Stalo se, že Miloš Zeman své jednasedmdesáté narozeniny letos na konci září slavil v New Yorku, kde byl právě na zasedání Valného shromáždění OSN. Žádné narozeniny, natož prezidentské, a tím spíše Zemanovy, se neobejdou bez večírku. V New Yorku je z čeho vybírat, sotva které jiné město světa nabízí na jednom místě tolik skvělých kulinářských zážitků, včetně různých etnických kuchyní, jako právě Manhattan.
Zeman a spol. se ale nenechali zlákat orientální, asijskou, africkou či jinou exotikou, zamířili do ruské restaurace Mari Vanna. A když restauraci navštívíte osobně, jako jsem to učinil nazítří po prezidentovi, okamžitě pochopíte, že šli nejen za hlasem svých žaludků, ale také své kolektivní duše. Zeman a jeho tým se v téhle ruské restauraci museli cítit jako doma.
Kousek nad Union Square, na 20th East mezi Park Avenue a Broadway, ani nemusíte znát přesnou adresu, abyste viděli, že jste tady správně. Břízky v květináčích na chodníku vás samy navedou a vy pak rázem vstoupíte do ruského pelíšku.
Protože to jen ten základní dojem, který ve vás Mari Vanna zcela záměrně vzbuzuje. Je to melancholický, ruský azyl uprostřed okolního, kosmopolitního, neklidného Manhattanu. A záleží už jen na vás, zda je vám to tak nějak důvěrně známé a vlastně i milé, jako asi Miloši Zemanovi, či se spíše sami sebe ptáte, proč má někdo potřebu připomínat si právě v New Yorku „staré dobré“ Rusko.
V přítmí přeplácaného interiéru se ocitnete ve zvláštním prolnutí rustikálního světa mužiků s prostředím moskevských a petrohradských salonů snad ještě z carských dob. Lampy à la biedermeier, bílé háčkované dečky na stolech, venkovská kuchyňská kamna, dřevěná knihovna od podlahy ke stropu napěchovaná azbukou (konkrétně já jsem měl nejblíže po ruce Život Klima Samgina od Maxima Gorkého), slaměnky a všemožné staré cetky na policích, tajemné obrovské zavařovací sklenice (jejichž obsah bude prozrazen níže), usazené na baru pod jinak obvyklou sestavou lahví whisek, bourbonů a všemožných likérů.
A aby byl vjem dokonalý, v televizi na stěně běží animovaná ruská pohádka, sice se ztišeným zvukem, ale to jen proto, abyste lépe vnímali nepřetržitě šveholící ambient ruské pop music 70. a 80. let. Dvojjazyčné menu, anglicky a rusky na opačných stranách lepenkového kartonu, je samozřejmostí, stejně jako to, že v angličtině mladého číšníka je slyšet kulatý ruský akcent, ostatně když zaměstnanci restaurace mluví spolu, je to právě v ruštině.
Na rozdíl od prezidenta jsem v Mari Vanna nebyl na večeři, ale na obědě a místo kompletní nabídky jídelního lístku jsem se přidržel poledního menu – předkrm a hlavní chod – za 24 dolarů. Mezi předkrmy jsem sáhl pro lilkový salát, v menu nazvaný poněkud luxusně Eggplant Caviar. Hlavní chod pak neomylně směřoval na pelmeně, je to jedno z mála ruských jídel, které trochu znám, z několika nabízených úprav jsem zvolil telecí pelmeně v jemném bylinkovém másle.
Ještě než jsem objednal, měl jsem na stole džbán s kohoutkovou vodou (což je v restauracích na Manhattanu už samozřejmost), a jen co číšník moji objednávku převyprávěl v kuchyni, vrátil se s malým předkrmem na účet podniku v podobě prkénka s celozrnným chlebem, máslem, šalotkou s ředkvičkou.
Ukolébán prvními dobrými sousty, přítmím restaurace a nevinností andělíčka z podstavce lampičky na mém stole, přistihl jsem se, jak s bezděčným přitroublým úsměvem zírám na animovaná zvířátka v televizi, prsty do stolu vyklepávám rytmus písně znějící z reproduktorů a jsem sám se sebou spokojen, protože navíc rozumím, jako každý správný Čech nad 40, jejímu ruskému textu. Efekt Mari Vanna se evidentně dostavil, v ruském doupátku plném známých věcí z mládí jsem se začal cítit dobře a v bezpečí.
