„Místo toho, aby byli lidé úspěšní sami před sebou, chtějí být úspěšní v očích ostatních. Když se však honíme za cílem jiných lidí, je to varovné znamení. Protože v konečném důsledku nezáleží na tom, jakým autem jezdíme, kolik máme peněz, v jakém domě bydlíme, jakou máme firmu, zda nás lidé znají, nebo ne. Nejdůležitější je, jak se cítíme v kontaktu sami se sebou,“ říká neuropsycholog Robert Krause.
V rozhovoru pro Forbes se podělil o mnoho užitečných myšlenek týkajících se vnímání práce, jejího vztahu k duševnímu zdraví, dosahování cílů a dalších velkých témat, jako jsou třeba různé podoby úspěchu.
Je základním stavebním kamenem západní společnosti ještě pořád produktivita?
V současné době zaznamenáváme trend zaneprázdněnosti, o níž máme často zkreslené představy. Mnoho lidí si myslí, že zaneprázdněnost se rovná produktivitě. Ale to, že jsem zaneprázdněný a mám během dne spoustu aktivit, neznamená, že jsem produktivní.
Začít držet krok někdy znamená přestat spěchat. Dokonce i Baťa mluvil o šetření vteřinami a o tom, jak se naučit stanovit priority. To s sebou ale přináší i jistou dávku asertivity a schopnosti říci ne některým činnostem, lidem nebo vlastním nápadům či vizím.
Ale abych zodpověděl na vaši otázku. Ano, jsme svědky toho, že lidé vyzdvihují produktivitu, ale často si ji zaměňují se zaneprázdněností. A to je velký omyl.
Čím to je způsobeno? V současné době se stále častěji skloňuje téma vyhoření a další důsledky kultury výkonu, kterou jsme kolem sebe vytvořili. Jak je možné, že si to neuvědomujeme?
Lidé mají obecně rádi cíle. Často se dokonce setkáváme s takzvaným fetišismem cílů, což znamená, že si neustále klademe cíle a plníme je. Někdy se nám daří lépe, jindy hůře. V tu chvíli se však v našem mozku začnou dít změny – vylučují se neurotransmitery, chemické přenašeče, které se významně podílejí na vzniku závislostí.
Na těchto neurochemických změnách, které se v mozku aktivují, když zažijeme určitý úspěch nebo když dosáhneme nějakého cíle, se pak stáváme závislými. To v nás vyvolá příjemné emocionální nastavení, takže si okamžitě dáme další cíl, no a postupně se staneme závislými ani ne tak na cílech, ale na tom, co se v nás děje, když cíle dosáhneme.
Mnozí z nás to dělají například tak, že si ráno napíšou „seznam úkolů“ a pak si z něj odškrtávají úkoly. Je to velmi příjemný pocit…
Uhodila jste hřebíček na hlavičku. Říká se tomu pozitivní posilování. Když něco dělám a pak si to odškrtávám, způsobuje to v mém těle neurochemické změny. Kromě toho se do toho promítá i sociální angažovanost. Například když se s druhou stranou podělím o to, že mám nějaký cíl, mám větší motivaci ho dosáhnout, vstupuje do toho vnější motivace.
Je zajímavé, že mnoho lidí se žene za úspěchem v domnění, že když ho dosáhnou, budou šťastní. Pracuji s mnoha lidmi, kteří jsou z hlediska objektivních výsledků velmi úspěšní, ale často jsem svědkem toho, že tito lidé nejsou vůbec šťastní.
Proto vždycky říkám, že úspěch nás nedělá šťastnými, ale štěstí nás může učinit úspěšnými. Proto je velmi důležité zamyslet se nad svými hodnotami a přizpůsobit jim své myšlení a chování.
O čem by měl člověk dále uvažovat?
