Vít Krejčí má před sebou nejdůležitější sezonu svého života. Může díky ní dostat pohádkovou smlouvu. Ale také do ní nakonec vůbec nemusí naskočit. S jediným českým hráčem v zámořské NBA jsme mluvili o životním rozcestí, na kterém stojí, o milionech dolarů i největší životní útratě, která padla na psa.
Jeho ruce zdobí inkoust, který mu má připomínat tři klíčové hodnoty: odvahu, disciplínu a selhání. „Já beru selhání jako pozitivní věc. Věřím, že když člověk selže nebo se mu něco nepovede, dozví se o sobě daleko víc, než když jen vítězí,“ říká, když se potkáváme v jednom z pražských hotelů.
Pro Víta Krejčího, jediného českého zástupce v zámořské basketbalové NBA, jsou to vzácné poslední hodiny doma. Už za několik dní totiž nasedne do letadla a odletí na dálný americký západ, na tréninkové minicampy svého týmu Portland Trail Blazers.
Krejčí je ve složité pozici. Technicky sice na patnáctičlenné soupisce týmu celku západní konference stále je, za oceán ale letí během zbytku léta o své místo bojovat. Nemá jistotu, že jeho sen hrát mezi absolutní světovou smetánkou bude pokračovat.
„Na začátku training campu, což je 28. září, musím být na soupisce. Stejně jako loni. Jakmile na ní v ten den budu, kontrakt je garantovaný do konce roku. Samozřejmě mě pořád můžou vytradovat (vyměnit za hráče z jiného týmu, pozn. red.), stát se může cokoli, ale samotná smlouva už je prostě garantovaná až do konce sezony,“ vysvětluje český reprezentant svou situaci.
Jeho tři základní hodnoty doplňuje trojice vytetovaných negativ: lenost, strach a lítost. Lenost ho netíží, během léta absolvoval v některých týdnech i čtyři tréninky denně. Strach přirozeně má, i s pomocí mentálního kouče se s ním ale učí pracovat. Právě proto, aby na konci nemusel něčeho litovat.
Ve vytetovaném slovníčku ale ještě nekončíme, jeho paže zkrášlují i další tři basketbalové principy: soutěživost, správná exekuce a vášeň. „Když se mi na hřišti zrovna nedaří, podívám se na ně a zkontroluju si: Jsem pořád soutěživý? Soustřeďuji se na správné provedení detailů? Hraju s vášní a baví mě to?“
Pokud si odpoví třikrát ano, ví, že udělal pro svůj výkon maximum. Vítek ale také ví, že někdy to nemusí stačit.
„Čeká mě sezona, u které vím, že když ji odehraju dobře a příští rok díky tomu podepíšu novou smlouvu, mám vystaráno do konce života,“ zpovídá se český křídelník. Celkem si pětadvacetiletý reprezentant v NBA vydělal přes sedm milionů dolarů, tedy více než 145 milionů korun.
Kdyby se mu sezona, která začíná koncem letošního října, opravdu povedla, není vyloučeno, že mu někdo nabídne smlouvu třeba i na čtyři roky a celkem za více než deset milionů dolarů.
Jestli vydělá miliony dolarů navíc, je ale zatím ve hvězdách. Tým se ho může téměř bezplatně zbavit, na příští sezonu na něj zase má Portland týmovou opci – mohou ho nechat jít, nebo si ho ještě nechat a garantovat celou nastávající sezonu.
Jestli by jiný tým zvedl telefon a ozval se jeho agentovi Phillipu Parunovi, pokud by to v Portlandu neklaplo, nemá Krejčí jisté. Jak ale sám říká, teď je all in.
„Pro mě je tenhle ročník naprosto klíčový a fokusuju se výhradně na něj. Co bude po něm, uvidíme,“ říká basketbalista ve velkém rozhovoru.
Jsou z klubu nějaké signály, nebo je to zatím otevřené?
Předem se to odhaduje těžko, protože tým prošel velkou obměnou. Je tam hodně nových kluků, kteří se budou prát o místo, takže těžko předvídat. Ale já doufám, že se to podaří a že se mnou do sezony počítají.
Dá se říct, že o tom částečně rozhodnou nadcházející tréninkové minicampy?
