Na Netflixu se v nedávné době objevil vynikající thriller, který zastiňuje jinak spíše průměrnou tvorbu streamovacího giganta. Přes určitá klišé ve scénáři snímek vyniká pomalou a temnou atmosférou s aurou gotického tajemna.

Thriller s enigmatickým názvem Ještěr je debutem režiséra a scenáristy Granta Singera, který byl doposud známý zejména videoklipovou tvorbou pro největší současné popové hvězdy, jakými jsou The Weeknd, Taylor Swift nebo Lorde.

Divák by tak mohl očekávat divoké střihy a neúprosné tempo, s jakým původně klipoví tvůrci své filmy často točí. Ale Singerův snímek je toho úplným opakem.

Ještěr nikam nespěchá a na stopáži překračující dvě hodiny velmi pečlivě stupňuje napětí, ve kterém je vždy přítomná bublající hrozba násilí a lidské temnoty, ale málokdy explicitně. 

Film je zlověstný spíše v náznacích a jemných detailech. A pak skrze vynikající soundtrack od Elazara Glotmana, se kterým pomáhala venezuelská experimentální producentka Arca, jedna z nejzajímavějších hudebnic současnosti.

Po delší době se tak jedná o žánrový film, který spoléhá na inteligenci svého diváka. A tak ukazuje méně schopným tvůrcům, že i v hlavním proudu (a to navíc ve streamovacích vodách, kde se ještě více tlačí na jednoznačnost) se dají příběhy vyprávět s nuancí a jistou dávkou komplikovanosti, která ale nijak nenarušuje jejich zábavnost. 

O to víc je překvapivé, že Ještěr je režijním debutem, protože Singer točí naprosto suverénně. Má vše pevně v rukách a výsledek ze zapeklité skládačky komponuje do posledních chvil s jistotou profesionála.

Nejedná se rozhodně o kdovíjak originální dílo, ale filmy, které silně připomíná, jsou třeba vynikající Fincherovy thrillery jako Sedm, Zodiac či Zmizelá, nebo ledově mrazivé Wind River od Taylora Sheridana, jedno z největších překvapení roku 2017. 

Inspirační zdroje jsou tu sice zjevné, ale jedná se o tak fantastické kriminálky, že by bylo spíše chybou z nich nevycházet. V Americe se dokonce po premiéře na filmovém festivalu v Torontu film na týden podíval do kin, než se objevil v nabídce Netflixu.

Na velké plátno rozhodně díky silnému vizuálu a dunivé hudbě patří a je škoda, že u nás jsme podobnou šanci neměli. 

Zápletka je v zásadě úplně jednoduchá, ale dostatečně napínavá, aby diváka udržela u obrazovky po celou dobu. Začínáme u páru realitních makléřů, Summer (Matilda Lutz) a jejího partnera Willa Gradyho (Justin Timberlake), v jejichž vztahu jde v subtilních náznacích vidět trhliny.

Po klidném úvodu, kdy se nám oba představují ve svých civilních životech, píše Summer Willovi naléhavé zprávy o tom, že se s ním musí nutně potkat v jednom z domů, které prodávají. Když tam Will dorazí, najde svou přítelkyni brutálně pobodanou.

Rozjíždí se vyšetřování vraždy, které vede detektiv Tom Nichols v podání magnetického Benicia Del Tora, na jehož charismatu nedokonalého a morálně ambivalentního muže celý film stojí. Jedná se o dokonalý casting: roli psanou takřka na míru.

Do toho se ukáže, že bývalý manžel zavražděné je narkoman a možná sám drogy prodává, čímž se otevírá další rovina příběhu. A místní podivín Eli (Michael Pitt nastylizovaný téměř k nepoznání) viní Willa a jeho matku Camille (Frances Fisher) z toho, že jeho rodině neprávem sebrali před mnoha lety jejich domov, což dovedlo jeho otce k sebevraždě.

Podezřelých, kteří by měli silný motiv, je tak hned několik a příběh spolehlivě žene otázka, kdo za krutou vraždou stojí. 

Aby toho nebylo málo, tak ani sám vyšetřovatel není bez poskvrny a za jeho přestěhováním se z velkoměsta do Scarborough stojí korupční skandál jeho parťáka, kterého pravděpodobně kryl.

Ale jako mnoho dalších aspektů v Ještěrovi je i tato pokřivená minulost nejasná a zůstává na nás, jak si ji vyložíme. Není se tak třeba bát nějakých dovysvětlujících flashbacků, které by příběh jen zdržovaly a hlavně zplošťovaly. 

