Patří ke špičkám svého oboru. Trenér a bývalý tenista Slovák Marian Vajda dokázal dovést Novaka Djokoviče ke desítkám titulů z nejprestižnějších tenisových turnajů světa. Žádný tenisový trenér na světě nedosáhl se svými hráči větších úspěchů. Přesto je skromný a nerad o sobě mluví.
Po týdnech domlouvání rozhovoru pro slovenský Forbes nakonec svolil k rozhovoru na antukových kurtech bratislavského Slovanu. V nenápadném koutě města, chráněn před zraky kolemjdoucích živým plotem a za neustálého cvrkotu vodních rozprašovačů a křiku tenisových juniorů, vyprávěl o své cestě na vrchol.
Zavedl jste nás na místo, kde jste sám kdysi začínal. Kolik potu, slz a nadávek jste za sebou zanechal?
Užil jsem si tady své. Bylo normální trénovat čtyři až pět hodin denně. S Milošem Mečířem, Braňem Stankovičem nebo Palem Krtem jsme ráno dvě hodiny trénovali, šli do školy, odpoledne se vrátili a hráli až do devíti večer. Nedávno jsem si prohlížel starý tréninkový deník – za šest měsíců jsem vynechal jeden den, když jsem byl nemocný.
Cvičení ruské školy?
Ano. Systém byl nastaven na kvantitu, trénovali jsme na velké množství hodin, na smrt, na zničení. Na dvoutýdenním kondičním soustředění v České republice jsme trénovali čtyřikrát denně. Ráno jsme tři čtvrtě hodiny běhali, pak dvě hodiny činky. Odpoledne běžecká pyramida a podobně. Pak následoval odpočinek v podobě fotbalu a po večeři jsme šli ještě jednou do posilovny.
Ale i na Západě se tehdy trénovalo více než dnes. Vyrůstali jsme na generaci tenistů jako Connors, Nastase, Borg a McEnroe, kteří trénovali také hodně. Dnes trénují méně a efektivněji. Větší pozornost se věnuje zdraví, fyzioterapii, různým metodám zotavení. Ke slovu se také dostala psychologie a různé druhy meditace.
Co vás přivedlo k tenisu?
Poprvé jsem se setkal s tenisem, když mi bylo osm let. Můj otec byl velkým fanouškem sportu, lyžoval, boxoval, hrál šachy. A tenis měl velmi rád. Protože byl ředitelem lázní v Nimnici, napadlo ho vybudovat tam tenisový kurt. Ve čtyřiceti letech začal pravidelně hrát, a dokonce vyhrál několik regionálních turnajů. Můj bratr Peter a kamarád mě přitáhli ke kurtu.
První dva tenisáky jsem trefil přímo do kamarádovy hlavy a řekl jsem si: „Nebudu hrát, jen bych ublížil někomu jinému.“ Naštěstí jsme se o rok později přestěhovali do Piešťan, kde otec zahlédl v parku kurty a hned mě přihlásil. Nejspíš proto, abych doma nedělal problémy matce. A tam mě to chytlo za srdce
Rozhovor s Mariánem Vajdou uskutečnil Forbes v soukromí kurtů bratislavského Slovanu
Jakým způsobem?
Někteří lidé tehdy Piešťany nazývali Mekkou tenisu. Českoslovenští tenisoví velikáni jako Jan Kodeš a Vladimír Zedník sem jezdili na soustředění i kvůli léčebným účinkům lázní. A když vedle vás na kurtu hraje wimbledonský vítěz, je to pro vás obrovský zážitek. Měl jsem větší chuť a motivaci trénovat, snil jsem o tom, že i já zvednu nad hlavu trofeje, že dosáhnu toho, co oni. A měli jsme tam dobré zázemí a podmínky pro tenis.
Jak jste se dostal do Bratislavy?
Když už jsem měl výsledky, jel jsem jako patnáctiletý do Bratislavy, do Top centra mládeže. Jestli byly Piešťany krásné, tady byl tenisový ráj. Všechno pod světly, kvalitní antuka, na kurtu hrající Miloš Mečíř… Měl jsem pocit, že už jsem ve Wimbledonu. Hrálo se zde mezinárodní mistrovství republiky, kam jezdily jen „spřátelené“ východní země, ale také třeba Emmrich, Borisov nebo Zverev, otec současné světové tenisové dvojky.
Hodně mě to motivovalo. Trénoval nás fantastický trenér Karol Šafárik (nejlepší slovenský tenista šedesátých let, pozn. red.). Byli jsme skvělá parta – Mečíř, Stankovič, Krta, Zrubáková, Bajčíková. Více než polovina z nás se dostala do první stovky světového žebříčku.
Jak jste se za socialismu dostal na zahraniční turnaje v západním světě?
Komunistickým politikům stačila propaganda prostřednictvím špičkových výsledků československých sportovců. V tom tenisu výrazně pomohl Jan Kodeš, který vyhrál Wimbledon, a později fantastický Ivan Lendl. Díky tomu jsme jako špičkoví hráči měli snazší podmínky pro cestování.
