Přijde čas, kdy se budou i o české zásoby přetahovat investoři na burze? A jak daleko jsme od okamžiku, kdy si budeme hlídat každou skleničku vody, kterou použijeme? Na tyto otázky v komentáři pro Forbes odpovídá Bohdan Soukup, zástupce technického ředitele společnosti Veolia pro Zónu střední a východní Evropa.
Nedávno jsme se dočetli, že na chicagské burze byl zaveden nový komoditní index a že je nově možné investovat do vody, stejně jako lze třeba do zlata, ropy nebo niklu.
Není to zase až tak úplně novinka, do firem, které se zabývají vodou, případně technologiemi pro vodní hospodářství, je možné investovat již velmi dlouhou dobu – jsou součástí portfolia celé řady investičních fondů a existují dokonce i fondy specializované na akcie společností, které se ve „vodě“ pohybují. A často jsou prezentovány jako sázka na jistotu, protože „voda přece bude potřeba pořád“.
Teď je však skrze chicagskou burzu možné investovat do samotné vody, jakožto komodity. Konkrétně do vody v Kalifornii, která trpí dlouhodobým nedostatkem této základní životodárné tekutiny.
Americké obyvatelstvo je obecně známé tím, že se jen velmi nerado uskrovňuje ve svých potřebách, takže kombinace velmi vysoké spotřeby vody na velmi náročné obyvatele, dlouhodobého sucha a nepříliš systematického řízení spotřeby vody na státní úrovni vytváří kritickou situaci, kdy je vody zoufale málo.
Zde krásně vidíme kontrast s ukázněnými a systematickými Izraelci, kteří v péči o vodu zašli dokonce tak daleko, že zakázali svým farmářům pěstovat banánovníky, které jsou na tuto komoditu příliš náročné. Spočítali si, že je pro ně výhodnější dotovat pěstování rostlin, které jí spotřebovávají méně, a banány raději dovézt ze zemí, kde je vody dostatek.
A jen tak mimochodem postavili tolik vodáren založených na odsolování mořské vody, že z nich dnes pokrývají již šedesát procent vlastní spotřeby, a dokonce vypomáhají vodou sousedním zemím.
Američané se však rozhodli jít byznysovou cestou a vodu si navzájem přeprodávat mezi sebou. Konec konců, proč ne. Otázkou zůstává, zda tím donutí obyvatele k šetření s vodou, nebo zda se stát Kalifornie rozhodne začít hospodařit se zdroji systematičtějším způsobem.
Na mysl se dere otázka, zda se něco podobného stane časem i u nás. České obyvatelstvo se ve srovnání s Američany chová velice úsporně, průměrná spotřeba vody v Česku je pouhých 90 litrů na osobu a den, zatímco v USA je 300 litrů, v Itálii 245 a průměr Evropské unie je 150. Vliv změny klimatu se však nevyhnul ani nám.
Za námi je šest let, kdy jsme okusili, že sucho se může týkat i Čechů a Moravanů. Ne že by pršelo výrazně méně, ale pršelo jinak. Zatímco v minulosti pršelo mírně a dlouho, teď nám často napršelo za dvě hodiny tolik vody, jako dříve za celý měsíc.
Musíme si navíc uvědomit, že k nám nepřitéká žádná velká řeka a odsolovat moře také nemůžeme. Takže si budeme muset vystačit s tím, co nám na naše území naprší nebo nasněží. Pokud si necháme vodu rychle odtéct, žádná další nám odnikud nepřiteče.
Tím se obloukem dostáváme k tomu, že je potřebné s vodou moudře hospodařit a vymyslet, jak jí co nejvíce zadržet na našem území. A není to jenom otázka často diskutovaných remízků, mokřadů a tůněk – to je voda důležitá pro krajinu, pro přírodu, ale osprchovat se v ní nemůžeme.
Naše systémy zásobování vodou jsou vybudovány velmi důmyslně a drtivá většina těch, kdo jsou na ně připojeni, má vody dostatek a nemusí se ani do budoucna obávat, že by jim přestala voda téct z kohoutků.
Ale spolu s tím, jak se obyvatelstvo přesunuje směrem do větších aglomerací, je potřeba plánovat. Plánovat, kolik vody bude třeba, kde ji získáme a jak ji k lidem dopravíme. Někde bude třeba vystavět nepopulární přehrady, jinde propojíme vodovodní potrubí, a můžeme zprovoznit i dlouho nepoužívané zdroje vody.
Řešením je tedy spojit všechny síly, nehledět na to, zda si konkurujeme nebo nekonkurujeme či zda jsme si navzájem sympatičtí nebo nejsme. Musíme zapojit státní orgány, pracovníky povodí, odborníky z provozních firem, krajináře, klimatology, demografy a další odborníky. Musíme využít nejnovější technologie a nejlepší mezinárodní know-how.
A ano, bude to stát peníze. Možná i docela dost peněz. Ale pokud je neinvestujeme, budeme riskovat, že i u nás si budeme navzájem přeprodávat vodu na burze. Mimochodem, jak asi všichni tušíme, žádná nová voda nám tím nevznikne, budeme jí mít pořád stejné množství.