Zakladatel Direct pojišťovny a člověk, který za covidu podle Jana Hamáčka „zachránil Česko“. Pavel Řehák představuje svou vizi pro Českou republiku a její budoucnost. Přinášíme přepis jeho vystoupení na konferenci Forbesu Lepší Česko.
Poslouchal jsem předřečníky, kteří zmiňovali rigidnost a to, že hrajeme na obranu spíše než na útok. Nebo že si často házíme klacky pod nohy. Když jsem si procházel nápady, na které jsem narážel v rámci práce s vládou během covidu nebo v rámci Aspen Institu a Direct pojišťovny, tak jsem si kladl otázku: Má se Česko stát lepším, nebo je to dobré?
Před chvílí jsme slyšeli, že to není vůbec špatné. Že Česko je dobré místo pro život, které je bezpečné a má dobré vzdělávání i zdravotnictví.
Já se však nemůžu ubránit tomu, že co je dobré, může být vždy lepší. To, co se s vámi budu snažit sdílet, je má odpověď na základě zkušeností z Aspen Institutu a spolupráce s BCG a McKinsey i dalšími firmami, které nás podporují.
Co bych odpověděl na otázku, jak posunout Česko dál?
Má odpověď se skládá ze šesti kamenů. Dva základní, na kterých jsou vystaveny tři hlavní priority. Vše zastřešuje to, čemu říkáme vize a nutnost odvahy.
V podstatě už vše zaznělo, několik detailů však může být zajímavých z perspektivy covidové krize, z perspektivy diskuse o národním plánu obnovy. A z perspektivy diskuse o tom, zda můžeme snít a dívat se dál, než si obvykle dovolujeme.
Prvním základním kamenem je efektivní státní správa. Její neexistence nebo nedostatečná pružnost je něco, na co často privátní sektor naráží. Když jsme se zabývali tím, jak dále pomoci České republice po pandemii, došli jsme k závěru, že lze přijít s jakýmkoli námětem či nápadem, ale každý z nich narazí na státní správu a její schopnost realizovat klíčové priority a projekty.
Když jsme se zamýšleli nad tím, jak by měla efektivní státní správa vypadat, vyšly nám z toho tři hlavní pilíře:
- Měla by fungovat na základě zjednodušených automatizovaných procesů, zaměřených na zkušenost uživatele.
- Měla by být postavena na pružné, efektivní a agilní organizaci, která dokáže přitáhnout talenty, odstranit resortismus a implementovat klíčové prioritní projekty.
- Měla by být založená na faktech a rozhodovat podle nich.
Když státní správu doplníme jednoduchou legislativou, jež bude odstraňovat překážky v oblasti regulace a schvalovacích procesů, vzniknou podmínky pro diskusi o realizaci klíčových projektů.
Klíčové příležitosti vznikají samy a ani je nemusíme vyvolávat. Přichází obrovské investice se změnou ekonomiky na zelenou. V plánu národní obnovy je 750 milionů korun — to jsou polomandatorní výdaje, které budeme investovat do naší ekonomiky, aby vypadala za deset let jinak než dnes.
Když nebudeme mít efektivní státní správu, která zvládne tyto projekty efektivně realizovat, tak peníze vylijeme do kanálu.
K tomu se mění i geopolitika. Stahují se dodavatelské řetězce, aby alespoň v rámci určitých regionů byly nezávislé na těch globálních. To vytváří obrovskou příležitost.
Diskuse, zda budeme mít gigafactories na baterie, nám trvá strašně dlouho. Neumíme zprovoznit ani jednu takovou továrnu, a přitom potřebujeme alespoň tři, abychom udrželi kapacitu automobilového průmyslu na dnešní úrovni.
Další téma bude obnova Ukrajiny. Ať válka skončí jakkoli a kdykoli. Když si promluvíte s americkým velvyslancem v Polsku, řekne vám, že spoléhají na to, že země střední Evropy, které vědí, jak fungovat v tomto kulturním prostředí, pomohou investovat triliony dolarů, které půjdou na obnovu Ukrajiny. Protože je to geopolitická priorita Spojených států.
Není to o tom, že uděláme jednu obchodní misi na Ukrajinu. Musíme se zamyslet nad tím, jak se my jako Česká republika budeme podílet na její obnově a jaké k tomu budou mít naše firmy podmínky.
Obrovské příležitosti, které přinášejí globální trendy, budeme schopni využít, jen pokud budeme stát na pevných základech pružné a efektivní státní správy.
Druhý obrovský pilíř je bezpečnost. Kyberbezpečnost i fyzická bezpečnost. Pokud nebudeme pracovat v bezpečném prostředí, bude vše, co vybudujeme, snadno zranitelné.
Třetí prioritou je moderní vzdělávací systém. A tím mluvím o kompletním systému vzdělávání a přípravě generací na to, jak budou fungovat v příštích třiceti letech.
Abychom tohle vše mohli mít, tak potřebujeme vizi, odvahu a schopnost vystoupit z vychozených kolejí. Nebát se jako Česká republika si říct „Já mám ambici“.
Nedávno jsem viděl video, v němž Američan vyprávěl o výzkumu vesmíru. Mluvil o tom, že v posledních deseti letech zjišťují mnoho nových věcí i v rámci naší sluneční soustavy. Díky sondám zjišťujeme nové věci, spoustu domněnek si vyvracíme a posouváme vědu.
A když vyprávěl o roce 2050, tak říkal, že na každé planetě i měsících sluneční soustavy bude autonomní sonda, která bude aktivně zkoumat to dané těleso. Zda by tam třeba mohl být život.
Koukal jsem na to video a říkal si: Kde bude Česká republika v roce 2050? Budeme mít rychlodráhu z Prahy do Drážďan? A je to ta míra ambice, kterou máme mít? V jakých oblastech budeme špičkoví? Ve kterých oblastech budeme posouvat hranice? A dokážeme si to vůbec dovolit?
V tranzici evropské ekonomiky je mnoho zemí, které si stanovují jednu nebo dvě či tři priority, v nichž chtějí být lídry Evropy. V čem budeme lídrem my? Někdo chce stavět větrné elektrárny, někdo přenosové sítě, někdo zase bateriové gigafactories. Co budeme vést my? Kde posuneme hranice?
Pokud nenajdeme odvahu toto zodpovědět, tak se nic z toho nestane. Začátkem je náš přístup a odvaha politiků, byznysmenů a občanů, aby se nastíněné věci začaly dít.
Tohle je hezké na slidu, ale jak se to stane? Každý z nás může začít vytvářet malé vlnky. Ať už je to v průmyslu, vzdělávání, či státní správě.
A když se vlnky potkají a budou mít správnou frekvenci, tak interference dokáže vytvořit tsunami.