Je také dobré si uvědomit, že to, co nás činí šťastnými, jsou nápady. Představa, že budu mít nové auto, že budu vydělávat víc peněz nebo že budu mít víc mediálních vystoupení, například. Ale v konečném důsledku, když těchto cílů dosáhnu, zjistím, že jsem šťastný pouze „zážitkově“, to znamená, že jsem šťastný pouze v daném okamžiku. A když si na tu událost vzpomenu o měsíc později, nic to se mnou nedělá.
To je také důvod, proč bychom se místo na cíle, které nám přinášejí pocit naplnění v našich představách, měli zaměřit spíše na to, co nám přináší vnitřní uspokojení. Často se totiž honíme za cíli jiných lidí a možná i za tím, co od nás očekává společnost, ale pak zjistíme, že nás to osobně nečiní šťastnými.
To je hezké slyšet, ale myslím, že vzhledem ke změnám, které se odehrávají v našem mozku, je také těžké se od toho oprostit, nebo se mýlím?
Přesně tak. Když se na téma produktivity podíváme z takto široké perspektivy, zjistíme, že nás ovlivňuje celá řada proměnných. Ať už jsou to skupiny lidí, kteří jsou nám podobní, sociální sítě a influenceři, zkrátka lidé, kteří nějakým způsobem ovlivňují náš styl myšlení, nebo to mohou být společenské ideály a touha dosáhnout toho, co mnoho lidí považuje za úspěch.
Tvrdím, že každý by měl především znát odpověď na otázku, co pro něj znamená úspěch. Být v práci od šesti do šesti, pracovat dvanáct hodin a po návratu domů dělat dalších šest může někomu připadat jako velký úspěch zvenčí. A skutečně jsou to často právě tito lidé, kteří nás inspirují.
Ale pak jsme my profesionálové svědky toho, že ve skutečnosti jsou tito lidé nesmírně vyčerpaní, což nemusí být zvenčí vidět. A opět, když mluvíme o neurochemických změnách v mozku, je obtížné se z tohoto cyklu dostat.
Jak velkou roli zde hraje skutečnost, že svou identitu a sebeúctu spojujeme s tím, co děláme?
Jedinci často mění své chování pod vlivem zkušeností, tak funguje lidský mozek. Lidé, kteří již možná zažili, co to znamená být objektivně úspěšný, nebo lidé, kteří dosáhli určitého finančního obratu, například milionu eur, najednou vědí, co to obnáší a co je k tomu potřeba. Pokud však úspěch přijde zčistajasna, může to být náročné.
Mám například jednoho klienta, se kterým se snažím vrátit tam, kde byl před několika lety, kdy vydělával méně a měl méně zaměstnanců. Přesně o to jde, že chceme neustále růst, ale zapomínáme, že růst nemusí jít nutně ruku v ruce s tím, že se automaticky budeme cítíme lépe.
Je totiž pravda, že čím více lidí kolem nás, tím větší napětí, tím více potenciálních problémů nebo situací, které vyžadují naši pozornost. Proto je důležité, abychom tyto zkušenosti získali. Mozek neustále porovnává to, co jsme zažili, se situací, ve které se právě nacházíme. A právě proto by měl být růst také promyšlený.
Zároveň bychom měli být schopni sebereflexe, která s sebou nese prvky sebeuvědomění, uvědomění si vlastní hodnoty a směřování. Je naprosto v pořádku, že během cesty měníme cíle, jen musíme mít vědomou kontrolu nad tím, kam vlastně jedeme.
Jak poznáme, že jsme příliš připoutáni ke své práci?
Mnoha svým klientům pokládám jednoduchou otázku: „Kdo jste?“. První odpovědi, které nás napadnou, jsou obvykle nejsilněji spojeny s naší identitou.
Mohu o sobě mluvit jako o manželovi, neuropsychologovi, vysokoškolském učiteli, majiteli firmy… Ale v poslední době nejčastěji odpovídám, že jsem otec. Protože to je role, která mě v současné době nejvíc baví a které přizpůsobuji svůj hodnotový management. Ne time management, jak tomu říkáme, protože čas řídit nemůžeme, můžeme řídit pouze sebe a své hodnoty v čase.
