skip to main content
Rozhovor

Jen pitomec nebo ekonom věří, že všechno roste donekonečna, říká vinylový vladař Pelc

Forbes slaví v listopadu desáté narozeniny. Připomeňte si s námi některé z mimořádných příběhů a rozhovorů, které jsme za tu dobu vydali – a dalších jedenadvacet pak najdete v našem tištěném speciálu Forbes 10.

Dálnice je odsud na dohled, tiráky funící v posledním kopci před Prahou jsou slyšet až sem. Určitě jste kolem jeli mnohokrát. Až tudy pojedete příště, vzpomeňte si, že tady v údolí mezi Prahou a Berounem ožívají věci, které měly být dávno passé.

Stroje, které málem skončily ve šrotu, tu dnes opět lisují miliony vinylů a vydělávají stamiliony korun. V loděnických gramofonových závodech se mezitím vystřídali komunisté, Motoinvest, PPF, Zdeněk Bakala i někdejší prezident Goldman Sachs. To, co zůstalo, jsou gramodesky a Zdeněk Pelc.

Na ředitelské židli sedí už od svých dvaatřiceti, tedy rovných třicet let. I to je samo o sobě rekord, ale Pelc toho má na vyprávění ještě mnohem, mnohem víc.

Skutečně je to tak, že jste dnes největší výrobce vinylů na světě?

Ano, určitě.

Takže platí i to, že Česko je díky vaší továrně ve vinylech světová jednička?

Platí.

Kolik desek vyrábíte?

Loni téměř devět milionů a letos to už bude přes deset.

To je skoro jako za starých časů, nebo ne?

V těch nejlepších letech před revolucí to bylo patnáct šestnáct milionů ročně. Pak přišla cédéčka, my jsme ve vinylech spadli na 200 tisíc a zdálo se, že je konec. A vidíte, není.

Myslíte, že zájem o vinyly ještě poroste, nebo je to jen přechodná móda?

V Americe trh momentálně roste o čtyřicet padesát procent ročně. A ze zkušenosti vím, že to, co je v Americe, přijde do roka nebo roka a půl i do Evropy. Ať už je to finanční krize, nebo popularita gramofonových desek. Takže se musíme snažit, abychom byli připraveni.

Co to přesně obnáší?

Letos jsme začali pracovat i o víkendech, na tři směny, tedy nonstop sedmkrát čtyřiadvacet hodin. A stejně jedeme na doraz, jsme vyprodaní na šest neděl dopředu. Proto musíme dát dohromady další kapacity. Problém je, že strojů na výrobu desek je dnes už po světě málo a žádné nové se nikde nevyrábějí.

Při nonstop provozu to vychází zhruba na 14,5 milionu desek za rok.

My naštěstí máme ty svoje původní, ale jinak lze leda sledovat konkurenci, a pokud se v oboru objeví nějaká firma, která to vede od desíti k pěti, tak získat nějaká další zařízení od ní. Loni jsme takhle koupili lisovnu v Británii, zavřeli ji a stroje jsme převezli sem, ale zařízení bylo v dezolátním stavu a chvíli potrvá, než kapacitu zvýšíme.

Čili kde je momentálně váš strop?

Až dostaneme ty anglické stroje na takovou kvalitativní úroveň, na jakou jsme zvyklí, tak bychom se měli dostat někam na čtyřicet tisíc desek za den. To při nonstop provozu vychází zhruba na 14,5 milionu desek za rok. A to by mělo na nějakou dobu stačit, zvlášť v situaci, kdy děláme i jiné věci a hledáme co nejvyšší přidanou hodnotu, ne kvantitu.

Když ještě zůstaneme u vinylu: čím si ten comeback vysvětlujete?

To je prostě fenomén. Nedávno jsem někde četl o tom, kolik věcí z našeho života nadobro mizí. Třeba kopírák – věc, bez které se naše generace kdysi nemohla obejít, a dnes mladí lidé ani nevědí, co to je. A pak je tu pár výjimek jako právě gramofonová deska, která se v devadesátých letech de facto vytratila z povrchu zemského a teď se s velkou slávou vrací. To je zkrátka naprosto ojedinělá věc.

Předplatné Forbesu

Důvodů je asi víc. Jednak ten základní, že hudba na vinylu má prostě jiný zvuk, který je mnoha lidem milejší než laboratorní digitální. Pak určitá touha mladých lidí nějak zaprotestovat a odlišit se.

