Má polovinu obyvatel Česka, před pár měsíci opanovalo zimní olympiádu a teď ohromilo fotbalové fanoušky na světovém šampionátu. Norsko prožívá sportovní rok snů. Jeho fotbalová reprezentace se právě chystá na čtvrtfinálový zápas proti Anglii. I kdyby neměl severský tým zvítězit, postup až sem je pro zemi mimořádným úspěchem. Jak je možné, že tak malý národ dokáže excelovat na sněhu i na trávě?
Jistě, nabízí se, že v zimních sportech mají Seveřané přirozenou výhodu. Ostatně na únorových olympijských hrách v Itálii získali Norové už počtvrté v řadě nejvíc medailí ze všech zemí, když si domů odvezli rekordních 41 cenných kovů. Jistě, jde o sporty hojné na medaile, ale úspěchy jsou vidět i jinde. Norská pohádka pokračuje na fotbalových trávnících v Severní Americe. Nyní, před dalším zápasem mistrovství světa, v němž norský tým vedený Erlingem Haalandem a Martinem Ødegaardem přepisuje dějiny, je jasné, že nejde o náhodu.
Při pohledu na úspěchy ve fotbale, ale i atletice nebo třeba plážovém volejbale je zřejmé, že v Norsku se ve sportu zkrátka dělá něco lépe. Co to je a co by si z toho mohlo vzít i Česko?
Není to žádné tajemství a ani Norové nepoužívají žádný složitý systém. Právě naopak. Základním klíčem k úspěchu je jednoduše radost. Radost z pohybu, se kterou děti vyrůstají a kterou brzy neubíjí tlak na výsledky a specializaci. Do třinácti let se tak ve sportovních kláních nesledují body, výsledky, tabulky, děti se tolik neporovnávají.
„Ukazuje se, že soutěže bez výsledků a statistik udrží ve sportu více dětí dlouhodobě a trenéři se nesoustředí jen na výsledek v brzkém věku, ale na rozvoj hráčů,“ říká Jiří Truhlář, který od roku 2018 působí jako trenér brankářů týmu Vålerenga, který je nejúspěšnějším norským hokejovým klubem.
Děti se tak ve výsledku neobávají neúspěchu nebo toho, že nebudou nejlepší. A není na ně vyvíjen tlak, který je může od sportu odradit nebo držet jen u jedné specializace.
Naopak, v Norsku jsou děti vedeny k tomu, aby si vyzkoušely a věnovaly se co nejvíce různým sportům. To potvrzuje i český hokejový trenér. „Snažíme se udržet děti ve více sportech co nejdéle. Já jsem toho osobně zastánce. Každé dítě by mělo otestovat co nejvíce sportů a ve finále najít, co ho baví. Samozřejmě to funguje do určitého věku. Vidím sám, že ti, co například hrají hokej a fotbal zároveň, jsou více pohybliví v různých dovednostech,“ říká Jiří Truhlář.
Až když je dětem okolo dvanácti až třinácti let, začínají se víc rozhodovat, jaký sport je baví nejvíc a čemu se budou dál věnovat.
A tak se může stát třeba to, že i když dítě směřuje k fotbalu, nakonec se z něj může stát nejúspěšnější sportovec zimních olympijských her všech dob. Řeč je o Johannesi Hösflotu Klaebovi, který byl dlouho přesvědčený, že se jednou stane profesionálním fotbalistou. Svůj největší potenciál ale nakonec objevil v běhu na lyžích a z posledních olympijských her v Itálii si přivezl šest zlatých medailí. Podobně i hvězda a kapitán norského národního týmu Erling Haaland nestrávil dětství jen na fotbalovém trávníku. Do svých 14 let kombinoval fotbal s lyžováním, házenou a golfem.
Norský přístup fascinuje i autora knížky Cesta k excelenci Američana Brada Stulberga, který nedávno na sociálních sítích shrnul hlavní pilíře norského sportovního kouzla. Vedle zákazu zveřejňovat žebříčky a skóre dětí pod třináct let vyzdvihuje i to, že ceny a poháry získávají všechny děti, které sportují.
Zatímco kritici to odmítají s tím, že takový přístup dělá z dětí sněhové vločky, které nedokážou soutěžit a unést prohru, v Norsku se k tomu stavějí opačně.
„Nechceme vychovávat poražené. Chceme vychovávat mladé malé vítěze. Vítězstvím je samotné sportování a radost z něj. Důvodem pro sport v Norsku je vést dobrý život. Takže začnete v dětství, naučíte se motorické dovednosti, sociální dovednosti a pak se naučíte, jak používat své tělo ve fyzickém nastavení,“ vysvětloval v zimě šéf norské olympijské delegace Tore Övrebö pro agenturu Reuters.
Pozitivní motivace, třeba i v podobě pohárů pro všechny děti, podporuje chuť do sportu a setrvání u něj. Stulberg to dokládá čísly z USA, kde podle něj sedmdesát procent dětí končí se sportem do třinácti let. Naproti tomu v Norsku sportuje přes devadesát procent dětí.
V Česku je to podle Jana Macháčka, trenéra Ragby Olymp a spoluzakladatele programu Trenéři ve škole, podobné jako ve Spojených státech. „Pokud dítě odchází z tréninku s úsměvem a ptá se, kdy je další, vyhráli jste,“ komentoval norský přístup.
Právě udržet děti ve sportu je v Norsku zásadní. Při tak malém počtu obyvatel si nemůže země dovolit přijít o možné budoucí hvězdy, jejichž talent se ale třeba teprve projeví později. „Zjišťuji, že velké sportovní systémy se více zabývají odstraňováním lidí v mladém věku než jejich rozvojem. Nás je málo. Musíme pečovat o každého,“ cituje CNN šéfa norské olympijské delegace Toreho Övreböho.
Rozdíly jsou podle Jiřího Truhláře ale i v tom, jak ke sportu dětí přistupují rodiče. „Norské děti jsou velice odlišné od českých dětí, co se týče morálky tréninku. Často za to mohou i rodiče, kteří chrání své děti od vyššího počtu tréninků, přestože klub má kontrolu nad celkovou zátěží,“ říká a dodává, že rodiče v Norsku běžně berou své děti na různé dovolené v průběhu sezony jak o zimních, tak jarních prázdninách i přesto, že tým trénuje. „Samozřejmě se najdou i tací hráči, co trénují mnohem více než ostatní, ale takových je jen hrstka,“ poznamenává Truhlář.
Norský sportovní svět stojí ještě na jednom zásadním pilíři. A sice na široké dostupnosti pro všechny a rovném přístupu ke sportu. Místní sportovní kluby jsou naprosto běžné, lidé v nich dobrovolně pomáhají a členství přechází v rodinách z generace na generaci. Sport a radost z něj jsou jednoduše součástí života. A to očividně funguje.