Jde hlavně o to, abychom v sobě měli pořádek.
No, a neodpovídají lidé nejčastěji právě svou prací? Možná je to jen můj subjektivní postřeh, ale kdybych tuto otázku položil svému okolí, předpokládám, že by mi vyjmenovali, čím se živí…
Přinejmenším to odráží společnost a dobu, ve které se nacházíme. Pracovní identita se staví na piedestal a tituly hrají velkou roli. Nakonec je to ale úplně jedno a často jde jen o jakousi kompenzaci, třeba z vlastní minulosti, kdy se potřebujeme nějakým způsobem povýšit nad druhou stranu.
V konečném důsledku často nezáleží na tom, co si o nás myslí ostatní, protože většinu času trávíme sami se sebou. Proto je důležité vědět, co nás činí šťastnými a co pro nás osobně znamená úspěch.
Co když se člověk definuje pouze prací?
Když mluvíme o práci, existují určité zavedené stereotypy, že by měla být naší vášní, že bychom jí měli doslova žít. Ano, je to ten ideální stav a mnoho lidí je konfrontováno, když zjistí, že tomu tak není. Někdy je ale naprosto v pořádku, když vás práce nebaví.
Když registruji, že práce zasahuje do mé osobnosti, do biologického aspektu, jako je spánek, jídlo, vztahy s ostatními lidmi, je dobré vidět takzvané červené vlajky. Jako když se nám v autě rozsvítí kontrolka, zastavíme na nejbližší čerpací stanici.
Ale pro každého je čerpací stanice něčím nebo někým jiným. Pro mě jsou to moje děvčata, manželka, rodiče a blízcí. Pro někoho to může být fyzická aktivita, pro jiného zahrada, pěstování květin.
Často však pozoruji jev, že lidé chodí čerpat na stanice, kam chodí čerpat většina lidí. Běhají, ale nevědí proč, chodí do posilovny a nepřináší jim to štěstí. Ale dokud vím, kam mám jít čerpat, tak si tam potřebné palivo vezmu.
Myslím, že je také dobré se pravidelně a vědomě zastavovat a zjišťovat, jak se mi vlastně daří…
Přesně tak. Neustále lidem říkám, že nuda je matkou kreativity. Kde vzniká nejvíce startupů? V hlavách teenagerů, v hlavách mladých lidí, kteří mají čas a prostor se nudit. Jen si myslíme, že čím více toho uděláme, tím lépe.
Mnoho lidí má svůj čas rozvržený tak, že nemají žádný prostor pro nudu. Často však méně znamená více. Když se snažíme chytat dva zajíce najednou, pravděpodobně nechytneme ani jednoho. Ale přesně to přitom lidé zkouší. Chytají velké množství zajíců, a v jednu chvíli najednou zjistí, že nechytili žádného.
Je potřeba se zaměřovat na jeden konkrétní cíl, ke kterému směřuji. A na základě toho poté upravit styl myšlení i jednání.
„Nejvíce šťastné vzpomínky mám z procházky s dcerami, nevzpomínám na nákup pěkného auta.“ | Foto: Marek Mucha
S čím dalším se lidé potýkají, když mluví o práci?
Problémem někdy může být, že svůj směr neupravujeme na základě vlastních preferencí, ale pod vlivem okolí. Lidé začnou lpět na uznání a ocenění druhých lidí. Na základě toho si o sobě vytvářejí představu, stávají se závislými na hodnocení společnosti a internalizují tyto vnější vlivy.
Naše vnímání úspěchu se často mění pod vlivem vnějších faktorů. Místo toho, aby byli lidé úspěšní sami před sebou, chtějí být úspěšní v očích ostatních. Když se však honíme za cíli druhých, je to další varovné znamení.
Protože v konečném důsledku nezáleží na tom, jakým autem jezdíme, kolik máme peněz, v jakém domě bydlíme, jakou máme firmu nebo jestli nás lidé znají, nebo ne. Nejdůležitější je, jak se cítíme v kontaktu sami se sebou.