Proto třeba fanoušci tvrdého rocku na vinylovou desku nikdy nezapomněli. Pak tu po celou dobu byli dýdžejové a taneční muzika.

A poslední dobou s nástupem internetu se myslím přidal ještě další vliv, a sice touha mít v tom dnešním nehmotném světě v ruce něco pořádného.

Artefakt, na který si lze sáhnout a který lze uchovat. To je podle mě mimochodem důvod, proč lidé často chtějí, aby desky něco vážily. Protože vůbec neplatí, že s hmotností roste i kvalita záznamu zvuku.

Jak jste na tom s hudbou vy? Máte doma gramofon?

Jistě, pořád ten samý – Sony z osmdesátých let.

A co na deskách posloucháte?

Smokie, Bee Gees, Dire Straits…

Vyráběli jste v poslední době něco, na co jste se doma vyloženě těšil?

Třeba kompletní reedici Rolling Stones, všechna jejich alba v původním designu. Čili pokud někde tenkrát použili nažloutlý papír, museli jsme sehnat nažloutlý papír. Jen jednu odchylku nám povolili, a sice ten zip na poklopci, který na jednu z desek vymyslel Andy Warhol. Udělali jsme ho hlubotiskem a zlatou ražbou čili plasticky to vypadalo, ale opravdový zip jako v originále to nebyl. To byla jediná výjimka, kterou jsme dokázali usmlouvat.

Kolik se dá vlastně na jedné desce vydělat peněz?

Od nás jde jedna deska za cenu kolem jednoho a půl eura. Plus hodnota těch obalů.

A s obalem?

Záleží na tom, jaký je. Může být obal za padesát centů, ale může být i za tři eura.

Čili obal nakonec může být větší byznys než samotná deska?

Jistě, proto dnes tolik investujeme do polygrafie a obalových technologií, abychom uměli právě takové fajnové věci, jako jsou exkluzivní kolekce Rolling Stones. V tom je přidaná hodnota a dnes i malá konkurence, protože už to pořádně umí jen málokdo. Dřív bývalo v našem oboru zvykem, že každý se na něco specializuje a obaly se nakupují jinde. A my jsme se rozhodli to dělat jinak, protože v určitou chvíli bylo evidentní, že spoléhat jen na holé hudební nosiče nelze.

Když vyrábíte desku, co jsou pro vás největší náklady?

Záleží na tom, jak je zakázka veliká. U objemů do sedmi set kusů jsou největší položkou fixní náklady, tedy práce na tom, než se deska vůbec připraví do výroby. Hlavně mastering čili převod digitálního záznamu na analogový nosič, výroba matric, etiket… Naopak čím je zakázka větší, tím víc se fixní náklady ředí a do popředí jdou náklady na materiál.

A v čem je při výrobě desek největší věda? V tom, jak ji připravit, aby ve finále dobře zněla?

Určitě, v tom je hlavní know-how. Lisování už je poměrně jednoduché, kouzlo je umění poradit si se záznamem zvuku. V tom lze spoustu věcí pokazit. My tu ale máme tradici a na rozdíl od ostatních lisoven i vlastní vývoj, software. Akustikou se tu zabýváme už od padesátých let.

Vy sám ale na tom s hudebním sluchem moc dobře nejste, je to tak?

Ano, já hudební sluch nemám. Já o sobě říkám, že jsem na tom jak Bedřich Smetana tři dny před smrtí.

Jak dlouho vašim lidem trvá, než se jedna deska připraví?

Poměrně krátce. Už v osmdesátých letech jsme uměli připravit desku i během čtyřiadvaceti hodin. Problém právě vždycky byl v tom, kde sehnat obal, to mohlo trvat třeba i šest neděl. Dnes jsme díky vlastní tiskárně hotovi během několika dnů.

Prý se ale stává i to, že sem přijede dirigent z Japonska a hlídá si, jestli všechno hraje, jak má…

Stává se to. Ale mnohem obvyklejší je vylisovat pár vzorků, poslat je poštou, a když mají připomínky, tak případně přepis zopakovat.

Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy byly gramodesky úplně na dně? Nastala někdy chvíle, že tahle výroba byla vyloženě na zavření, jak se to stalo v jiných firmách?