Určitě. To je jeden z hlavních důvodů, proč tam jedu. Věřím, že jsou teď pro mě extrémně důležité právě k tomu, abych si tu pozici vybojoval. Jistého tam totiž nemá nic nikdo, těch volných fleků moc není. Čím déle tam budu a čím víc času dostanu na boj o místo, tím větší šanci mám, že to klapne.
Ve stejné pozici jste byl i loni, že?
Přesně tak, jde o týmovou opci. Tyhle kontrakty to tak většinou mají: první dva roky bývají garantované a další dva jsou týmová opce. To znamená, že tým si buď vybere, že s vámi pokračuje, a smlouvu prodlouží, nebo vás jednoduše škrtne a v tu chvíli už vám nedluží nic. Vy se pak stáváte volným hráčem a můžete podepsat kdekoli jinde.
Jak tohle z hlediska strategie řešíte s agentem Phillipem Parunem? Jdete do toho stylem „all in Portland“, nebo už ostatní týmy sondují půdu pro případ, že by to nevyšlo?
To ne. V NBA to funguje hrozně narychlo. Teď si myslím, že se mnou Portland počítá. Pokud ale nastane moment, kdy změní názor, dají to okamžitě vědět všem v lize a teprve v tu chvíli se to začne řešit jinde. Ze dne na den se může změnit absolutně všechno.
U velkých hráčů a hvězdných agentů se věci plánují déle, ale u hráčů v mojí pozici je to bleskový proces. My s tím teď stejně nic navíc udělat nemůžeme. Takže za mě jednoznačně: all in Portland a uvidíme, kam nás to zavede.
Jaká je vlastně situace v Portlandu? Na soupisce to bylo dost turbulentní, od loňska je tam nový majitel a přišel hvězdný Ja Morant, což je hráč s poměrně pestrou pověstí. Bavíte se o těchhle věcech v šatně, nebo jste od nich úplně odstřižení?
Většina hráčů je od toho podle mě už úplně odstřižená. Všichni víme, že je to v první řadě tvrdý byznys. My s tím stejně nic nenaděláme. S tím, kdo přišel, kdo odešel, kdo vlastní klub nebo jestli vám vymění trenéra… Naše práce je být připravení na jakoukoli situaci.
Všechna ta rozhodnutí jsou čistě byznysová. Já se třeba až zpětně dozvěděl, že mě z Atlanty vytradovali vyloženě kvůli penězům. Šel jsem tehdy v balíku s Lukem Kennardem – Luke měl smlouvu na nějakých sedm a půl milionu, já na dva a půl.
Přesně o těch deset milionů byli nad platovým stropem a potřebovali škrtnout dva lidi, aby neplatili daň z luxusu. Můj trade neměl s basketbalovou stránkou absolutně nic společného, šlo čistě o úsporu. A takhle probíhá většina obchodů v lize. Že jde vyloženě o sportovní aspekt, to se děje málokdy.
Představil se vám nový majitel, miliardář Tom Dundon, osobně? Přišel v duchu: „Čau, kluci, teď to tu vedu já“?
Představil se nám ke konci minulého ročníku. Měli jsme krátký meeting, pak už to s námi řešil spíš generální manažer. Ale je vidět, že to vede úplně jinak. Vlastní i hokejovou Carolinu v NHL, kterou vytáhl ze dna ligy, a teď se ten fungující hokejový model snaží překlopit do NBA. Samotného mě dost zajímá, jak bude tenhle formát v basketbalovém prostředí fungovat.
Máte z ligy pocit, že se ten byznysový tlak dál stupňuje? Do majitelských struktur nastupuje venture kapitál, kluby se berou jako čistá investice a asset, viz třeba nedávný prodej Los Angeles Lakers za dvanáct miliard dolarů. Je tohle v zákulisí cítit?
Stoprocentně. Obrovský vliv na to měly nové televizní smlouvy i nová smlouva s hráčskou organizací. Čím výš jdou rozpočty a výnosy celé ligy, tím větší byznys se z NBA stává. Výplaty hráčů letí nahoru, hodnota týmů raketově roste.
