšími sociálními vazbami a kontakty ve svých padesáti letech byli právě těmi, kdo o třicet let později hodnotili svůj život za nejvíce šťastný a naopak.

„Reklamy se nás neustále snaží přesvědčit, že budeme šťastnější, když si koupíme specifickou značku jogurtu, že do našich životů přinese štěstí zbrusu nový smartphone, nebo že nás pleťový krém udrží mladými,“ říká Waldinger. Nic z toho se ve výzkumu nepotvrdilo.

Jasně se ale ukázalo, že účastníci studie, kteří si ve svém životě neudělali dost času na lidi a skončili izolovaní, byli zoufale nešťastní.

„Asi největším překvapením bylo, že nás dobré vztahy nejen dělají šťastnými v průběhu života, ale také nám pomáhají udržovat naše těla a mozky v kondici a žijeme díky nim déle,“ dodává Waldinger.

Výzkum také ukázal, že na změnu není nikdy pozdě, důležité je rozhodnout se pro změnu a cíleně vyhledávat a pečovat o kvalitní vztahy s lidmi, kteří nás podporují. Například jeden z účastníků studie, bostonský hodinář, byl téměř celý život uvězněný v nešťastném manželství a svůj život téměř v žádném ohledu nehodnotil kladně.

V osmašedesáti letech se však se svou ženou rozvedl a začal navštěvovat lokální klub, kde získal mnoho dobrých přátel, a jeho skóre štěstí vystřelilo na vůbec nejvyšší úroveň.

Stejně tak mnoho účastníků studie prožilo nešťastné dětství, často poznamenané násilnými rodiči nebo rodiči alkoholiky. Přesto se jim podařilo prožít šťastné životy.

„Vaše cesta životem není vytesaná do kamene. Spíš načrtnutá v písku. Vaše dětství neurčuje váš osud, vaše genetické predispozice neurčují váš osud, stejně jako váš osud neurčuje sousedství, kde jste se narodili. Náš výzkum tohle jasně ukazuje,“ říká Waldinger.