To dno bylo někdy kolem roku 1994. Většina lisů byla vymontována, ve výrobě zbyly jen tři čtyři. Ale pořád nějaké zakázky byly, nám to pomohlo držet zaměstnanost, a tak žádná skutečná potřeba něco zavírat nikdy ani nepřišla. Ostatní lisovny zavíraly, my jsme sem tam nějaké drobné zakázky po nich dostávali, a vinyly tak vlastně u nás nikdy úplně neodumřely.

V tom, že jste si schovali stroje, byla už tehdy nějaká prozíravost? Přišel někdo s proroctvím, že se všechno zase jednou změní?

To ne, prostě jsme ty stroje jen schovali. Tady na vesnici jsou lidé šetrní, nic nevyhazujou, cpou všechno na půdu a zařízení na vinyly měla zkrátka stejný osud. Řeklo se, že je vymontujeme z výroby a schováme na náhradní díly, a po letech jsme je zase začali do výroby vracet.

Vzpomenete si tedy na dobu, kdy jste začal věřit, že nějaký comeback tu skutečně je? Že vinyl nezanikne, ale opět ožije?

To začalo někdy kolem roku 2000 nebo 2001. Konkurence odpadla a najednou jsme cítili, že o zakázky nemusíme bojovat jako dřív, protože je tu zvýšený zájem. Byť tehdy šlo jen o tvrdý rock a disco, se středním proudem a vážnou hudbou se ještě nic nedělo.

Reklama

Vážná hudba nefunguje ani dnes?

Moc ne. Chybí mladá generace.

Přemýšlíte někdy o tom, jak se bude poslouchání a přenos hudby měnit dál v budoucnu? Jestli nepřijde nějaký další zvrat?

Samozřejmě o tom filozofujeme, protože všechno se neustále mění. Třeba cena digitálního nosiče za poslední dekádu spadla čtyřikrát. My jsme to několik let doháněli větším objemem, tržby jsme drželi, ale pak už to nešlo. Ten pokles celkové poptávky byl jasný, proto jsme začali hledat výrobní program někde jinde.

Je to tedy tak, že obaly a polygrafie jsou pro vás v korunách dnes už větší byznys než desky a cédéčka?

To je těžké říct, protože spousta naší produkce má v sobě obojí. Ale je fakt, že kvůli hudebním nosičům jsme tady vybudovali relativně velkou polygrafickou základnu, kde dnes pracuje přes 600 lidí a kde už je program, který se na nosiče neváže.

Například?

Když si v Evropě koupíte telefon Blackberry, tak bude zabalený v krabičce od nás. Totéž začínáme dělat i pro Samsung, hodně pracujeme pro Canon nebo pro Symantec, kde máme celou Evropu a Blízký východ. A nejde jen o to slepit krabičku. My odsud řídíme zásoby, distribuujeme zboží do velkoobchodů čili v tom už je velká přidaná hodnota. A začali jsme i s dalšími věcmi, třeba s papírovými úložnými boxy pro Ikeu nebo s luxusními obaly na skotskou whisky.

Kolik peněz vás tahle expanze do polygrafie stála?

Předloni jsme proinvestovali čtvrt miliardy, jinak se to pohybuje mezi osmdesáti a sty miliony korun ročně. A většina jde právě do polygrafie. Cílem je dostat se k zakázkám, kde je vyšší přidaná hodnota a vyšší rentabilita. To samozřejmě obnáší investovat hodně do šířky, abychom toho uměli co nejvíc.

V době krize nám polygrafie vyrostla nejvíce.

My zdaleka nejsme největší tiskárna z hlediska spotřeby papíru a vytištěné produkce, ale jsme třeba největší tiskárna v Česku v počtu spotřebovaných tiskových desek. To proto, že máme hodně menších zakázek. Neděláme objemy 200 nebo 300 tisíc kusů, jako když se tisknou noviny nebo letáky do hypermarketu, ale v průměru jedeme kolem 1500 kusů.

Jednou jste kdesi mluvil o tom, že této nové noze vašeho podnikání paradoxně pomohla ekonomická krize…

Ano, v době krize nám polygrafie vyrostla nejvíc. Dokud je konjunktura, tak velké nadnárodní firmy nemají žádný zájem měnit svoje dodavatele. Sledují jiné věci, chtějí víc dodávat, mít větší tržní podíl, ale to v krizi nejde. Naopak se začínají hledat úspory nákladů. A pokud je někdo připraven něco nabídnout a má dobré reference, tak v krizi je jednání daleko snazší.