Přesto byli hráči pod dohledem režimu…
Samozřejmě to nebylo jen tak. Nás juniory doprovázeli vedoucí týmů, kteří pracovali pro StB, a sledovali, jak to vypadá na turnajích v zahraničí. Předstírali, že jsou šéfové týmu, ale ve skutečnosti nás jen sledovali a donášeli na nás.
Měl jste také osobní zkušenost se Státní bezpečností?
Hrál jsem v Paříži na Roland Garros a poranil jsem si stehenní sval. Vrátil jsem se do Bratislavy a odjel do Piešťan za svým otcem, lékařem, který mi pomohl dát se zdravotně do pořádku. V té době jsem ale vykonával základní vojenskou službu, takže když jsem se vrátil, musel jsem se nejdřív hlásit na rotě v Praze. Vůbec jsem si to neuvědomil. Po dvou dnech na mě poslali eskortu, aby mě odvezla do Prahy.
Marián Vajda
Ale v Bratislavě mě nenašli. Dostal jsem zprávu od bratra Jožka, že se mám bleskově hlásit v Praze. Tam major prohlásil, že mají dobré podmínky pro mou rekonvalescenci a že se o mě postarají. A zakázal mi opustit kasárny.
O několik dní později si mě zavolali nějací pánové. Chtěli, abych podepsal dokument, že je budu informovat o československých hráčích v zahraničí. Odmítl jsem. Roztrhal jsem ty papíry a řekl jim, že mě můžou zavřít a že je mi jedno, že nepojedu na Wimbledon.
Mluvíme o konci osmdesátých let?
Bylo léto roku 1989. Nakonec mě na ten Wimbledon pustili, skončil jsem ve druhém kole.
A takto sebevědomý jste byl díky úspěchům v tenise?
Už jsem měl jméno a cítil jsem, že mi to projde a nechají mě být. Ale nejdůležitější bylo, že jsem kladl odpor. StB pracovala z pozice síly a strachu. Využili situace, když jste něco porušili, a použili to jako páku, aby vás zlomili a donutili donášet na jiné lidi. Chtěli v člověku zlomit všechno dobré a důstojné, co dodávalo sílu. Bylo to nechutné.
Můj otec byl pronásledován, protože nechtěl vstoupit do komunistické strany. V Nimnických lázních na něj byl nasazen tajný agent StB, který chtěl zničit celou naši rodinu. Z lázní jsme museli nedobrovolně odejít, šli jsme do Piešťan, ale skoro jsme neměli kde bydlet, protože nám nedali byt. Moje matka nakonec dokázala nemožné a koupila nám ho. Tyto časy byly pro celou rodinu těžké.
Dosáhl jste 34. místa ve světovém žebříčku, porazil jste Borise Beckera v Monte Carlu, reprezentoval jste svou zemi na letních olympijských hrách. Po deseti letech jste pověsil profesionální kariéru na hřebík. Proč?
Tělo mi už říkalo stop a já cítil, že jsem dosáhla svého stropu. Vždycky jsem trénoval na sto procent, nic jsem neošidil, ale už jsem nedokázal udržet stabilní výkonnost. Odehrál jsem spoustu zápasů s tenisty absolutní světové třídy, ale nemohl jsem se vypracovat dál a mladší mě doháněli. Tak jsem si řekl, že by bylo užitečnější, kdybych je trénoval.
Oficiálně jsem skončil s hraním ve třiceti letech po čtyřech vyhraných zápasech za Slovensko v Davis Cupu v roce 1994. Krátce poté jsem dostal nabídku trénovat Dominika Hrbáče.
Když se ohlédnete zpět – jaké vlastnosti nebo silné stránky vás dostaly k Novaku Djokovičovi a k titulu nejúspěšnějšího trenéra světa?
Především jsem měl velké štěstí, že jsem mohl trénovat Dominika Hrbatého, jednoho z nejlepších tenistů na Slovensku. Také on vyrostl ve sportu zde ve Slovanech. Zaujal mě jeho svědomitý přístup k tréninku, chtěl hodně dosáhnout a byl ochoten tvrdě pracovat. Pustili jsme se do toho, byl 320. hráčem na světě a postupně se vyšplhal až do první dvacítky. Hodně jsem ho naučil, ale on mě toho také hodně naučil. Trénoval jsem pod jeho vedením.
Později jsem trénoval Karola Kučeru, Magdalénu Rybárikovou, byl jsem reprezentačním trenérem daviscupového týmu, kapitánem fedcupového týmu, se kterým jsme vypadli ze světové skupiny.
Pak jsem odešel ze slovenského tenisu, měl jsem takové období, kdy jsem hledal sama sebe, snažil jsem se udělat něco vlastního. Trénoval jsem své dcery a přemýšlel o tenisové škole na Mallorce ve Španělsku, i když moje rodina chtěla, abych byl více doma. V tomto období mě oslovil Braňo Stankovič, který mi řekl, že jedna izraelská agentura hledá trenéra pro mladého nadějného hráče ze Srbska.
