skip to main content

Jít na to od lesa. Jak se z IT manažera stal profesionální houbař

4 minuty čtení

I takto vypadá definice radikálního životního restartu: místo kariéry v korporátu začnete chodit po lese a sbírat houby.

Zimní krajina, v níž je hladina rybníka uzavřena ledovou krustou, na zasněženém poli se prohánějí dvě srnky – a na majestátním stromě roste hlíva ústřičná. Cool podnik v centru Olomouce, s vysokými stropy a spokojenými hosty, kde se podává jelení tatarák – s nakládanými liškami.

Dva zdánlivě neslučitelné světy od sebe dělí jen pár desítek kilometrů a spojuje je postava Lukáše Navrátila. Muže, který sbírá houby.

„Upřímně, na začátku tam byla spousta momentů, kdy jsem to chtěl zabalit, kdy to finančně nedávalo smysl. Ale prostě jsem vzal košík a vyrazil. I když jsem se často sám sobě smál, že jsem profesionální houbař,“ vypráví člověk, který je důkazem toho, že se svojí kariérou můžete udělat opravdu cokoli. Stačí na to jít od lesa.

Navrátil pracoval celý život v IT, vedl i tým o 55 lidech, v IBM měl na starost mezinárodní skupinu rozprostřenou na čtyřech kontinentech. Hezká a více než solidně placená práce: „Podobné globální pozice jsou v korporátu dobře oceňované.“

Ale taky práce, co ho postupně ničila. Sám vzpomíná, že nechtěl končit kvůli svému týmu, zdraví však rozhodlo za něj. Diagnóza byla neúprosná: rakovina tlustého střeva. Pro čerstvého čtyřicátníka rána. „Nádor byl velký, naštěstí operace dopadla dobře,“ říká úlevně. „Ale rekonvalescence byla dlouhá, rok trvalo, než jsem byl připravený vrátit se do práce.“

Co dělat? Třeba chodit po lese. A houbařit, jak to měl rád odmala. Úlovků bylo tolik, že se jeho známí na Facebooku už ani nestačili hlásit. A tak v roce 2020 zkusil nový začátek. Od prostředí IT manažera byl vzdálený asi jako zasněžený les od hipster podniku: „Měl jsem i manažerské nabídky, ale ke kanclu jsem už měl trochu blok. Tak jsem šel naplno do houbaření. A věřil jsem si, že to dám.“

Měl jsem i manažerské nabídky, ale ke kanclu jsem už měl trochu blok.

Místo officu má les, místo Excelu dary přírody. „Spousta lidí mi pomohla. A objevily se synchronicity,“ říká. Ta první: kamarád z olomouckého trhu, kde začal prodávat houby, ho seznámil s Přemkem Forejtem, tváří slavné místní restaurace Entree. Zajistíš nám deset kilo lišek týdně? Ano, zajistím. A tak se z chození pod stromy začalo stávat zaměstnání.

Reklama

Dnes Navrátil v domovské Olomouci dodává houby také dvěma tamějším podnikům Romana Pauluse, restauracím v Brně, celkem na čtyřicet míst. Mezi ně patří i onen působivý areál zmíněný v počátku, olomoucká restaurace Long Story Short. V bývalé pevnosti vyrostl mezinárodně oceňovaný hostel a loni rovněž podnik, kde díky Navrátilovi servírují i pokrmy z kotrčů nebo ryzců.

Ale jen houby by k živobytí nestačily. V Long Story Short se šéfkuchařem Štěpánem Danihelem vytvořili první produkty do chystaného e-shopu: nakládané lišky a borůvkový džem. V hanácké pálenici Tosh Distillery vymysleli unikátní gin z lesních bylin a šípků. Po „rakovi“, jak nemoci sám říká, věří v sílu přírody, a tak plánuje prodávat výrobky z rakytníku a dalších potravin napěchovaných antioxidanty.

Všechny je slučuje pod značku nazvanou příznačně Od lesa. „V lese hodlám zůstat, pořád mě ovšem baví i byznys, chci něco vyvíjet a rozvíjet. Nemusí to být velké, ale smysluplné ano,“ plánuje.

Z darů lesa by se nyní – i kvůli nejhorší houbařské sezoně za půlstoletí a počátečním investicím do chladicího a terénního vozu a do provozovny – ještě neuživil, pomáhají mu finanční rezervy. Ale co není, to má být. Vlastní sběr už mu zajistí jen patnáct procent zboží, zbytek vykupuje od spolupracovníků, ty má i na čištění hub, plánuje zásobovat špičkové  restaurace dalších moravských měst a výhledově expandovat za hranice.

Baví mě propojení přírody a byznysu.

Zase tedy staví tým, jen mimo čtyři zdi kanceláře a v úplně jiném oboru. Kilo čerstvých lišek ostatně stojí zhruba 450 korun a on jich do košů nasbírá – dá-li příroda – klidně patnáct kilogramů za den, houbová jednička smrž se pak pro ilustraci prodává dokonce za dva tisíce korun za kilo.

„Baví mě propojení přírody a byznysu,“ říká. „V sezoně se maká nonstop, jeden den sbírám, pak zase celý den rozvážím do restaurací. To jsem vyčerpaný, ale vlezu do lesa a všechno ze mě spadne. Les šumí, ptáci zpívají a já pracuju. Je to svého druhu meditace. Tam stres necítím.“

Poté co mu vážné onemocnění překopalo životní hodnoty, totiž cítí něco úplně jiného. Satisfakci. Smysl. „Mám radost, když jsou šéfkuchaři spokojení. Mám radost, když prodávám na trhu a babičky mi říkají: Lišky jsem viděla naposledy před čtyřiceti lety! Tohle už jsem slyšel tak stokrát. A aspoň tisíckrát se mě ptali: Kde jste na to byl?“

Odpověď je prostá. Své know-how přece nenabízíte jen tak a houbaři už vůbec ne: „No v lese!“