Venezuelané se v nedělním referendu jasně vyslovili pro to, aby jejich země převzala správu nad Guayanským územím zvaným El Esequibo. Oblast, která je známá nerostným bohatstvím a dalšími zdroji, tvoří více než dvě třetiny sousední země. Situaci pro Forbes komentuje spisovatelka a hispanistka Markéta Pilátová.

O oblast zvanou El Esequibo se Venezuela s Guayanou přou už více jak 180 let. Na venezuelských mapách je oblast zobrazována vyšrafovaně s nápisem „nárokované území“.

El Esequibo patřilo v koloniálním období ke španělské Venezuele. Guayaně – v té době ještě britské kolonii – připadlo roku 1899 na základě arbitráže pod dohledem Spojených států, Británie a Ruska. Když v roce 1966 získala Guyana nezávislost, Venezuela si část Esequiba začala nárokovat a začaly nekonečné mezinárodní soudy.

Proč se ale právě teď Venezuela v čele s autoritářským prezidentem Nicolásem Madurem chce za každou cenu tohle území „znova dobýt“ jak to nazval Maduro? A proč o tom dokonce v neděli uspořádal referendum, ve kterém se 96 procent voličů vyslovilo pro převzetí správy území a které Guayana logicky označila za krok směřující k anexi?

Guayana oněch téměř 200 posledních let, kdy spor probíhal u nejrůznějších mezinárodních soudů, nebyla bohatší stát než Venezuela, spíše naopak. A bývalý venezuelský prezident Hugo Chávez, kterému šlo především o to, aby ho celý karibský region uznával za svého vůdce, se ke sporu nestavěl tak ostře jako jeho pokračovatel Nicolás Maduro.

Ten pro to má své důvody. Především to, že se v oblasti El Esequiba v posledních pěti letech našly jedny z největších ropných zásob na světě. Což by zchudlé Venezuele velmi pomohlo.

Navíc se sporem hezky odvede pozornost od vnitřního Madurova problému v podobě úspěšné vůdkyně opozice Mariny Coriny Machadové. Té sice Madurův diktátorský režim zakázal na patnáct let kvůli údajné korupci činnost ve veřejných funkcích, ale Machadová má velkou podporu a získala v primárkách přes dva miliony hlasů.

Dalším důvodem je to, že před příštími volbami je toto téma Madurovým spolehlivým spojencem, protože většina Venezulanů považuje toto území za své. Je to podobný diskurz jako v Argentině otázka Falkland.

El Esequibo je přibližně třikrát větší než například Kostarika a žije tam asi třetina obyvatel Guayany. Nachází se tam především bohaté zásoby zlata, mědi, železa, diamantů, bauxitu a hliníku, ropy a zemního plynu. Ale to není zdaleka všechno, kromě aktuální poptávky po ropě a zemním plynu je ve hře i velmi pravděpodobné bohatství v podobě zásob vody.

V oblasti se totiž nachází velmi hustá síť říčních toků a na řece Potaro, která ústí v oblasti Esequiba, jsou 200 až 227 metrů vysoké kaskády, které by v budoucnu mohly vytvářet energii v hydroelektrárnách. Nachází se tady také vodopády Kaieteur, které jsou až pětkrát vyšší než ty Niagarské.

Stále se tady zkrátka opakuje v mnoha podobách pořád stejný příběh celé Latinské Ameriky, který začali první dobyvatelé – Španělé, Portugalci a po nich Angličané nebo Francouzi. Zmocnit se území, které mi nepatří, případně ho znovu dobýt a vytěžit z něj, co se dá, a to pak prodat. To je bohužel velmi silně zakořeněný způsob uvažování v latinskoamerické DNA.