Novaku Djokovičovi bylo v té době devatenáct let…
Ano. Zavolali mi, jestli jsem pro, že bychom se mohli sejít na Roland Garros, kde měl hrát. Říkám jim, že nevím, vedu ženský tenis, akademii, rodina by chtěla, abych se víc usadil… Pak mi řekne moje jedenáctiletá dcera Natálie: „Tati, v Paříži jsem ještě nebyla, pojedeme se tam podívat.“ Tak to jsme to zkusili.
Potkáváme tam rodinu Djokovičových, zdravíme se a Novakův táta mi říká, že mi nabízejí budoucí světovou jedničku. Tak jsem se zasmál, dobře, dáme tomu zkušební dobu a uvidíme. Po pěti týdnech jsme se dohodli na roční smlouvě a pak jsme ji vždy o rok prodloužili.
Marián Vajda se svým svěřencem Novakem Djokovičem
Proč vás oslovili?
Djokovič se v té době rozešel s trenérem Piattim, a tak se hledal nový kouč. Zavolali také Brianu Stankovicovi a učinili mu nabídku, ale on nechtěl tolik cestovat. Tak je se mnou spojil. Sportovní agenti mi později řekli, že mě a Dominika Hrbatého viděli trénovat v izraelském Eilatu. Bylo velké horko, na kurtech nikdo nebyl, jen my, celý týden, celé hodiny na pražícím slunci. Že to ještě neviděli, všichni se schovávali, jen my jsme tam pracovali, a to je přesvědčilo.
Čím vás naopak Novak Djokovič přesvědčil, abyste s ním po zkušební době pokračoval?
První, co mě zaujalo, bylo, že je vynikající sportovec. Viděl jsem také spoustu nedostatků – špatné podání, špatné údery, špatné dýchání… Ale nejvíce mě zaujala jeho schopnost vyhrávat zápasy i přes tyto handicapy. Dokázal vyhrát proti hráčům, kteří ho v mnoha ohledech převyšovali, proti hráčům, o kterých bych řekl, že je v daném zápase nedokáže porazit.
Měl silnou vůli a touhu po vítězství, dokázal na kurtu přemýšlet, všímat si slabin soupeře a podle toho měnit svou hru. O tři čtvrtě roku později mi po vítězství na turnaji v australském Adelaide řekl, že se cítí být světovou jedničkou.
Jak jste reagovali?
Kámo, skvělý! S tímto přesvědčením do toho jdu! Byl neuvěřitelně sebevědomý.
Jaká byla dělba práce v Djokovičově týmu, respektive co jste měl na starosti?
Měl jsem na starosti celkové sportovní řízení týmu. Tréninkový plán, co a jak trénovat, rozdělení na tenis a kondici, jaké budou tréninkové dávky, minutáž, kdy bude volno, kdo, co, kdy a kolik bude dělat, aby v tom byl systém a nepřetěžovali jsme ho.
Měli jsme velké štěstí, že Novak díky meditacím také velmi dobře znal své tělo. Dokázal přesně vyjádřit, jak se cítí, a poskytl nám skvělou zpětnou vazbu. Takže jsme věděli, kdy si dát přestávku a jak dlouho ji dělat. Obvykle jsme však trénovali pořád. Je výjimečný i tím, že když si po velkém tréninku vzal týdenní pauzu, po návratu se během jednoho nebo dvou dnů vrátil do původní formy.
DJOKOVIČ & VAJDA: HISTORIE TITULŮ
- devět titulů z Australian Opens
- dva tituly na French Open
- šest wimbledonských titulů
- tři tituly na US Open
- pět titulů na ATP World Tour Finals
- třicet sedm titulů ATP World Tour Masters 1000
- vítězství v Davis cupu v roce 2010
- bronzová medaile na letních olympijských hrách v Pekingu (Čína)
KDO JE MARIÁN VAJDA (57)
Tenisový trenér a bývalý profesionální tenista pochází z Považské Bystrice. Na žebříčku ATP ve dvouhře dosáhl 34. místa, vyhrál turnaje v Praze a Ženevě. Po skončení hráčské kariéry se věnoval trenérské činnosti a jako trenér vedl mimo jiné Karola Kučeru, Dominika Hrbatého, slovenskou reprezentaci v Davis Cupu a tým ve Fed Cupu. V roce 2008 byl uveden do Síně slávy slovenského tenisu.
Historických úspěchů však dosáhl v letech 2006 až 2017 a 2018 až 2021, kdy trénoval Srba Novaka Djokoviče, který pod jeho vedením dosáhl pozice světové jedničky a vyhrál dvacet z jednadvaceti grandslamových turnajů. Je držitelem ocenění ATP Nejlepší trenér roku 2018.
V současné době spolupracuje s tenistou Alexem Molčanem a působí v občanském sdružení Let’s Play Tennis, Slovakia, které podporuje mladé tenisové talenty. Je ženatý a má dvě dcery, Nikolu a Natalii, které se rovněž věnují tenisu.