Důležité je na to nepřijít až v době, kdy žádné zakázky nemám. To je třeba vnímat trochu dopředu, podívat se dál než k nejbližšímu rohu a zařídit se podle toho. To byla myslím naše největší přednost oproti konkurentům, kteří téměř všichni zůstali jenom u té muziky a u filmu. Teď trpí, zatímco my jsme z té naší původní branže nejziskovější podnik v Evropě. Zcela jistě.

Loni se vám ale zisk i tržby trochu snížily…

Ano, protože jen pitomec nebo ekonom věří tomu, že všechno může růst donekonečna. Loni jsme mírně klesli, některým zákazníkům – nechci jmenovat – se nedařilo, jak by chtěli. Letos čekáme podobné výsledky jako loni, ale příští rok bychom už chtěli výš. Třeba s Ikeou by se měly obraty zdvojnásobit. Dnes už pro ně děláme v celé Evropě včetně Ruska a výhledově může jít o šest, sedm milionů krabic.

Říkal jste, že budete dělat obaly na skotskou whisky. Která to bude?

Johnnie Walker Blue Label. To už je luxusní krabice, samozřejmě luxusně potištěná, s nějakými plastovými prvky a sametovými potahy…

Za kolik se dá jedna taková krabice prodat?

Nižší jednotky liber.

O jak velkou zakázku jde?

Johnnie Walker je značka, tam je obrovský potenciál. Podobné věci děláme i pro jinou značku. Všechny tyto obaly dnes vznikají v Číně, takže je tam samozřejmě velký tlak na cenu, ovšem nakupovat v Číně není až tak jednoduché. Je to daleko, letecká doprava je drahá, po moři to trvá dva nebo dva a půl měsíce a to všechno jsou starosti. Musíte se rozhodnout tři měsíce dopředu, teď se vám to neprodává, nebo se to naopak prodává líp, než jste čekali.

Zkrátka jak známo, téměř nic v životě není tak akorát, jednou je toho moc a jindy málo a s tím jsou jen problémy. Takhle skončil jeden celkem velký vydavatel v Anglii: objednal si v Číně vánoční písničky, měl podepsané kontrakty, udělal velkou objednávku a oni mu je vylodili 11. ledna. Kromě toho náklady v Číně rostou, chtějí peníze dopředu, dělají potíže s reklamacemi. Obal na whisky je pak přesně ten typ zboží, kdy stojí za to hledat něco v Evropě, třeba i za trochu vyšší cenu, ale s vyšší kvalitou a bez rizik.

Skutečně jste tady v Loděnici šéfem už třicet let?

Ano, nastoupil jsem 2. května 1983. Slavíme to najednou se založením podniku, to bylo ve stejný den roku 1951.

Začátkem roku jste naznačoval, že letos předáte část řízení někomu jinému a zůstanete jen předsedou představenstva. Platí to?

Ano, generálním ředitelem bude od léta dnešní obchodní ředitel, inženýr Štěrba. Já budu předsedou představenstva. Strategické věci, jako je finanční řízení podniku, si samozřejmě nechám dál pod sebou. Ale budu se snažit trochu vymanit z té každodenní operativy, jako jsou zakázky, skluzy, kvalitativní problémy. Ten podnik je jako pytel blech, je tu potřeba řešit každý den sto a jednu věc a z toho bych rád vycouval.

Další stadium někdy bývá, že se člověk ve vaší roli vytratí i z role majitele. Přemýšlíte o tom?

Ne, nového vlastníka nechci. Já na ten podnik koukám jako na své vlastní dítě a dítě se neprodává.

Nepřemýšlel jste o tom, prodat aspoň část a získat nový kapitál, investovat, udělat krok někam jinam?

My peníze nepotřebujeme. Úvěry jsme srovnali ještě před krizí, dnes žádné dluhy nemáme, a když budu chtít 400 nebo 500 milionů, tak je zítra od banky dostanu. Investovat je jednoduché, těžší je dostat investované peníze zpátky. My jsme flexibilní a jakmile se nějaká příležitost objeví, tak ji využijeme. Ale pokud je pravděpodobnost úspěchu příliš nízká, pak je lepší peníze vzít a jít s nimi do Las Vegas, tam je návratnost větší.

