Recenze na nejočekávanější český film roku se možná budou psát palcátem. My vám o Janu Žižkovi nebudeme říkat, jaký je, jaký má scénář a jestli je v něm víc násilí než sexu. A jestli budou historikové a historičky tlouct hlavou do vozové hradby.
Řekneme vám něco jiného: je skvělé, že je Žižka na světě, a je úžasné, že ho Petr Jákl se svým štábem stvořili. V kinech nebude od osmého září jenom film, ale taky neuvěřitelně odvážný a inspirativní podnikatelský příběh.
Pamatuji si to jako dneska. Před devíti lety, v půlce roku 2013, jsme s Petrem Jáklem seděli nad ústřicemi ve Zdenek’s Oyster Bar v Jakubské ulici. Jákl, s diváckým úspěchem filmu Kajínek v zádech, připravoval nový projekt.
„Tak jo, řeknu ti to, ale nech si to prosím tě pro sebe. Chci natočit velkej film. Velkej. Bude to Žižka a budou tam hrát herci z Hollywoodu,“ říkal mi. Trochu jsem se tenkrát zakuckal – Petr měl za sebou jeden film, který měl sice diváky, ale taky rozporuplné kritiky. Zdálo se, že jeho plán je něco jako touha vysrknout dvanáct ústřic najednou. Zbytečné, a navíc vás to zadusí.
Devět let a půl miliardy poté je na plátně Ben Foster jako Jan Žižka a Michael Caine jako pan Boreš. Petr Jákl dokázal na české poměry něco nevídaného, nepředstavitelného: natočit film se světovými ambicemi, rozpočtem i obsazením. Bývalý reprezentant v judu, který možná ani neví, kde je FAMU, natočil nejdražší film české historie.
Na devítileté cestě poznal nejvyšší patra světa filmu a jeho producenty i herce, sehnal telefonní čísla na všechny, všem taky zavolal, zarputile se držel svého snu – a uspěl. Nezabrzdil ho nedostatek peněz, kdy původní rozpočet byl poloviční. A nezastavil ho covid, který zhatil plánovanou premiéru. Film v lockdownu naopak přestříhal a doladil.
Mnohokrát byl Jákl na hraně, na dohled krachu. Nejednou jsem na jeho adresu slyšel posměšky. Posmívali se mu filmaři, producenti i byznysmeni. Nic z toho ale Petra neodradilo, nerozhodilo, nezastavilo.
Byl podobně urputný a odhodlaný, jako jiný český filmař, který překročil pohodlné hranice narýsované malověrnou kotlinou mezi Šumavou a Beskydy: Václav Marhoul. Oba, každý naprosto jinou uměleckou cestou, šli za tím, čemu věřili. A natočili díla s ambicemi a prostředky, které jsou u nás považovány za nemožné.
Jaký je Jan Žižka film? Uvidíte sami. Pro mě je ale kvintesencí podnikání. Z ničeho, z myšlenky, z nápadu, z touhy vzniklo něco. Jak říkají Anglosasové, „against all odds“.
Vznikalo to těžko, překážek na cestě bylo víc než křižáků. Zikmundové za každým rohem. Film stál nejenom úsilí, odvahu a tak – stál taky půl miliardy korun. A ty se budou muset vrátit, zákon byznysu je v tomhle stejně tvrdý jako Žižkův palcát.
Nikdo z těch, kdo Jáklovi na film dali či půjčili, nepřimhouří ani jedno oko. Ostré tužky kritiků a kritiček budou nemilosrdné a určitě si před recenzí neřeknou jako Žižka: „Pane, odpusť nám, co se právě chystáme udělat.“
Jákl ale pro Česko, ať už recenze dopadnou jakkoli, udělal už teď velkou věc. Dokázal, že nic není nemožné – když věříte sami sobě a svému snu a jste ochotni pro něj udělat všechno. Jáklův Žižka je pro český byznys stejně cenný jako úspěšné české startupy v Praze či Los Angeles.