Jaké jsou varovné signály, že nám práce přerůstá přes hlavu?
Když člověk zjistí, že mu práce nepřináší tolik potěšení jako v minulosti, nastává čas a prostor pro uvědomění, což je první krok ke změně. Ale to, že si něco uvědomím, automaticky neznamená, že to změním. Je mnoho lidí, kteří si uvědomují, že jim jejich současný život nevyhovuje, ale nic s tím nedělají. Prostě o tom mluví.
Komunikace slovem a komunikace činem jsou dvě různé veličiny. Proto je velmi důležité, když si náhle uvědomíme, že s námi není něco v pořádku, v prvním kroku provést intervenci z vlastní strany. Začít sám sobě pomáhat, například si jinak plánovat diář, více relaxovat, začít zaměřovat svou pozornost jiným směrem.
A pokud se nám to daří, znamená to, že jsme v sobě dokázali nějakým způsobem napravit to, co se v nás dělo. V tom můžeme pokračovat. Pokud ale zjistíme, že děláme spoustu věcí a zásahů a nepomáhá nám to, je zcela namístě vyhledat odbornou pomoc.
Někdy se také může stát, že nepoznáme počáteční příznaky…
Tehdy hovoříme o latentních nebo skrytých příznacích. Například práce už nám nepřináší tolik potěšení, dělá nám více vrásek než radosti, ale my stále věříme, že se to samo změní. A ano, někdy se to může stát. Pokud se nám stále daří, je velká pravděpodobnost, že se to v určitém okamžiku nějak stabilizuje a vrátíme se k průměru.
Je to jako s oceánem, nebo když jsme na pobřeží a surfujeme, jednou je vlna větší, pak menší. Spousta lidí, kteří jsou na vlně a daří se jim, si ji užívají, ale když najednou odezní, místo aby se začali připravovat na další vlnu a byli šťastní a vděční za vlnu, na které byli, začnou ji oplakávat. Někteří lidé jsou nastaveni tak, že to nejlepší už máme za sebou a čeká nás jen něco horšího.
To může být také jedním z nenápadných varovných signálů, když se změní optika člověka. Registruje, že už mu například nedělá radost být v kontaktu s ostatními lidmi, netěší se do práce. Tehdy by měl zvednout varovný prst a začít přemýšlet, jak si pomoct.
V této souvislosti jsem narazil na zajímavý výzkum sociologa Johna Robinsona, který analyzoval deníky Američanů a na základě toho tvrdí, že většina lidí má více volného času než v minulosti. Konkrétně píše: „Je velmi populární říkat, že máme všeho tolik, že ztrácíme kontrolu nad svým životem. Když se ale podíváme do kalendářů lidí, realita tomu neodpovídá. Když jim řeknu, že mají 30 až 40 hodin volného času týdně, nechtějí mi věřit.“
Jaké jsou vaše zkušenosti? Je možné, že máme opravdu více volného času, než si myslíme, jen ho možná trávíme neefektivně?
Možná je ho dokonce i více, než tento pán naznačuje. Jde ale hlavně o to, abychom měli pořádek v tom, čemu věnujeme svůj čas a pozornost. Na tomto světě máme omezený počet týdnů, měsíců a let a nikdo z nás předem neví, kolik to je. Přesto se stále za něčím honíme. Pak toho dosáhneme ve finále a najednou zjistíme, že nám to nepřineslo to, co jsme od toho očekávali.
A jsme opět u toho, že to, co nás činí šťastnými, jsou myšlenky. A tak se místo na prožitkové štěstí, štěstí tady a teď, raději zaměřme na reflexivní štěstí. Pro mě osobně je to, když jdu s dcerami na procházku nebo když jedeme na koloběžce. To je to, co mě dělá šťastným i tady a teď, ve chvíli, kdy nahráváme tento rozhovor. Vzpomínka na auto, na které jsem se dříve těšil, mě zpětně netěší.
Proto je důležité mít v diáři dostatek času na věci, které nám tyto pocity přinášejí.