Co se tady před třiceti lety přihodilo, že volba padla právě na vás?

Náhoda. Předtím jsem pracoval v Poldovce a čerstvě jsem dokončil kandidáta věd…

Na téma?

Strategické řízení podniku. Což byl tenkrát, v době pětiletek, skoro zakázaný pojem. A na mého šéfa v Poldi se obrátil jistý významný funkcionář, který aspiranturu dělal také a hledal někoho, kdo mu bude asistovat. A protože jsem asi pomáhal dobře, dosadil mě funkcionář sem – poté, co vyhodili celé vedení a sháněli někoho zvenčí.

Musel jste vstoupit do strany?

Ano, to jsem potom musel. Přitom můj dědeček byl kapitalista a tatínek byl vyhozen z KSČ po roce 1968. Čili já jsem předtím neměl šanci. Ale když jsem měl jít sem, tak to byla povinnost.

Jak jste si to obhájil?

Nijak. Prostě jsem to dělal. Pak samozřejmě nastal problém po roce 1989, ale já byl mladej a žádostivej kluk, trávil jsem tu šestnáct hodin denně, i jsem tady spal, chodil jsem tu mezi lidi a zkoušel jsem si víceméně všechny ty hlavní práce dělat sám. To lidi nikdy předtím nezažili, takže mě měli rádi, a když o mně po listopadu hlasovala podniková rada, dostal jsem tu 620 z 630 hlasů. Jedna paní do toho hlasovacího lístku napsala „Miluju Pelce“, to si pamatuju dodnes.

Pak šel podnik do kuponové privatizace a nakonec skončil v rukou Motoinvestu, se kterým jste tu prý nezvykle bojoval. Co se přesně stalo?

Akcie byly nejdřív rozdrobené mezi víc bankovních fondů, pak je ovládla Agrobanka a poté jeden člověk z Motoinvestu, Radek Peleška. Když přišel a já pochopil, o co mu jde – že chce jako jinde dostat aktiva z podniku pryč a nechat tu místo nich bezcenné akcie drůbežáren – zakázal jsem mu vstup, najal detektivní agenturu a šel s tím do médií.

Získal jsem bývalého prezidenta Goldman Sachs.

Podali jsme na Pelešku trestní oznámení a začalo handrkování. To skončilo, když Peleška převedl akcie České pojišťovně v rámci jejich vyrovnání za nevyřízené účty, které mezi sebou měli. Pojišťovna tehdy patřila PPF a s těmi už se dalo dohodnout.

Jak?

Po chvíli bezvládí přišla od PPF nabídka, že to prodají, ať si seženu nějakého investora sám.

Jak se vám to povedlo?

Získal jsem Zdeňka Bakalu, jeden americký fond se sídlem v Budapešti a hlavně Kena Brodyho, bývalého prezidenta Goldman Sachs a zkušeného finančníka, který kdysi pomáhal shánět peníze pro Temelín nebo pro Billa Clintona. A který hodně pomohl i mně. Časem skoupil celých sto procent, zaplatil mi studium na Harvardu, a nakonec mi umožnil, abych do podniku vstoupil jako akcionář sám.

Dnes, jestli správně počítám, patří GZ Digital Media z devadesáti procent vám…

Ano, to souhlasí.

Kde jste sehnal peníze na zaplacení?

Šel jsem do banky a dostal úvěr. Řekli, že se známe pětadvacet let a nikdy nebyly žádné problémy, takže mi peníze dali.

Šlo o stovky milionů?

Kolem 500 milionů v roce 2006. A to už jsem splatil.

Jak jste tehdy cenu spočítali, kolik za firmu zaplatíte?

Ken přišel s jednoduchým vzorcem: třiápůlkrát EBITDA plus cash minus dluhy. Za takovou cenu do firmy vstupoval a tolik chtěl i na konci. Na oceňování podniků jsou sice celé bichle, ale tenhle vzorec je jednoduchý a přitom bych ani netvrdil, že je zkreslující. Člověk mu rozumí a má aspoň nějaký pevný záchytný bod.

Loňská EBITDA byla 380 milionů, nemáte dluhy… Z toho podle vašeho vzorečku vychází, že vám patří podnik za víc než miliardu korun…

Možná hypoteticky. Musel by se najít kupec, který by tolik zaplatil. A já bych to stejně neprodal.

Rozhovor původně vyšel ve Forbesu 6/2013.