Od samotného začátku nás do dění vtahuje fantastická kamera Michaele Gioulakise, která v důmyslných kompozicích povyšuje žánrové vyprávění na estetický zážitek. Pracuje se tu výrazně s negativním prostorem, který zdůrazňuje osamělost tápajících postav ve městě zasaženém krvavou katastrofou.

Velké celky akcentující opuštěnou venkovskou krajinu i stejně prázdné luxusní, moderní vily s minimalistickým nábytkem se střídají s výraznými detaily na ustarané tváře vyšetřovatelů i podezřelých a jejich ruce, když si zapisují poznámky nebo se nervózně klepou. 

Nikdo tu není jasně čitelný a každý by mohl být za fasádou slušného občana brutálním vrahem, ale tato nejistota, která se pojí se všemi postavami, nezabraňuje filmařům, aby nás k nim alespoň částečně emočně přiblížili právě skrz sugestivní práci s kamerou a rámováním záběrů.

K napojení na děj a k vnímání vážnosti zločinu, ke kterému došlo, pomáhá výrazně dlouhá stopáž, kterou mnozí diváci i recenzenti kritizují.

Ale v rychlejším střihu a větším tempu by se úplně ztratil procedurální aspekt celého vyšetřování, které je z podstaty pomalé, zaměřené na detaily, a dlouhé výslechy, které nemusejí vést nikam a často nikam nevedou. Pokud nepočítáme slepé uličky. 

Vydání Forbesu Popstar

Stejně tak je velkým plusem, že se ve scénáři, který psal režisér Singer v triu s titulním hercem Del Torem a dalším klipovým tvůrcem Benjaminem Brewerem, našel a nevyhodil prostor pro osobní život detektiva Nicholse.

Ten jeho charakteru dodává (minimálně pro krimi žánr) na nebývalé plastičnosti a přináší do jinak temného snímku momenty humoru a radosti. Kovbojské tancovačky, na které chodí se svou ženou, doplňují drobnokresbu běžného života v Maine.

A důležitý fakt, že i přes hrůzné události chtějí lidé s přibývajícím časem hlavně žít dál své životy. Nemusí úplně zapomínat na to, že se to stalo, ale stejně tak nemohou žít nekonečně ve strachu. 

Proto je snímek nejen žánrovým vyšetřováním, ale do jisté míry také studií místa a obyvatelstva s důrazem na hlavního detektiva, který postupně přichází o všechny iluze, které o světě a jeho pravidlech má. Je ale také konfrontován sám se sebou a svým vlastním sebeklamem.

Ten se podvratně ukazuje v jeho sžírající a iracionální žárlivosti na milovanou ženu. Právě v této komplexnosti Ještěr připomíná zlatou éru pomalých amerických kriminálek, kterou byla 70. léta minulého století.

Justin Timberlake ve filmu Ještěr
Justin Timberlake jako Will Grady ve filmu Ještěr | Foto Daniel McFadden / Netflix

Už proto je velká radost, že je na Netflixu takovým diváckým hitem (v Česku je v době psaní nejsledovanějším filmem této platformy), protože by mohl tento jinak pohřbený žánr obnovit v mainstreamu.

O to víc zamrzí vlažné přijetí od kritiků. Přestože jsou některé výtky pochopitelné, rozhodně by vás od sledování neměly odradit. Nelze si při pročítání recenzí nevzpomenout na loňský, ještě více polarizační film, který vyšel ve stejné době, a dokonce také na Netflixu.

Tedy na Blondýnku, která byla do jisté míry nespravedlivě odsuzována jako mizogynní, přitom o mizogynii mnohem spíš extrémně (až na hranici s únosností) imerzně vypovídala. Kde je přesně problém u interpretačně mnohem jednoduššího Ještěra, je složitá otázka. 

Jediným vysvětlením je poslední třetina filmu, o které se velmi těžce píše bez vyzrazení děje, ale ve zkratce se film do jisté míry promění a ve snaze pospojovat všechny motivy a roviny příběhu vyústí v drsné finále, které je sice velmi působivé a samo o sobě funkční, ale trochu podkopává nohy pečlivě budované atmosféře a silné ambivalenci, se kterou se do té doby děj vyprávěl. 

Jako by se tvůrci na poslední chvíli zalekli, že ne všechno bylo pro běžného diváka pochopitelné, a tak to chtěli rychle dovysvětlit. To může být zklamáním pro ty, kteří na Ještěrovi jeho nejednoznačnost právě milovali.

Tak jako tak ale v mainstreamu letos bylo jen velmi málo povedenějších a odvážnějších snímků, a pokud by se takové do budoucna točily častěji, bylo by to jedině dobře.