Lilkový salát v malé zavařovačce a s několika krajíčky orestovaného bílého chleba mě naštěstí z nostalgie vytrhl dříve, než bych se snad i přidal ke zpěvu častušek. Nejsem kulinářský odborník a toto je ve skutečnosti můj první (a na dlouho asi poslední) pokus o recenzi, ale prostě a jednoduše: předkrm mě zklamal. Salát mi přišel bezvýrazný, musel jsem dosolovat, abych vůbec něco cítil.
Ale může to být tím, že lilek jsem kdysi před mnoha lety vůbec poprvé jedl v českých vesnicích v rumunském Banátu, kde jej opékají přímo na plátech černých kamen, a jediný dobrý, pravý lilek je od té doby pro mě ten, který spáleninou a pachem ohně až škrábe na patře. Eggplant Caviar v Mari Vanna byl proti tomu bezchutným odvarem.
Abych mezi předkrmem a hlavním jídlem znovu neupadl do pasti ruského snění, rozhodl jsem se obhlédnout důležité záložní stanoviště každé restaurace, totiž toalety, které vedle svého hlavního účelu často také dokreslují styl celého zařízení. A nebyl jsem zklamán.
Na stěnách vytapetovaných starými novinami si lze připomenout slavnou ruskou, respektive sovětskou historii. Z titulní strany sovětského deníku Pravda z července 1987 na vás například hledí rozesmátí muži ve skafandrech, k čemuž text informuje, že díky bratrské pomoci SSSR se do vesmíru vypravil první člověk Sýrie.
Vystřízlivěn z nostalgie za ušlým mládím, zato spíše s připomínkou, jak bývávalo otravné slyšet stále o těch nekonečných, jedinečných, neporazitelných sovětských „úspěších“, vrátil jsem se ke stolu právě včas, abych z keramického džbánku začal lovit objednané pelmeně. A jestliže jsem lilkový salát pomluvil, tak pelmeně byly naopak vynikající.
Pokud mohu posoudit, nešlo o předvařený prefabrikát, zdály se být skutečně zabaleny do kapsiček až přímo v kuchyni. V bylinkovém másle nejdříve překvapila, ale pak přesně sedla pažitka, dobré husté smetany v přiloženém kelímku bylo dost.
Číšník musel vidět, že jsem spokojen, a to až tak, že se mě zeptal, zda mi na účet podniku může nabídnou jeho největší specialitu. A já se takřka až praštil do čela, když řekl, oč jde. Vždyť bych málem přišel o pravděpodobně jeden z nejpodstatnějších důvodů, proč se Miloši Zemanovi v Mari Vanna muselo líbit! O tamní baterii domácích, různě ochucených vodek.
Základem je Stoličnaja, do které však v restauraci přidají roztodivné pochutiny a nechají pak marinovat v těch výše zmíněných velkých zavařovačkách na baru. Odolal jsem vodce meruňkové, medové, vanilkové či česnekové a šel jsem do vodky křenové. Byla dobrá, prostě jako křen, až jsem po ní dostal skutečnou žízeň.
Nevím, co v Mari Vanna na její zahnání pil Miloš Zeman. Možná si dal některé z poměrně slušné nabídky vín, možná zvolil některý z koktejlů s názvy jako Borodino, Moldovanka, Pionýr či Nataša Rostovová nebo u něho možná zvítězily pivní Krušovice, které tam mají. Já jsem ovšem po vodce, nápoji ruských mužských mužiků, stylově sáhnul po další ruské lidové klasice – po kvasu.
Pro ty mladší, kteří snad už nevědí, to je něco jako pivní burčák, který se dodneška na ulicích ruských měst čepuje z malých cisteren. Nic moc dobrota, ale v každém případě to byla dobrá tečka celé výpravy do ruské restaurace na Manhattanu. Chuť kvasu mi připomněla časy, kdy jsem tenhle nápoj pil na tehdejší sovětské Ukrajině, kam se jezdilo na falešné pozvání, a člověk se neustále bál, kdy jej odchytí policajt nebo třeba voják v široké placaté čepici a vykáže ze SSSR.
Hodinka v Mari Vanna, během které nakonec došlo i na Allu Pugačevovou (ach ano, „milion, milion, milion alych roz….“, vzpomínáte ?), byla milá, jídlo a pití vesměs „vkusnoje“, ale jako návrat do ruského pelíšku to bohatě stačilo. Jedl jsem jako prezident, pil jsem jako mužik, ale byl jsem rád, když jsem to měl za sebou.
