Nový seriál na platformě Apple TV+ pojednává o terapeutech a jejich osobních strastech mimo práci, ale i v ní. Vynikající obsazení a dobře napsané dialogy vyvažují fakt, že seriál často sklouzává do klišé.

Nejedná se o nijak přelomové dílo, ale s postavami je jednoduše radost trávit čas. Dlouho na televizních obrazovkách nebyla takhle pohodová komedie. 

Bill Lawrence a Brett Goldstein, tvůrci televizního hitu Ted Lasso (vysílaného také na Apple TV+), napsali ve spolupráci s hercem a scenáristou Jasonem Segalem nový seriál, Terapii pravdou.

Lasso byl nečekaný komerční úspěch, ve kterém scenáristické duo prokázalo neobvyklý talent pro zábavné dialogy a cit pro komediální načasování, ale také umění spojit humorné scény s momenty opravdového dojetí. O podobný žánrový recept se snaží i ve svém nejnovějším díle, ale oproti milovanému a věčně optimistickému trenérovi fotbalu se tentokrát pouštějí do mnohem temnějších vod. 

Terapie pravdou začíná v noci, kdy noční party hlavního hrdiny Jimmyho (Jason Segel) budí jeho sousedku Liz (Christa Miller). Ta ho jde upozornit, aby hudbu ztlumil. Jimmyho poznáváme u bazénu se dvěma dívkami z eskortu, jak si s nimi na drogách a opilý pouští smutnou hudbu Billyho Joela.

Je to zvláštní úvod pro titulní postavu, které máme fandit, ale tvůrci tak od začátku dávají jasný signál, že v seriálu se rozhodně od chyb jeho hrdinů zrak odvracet nebude. A je to nakonec jedna z jeho největších devíz. Ostatně v příběhu o terapii by bylo z podstaty zvláštní, kdyby se nám tu lidé neukazovali jako chybující a zranitelní. 

Po této eskapádě se ráno s kocovinou dozvídáme, že Jimmy je ve skutečnosti terapeut a má sedmnáctiletou dceru Alice (Lukita Maxwell), která s ním nemluví. A taky zjišťujeme, že není žádný hédonistický playboy, který by si své řádění bůhvíjak užíval, ale naopak se trápí zármutkem.

Před rokem mu zemřela žena a tyto malé party jsou jeho únik od bolestných emocí, které ještě nedokázal zpracovat. Zkrátka Jimmy je terapeutem, který si zatím sám nedokáže pomoct.

Hned na začátku se ale rozhodne, že se na pití vykašle, a místo toho svou situaci bude řešit tak, že začne ke svým pacientům být zcela upřímný. A bude je léčit s mnohem větším osobním nasazením, než je běžné nebo dokonce doporučované. 

Je už unavený z toho, že mu pacienti pořád vyprávějí o svých trápeních a ve svých životech dokola opakují stejné chyby a stejné nezdravé vzorce chování. Začne jim tedy říkat, co si doopravdy myslí, a dávat jim konkrétní rady, jak svůj život obrátit.

Jedné ženě například doporučí, aby se přestala trápit chováním svého nemilujícího muže a prostě ho opustila. S jiným pacientem zase vyrazí na rande a tajně mu radí, jak se má dívce emočně otevřít, aby z toho nebyla jen další jednorázovka.

Překračuje profesní hranice se střídavými výsledky – neustále se pohybuje na hranici úspěšné léčby a regulérní duševní katastrofy. 

Nejdůležitější je pak Jimmyho vztah k novému pacientovi, dvaadvacetiletému Seanovi (Luke Tennie), který po návratu z vojenské mise trpí posttraumatickou stresovou poruchou a na veřejnosti propadá do výbuchů násilí.

Jimmy ho místo sezení v kanceláři bere na tréninky bojových sportů, aby si svou agresi vybil v prostředí, kde se s ním lidi tam chodící aspoň doopravdy chtějí rvát. Aby pak neútočil na někoho, kdo do něj omylem vrazí na ulici. 

Tento nový přístup k terapii, v klasické praxi v podstatě neetický, vadí ze všech nejvíc jeho kolegovi a mentorovi Paulovi v podání vynikajícího Harrisona Forda.

Ten víceméně hraje sám sebe: charismatického bručouna, který toho moc neřekne, ale když z něj něco vypadne, je to nejčastěji ironie nebo urážka. Ostatně tak jsme zvyklí ho vídat v posledních letech, kdy dostává téměř jen takové role. 

Po loňské kovbojce 1923 je zjevné, že Fordovi televize sluší. A přestože je jeho postava spíše uzavřená, má tu několik emočně silných scén, které fungují právě proto, že jeho Paula téměř nikdy nevidíme se takto otvírat.

Jako když se zdráhá své odcizené dceři říct, že má zdravotní problémy a přiznává kamarádovi: „Bojím se, že už se na mě nebude dívat stejně jako dřív. Nebudu její otec. Budu pro ni jen smutný starý muž, o kterého je potřeba se starat.“

Sympatických postav je tu ale mnohem víc. Jimmyho veselá kolegyně Gabby (Jessica Williams), která mu radí, jak se z života víc radovat, je tak skvělá hlavně proto, že není jednorozměrná, jak to u komedií často bývá.

Později se totiž ukáže, že si sama prochází nepříjemným rozvodem. A při pokusech o rande s novými muži zjišťuje, že má problém zažívat s nimi intimitu, i když jí připadají atraktivní. Má k nim jakýsi odstup a zároveň se bojí někoho nového opravdu poznat. A i u zprvu otravné sousedky Liz se nakonec v průběhu dílů objeví nečekaný komediální potenciál.

Mohlo by se na papíře zdát, že je Terapie pravdou nakonec spíš drama než komedie, ale to, že se seriál zaobírá často vážnými problémy, neznamená, že není vtipný. Není to úplně třeskutý humor. Slovní hlášky a gagy tu vedou spíš k pousmání než k výbuchu smíchu, ale fungují a baví.

Seriál je hlavně opravdu příjemné sledovat, protože na rozdíl od mnoha současných komedií není na své postavy zlý. Nevysmívá se chybám a trápením svých hrdinů, ale snaží se je pochopit. Lidé si tu ze sebe pochopitelně vzájemně dělají srandu, ale co je nakonec vždycky zjevné, je to, že se mají rádi a záleží jim jeden na druhém.

Zároveň se tu otevřeně řeší duševní zdraví a také komplikovaný proces Jimmyho zármutku po zemřelé manželce. Právě díky tomu jsou pak vtipné momenty, kdy Jimmy dělá impulzivní a někdy velmi špatná rozhodnutí, silné, protože víme dobře, co ho k nim vede. 

Terapie pravdou má pochopitelně své chyby. Často sklouzává do klišé, málokdy skutečně překvapí, několik vtipů je tu vyloženě vyčpělých, a je mnohdy až příliš ukecaná. Když všichni konstantně mluví o tom, jak se cítí (s výjimkou Fordovy postavy), ztrácíme o ně jako diváci částečně zájem, protože už nezbývá žádné tajemství: žádný prostor pro představivost a jemné nuance lidské psychiky.

Na druhou stranu tu už dlouho nebyla komedie s takhle sympatickou a dobře obsazenou partou postav. Pokud hledáte něco odpočinkového po dlouhém dni, máloco se dá aktuálně doporučit víc.