Vnímáte jako svou výhodu, že jste v rámci NBA relativně levný hráč? Hráči vašich kvalit, kteří odehrají slušnou porci minut na kontraktu blízko minima, jsou pro týmy extrémně cenní. Umožňují jim totiž podepsat velké hvězdy za peníze, které si řeknou…
Určitě, ale má to i druhou stranu mince. V NBA často platí přímá úměra: kdo má vyšší kontrakt, ten víc hraje. Pro klub je to výhoda, pro mě jako hráče už méně. Každý tým sice chce hodně muziky za málo peněz, jenže když mám smlouvu na dva a půl milionu a někdo vedle na deset, dostane šanci dřív a dostane jich víc.
Pro organizaci je skvělé mít někoho v pozici desátého hráče, který sice nenaskakuje každý zápas, ale když se někdo zraní nebo je potřeba, naskočí a doručí pětadvacet až třicet kvalitních minut. Pro mě osobně to ale ideální výchozí pozice není.
Foto Michael Tomeš
Máte někde vzadu v hlavě i možnost návratu do Evropy, nebo je to teď čistě „all in“ na NBA?
Teď jednoznačně all in. Čeká mě sezona, u které vím, že když ji odehraju dobře a příští rok díky tomu podepíšu novou smlouvu, mám vystaráno do konce života. Pro mě je tenhle ročník naprosto klíčový a fokusuju se výhradně na něj. Co bude po něm, uvidíme. Samozřejmě se chci v NBA udržet co nejdéle, ale na druhou stranu bych nevnímal jako konec světa, kdybych se vrátil do Evropy.
Kde jsou dnes navíc platy srovnatelné s tím, co má hráč vaší pozice v NBA, ale s mnohem větším minutovým vytížením…
Přesně tak, to za prvé. A za druhé mě po šesti letech v NBA už upřímně trochu unavuje ta všudypřítomná politika a byznys. Jsem rád, že v lize jsem, a vážím si toho, že můžu reprezentovat Česko na té nejvyšší úrovni, ale mrzí mě, že je to tam občas míň o basketu a víc právě o tom zákulisním obchodu. Pro Evropana je to někdy vyčerpávající. Zvlášť když víte, že v Evropě byste byli blíž rodině a život pro všechny kolem vás by byl nesrovnatelně jednodušší. Přítelkyně v Americe nemůže pracovat, cestování domů je komplikované, máme psa, kterého nemůžeme jen tak přelétat… Komplikuje to život hodně lidem a člověk si pak musí sám vyhodnotit, jestli mu to za to všechno ještě stojí.
Samozřejmě se chci v NBA udržet co nejdéle, ale na druhou stranu bych nevnímal jako konec světa, kdybych se vrátil do Evropy.
Zaujal mě váš obrovský fokus na nadcházející sezonu, která může být zlomová pro celou vaši kariéru. Jak se s takovým tlakem vyrovnáváte?
Je pravda, že na sebe tenhle rok vyvíjím fakt velký tlak a cítím, že s tím budu potřebovat trošku pomoct. Předchozí roky to tak hrozné nebylo, šel jsem do sezony většinou s čistou hlavou. Ale tenhle rok je jiný. Vím totiž, že už to není jenom o mně.
Když zahraju dobře, rodiče už nebudou muset do konce života nic dělat, ségra bude moct víc cestovat… Jde o zabezpečení celé mojí rodiny. Tlak, který na sebe dávám, je enormní a pracovat s tou hlavou je někdy náročné.
Mám mentálního kouče, se kterým jsem poslední dva roky nespolupracoval, protože jsem k tomu necítil potřebu, ale před touhle sezonou s ním asi zase začnu. Bude psychicky nesrovnatelně náročnější než ty předchozí.
I když má před sebou Krejčí dalších aspoň deset let kariéry, o svém zabezpečení přemýšlí už nyní. Svět velkých peněz přichází s angažmá v NBA automaticky, přesto je pro jednotlivce nemožné se v něm orientovat. Věděli jste například, že hráči si vydělají každý týden jiné peníze podle toho, kde zrovna jejich tým hraje? I pro nezkušeného účetního by to byla noční můra.
Vítek Krejčí se snaží svět investic lépe pochopit, zatím ho nejvíce táhnou reality: v Praze má nakoupeno několik bytů. Je ale neuvěřitelně skromný, už teď ví, že se z Ameriky určitě vrátí zpět na jih Čech. Stačil by mu prý i větší dům v jeho rodných Strakonicích.
Za oceánem se teď snaží neutrácet. Na rozhovor přichází ve stylových teniskách od New Balance, džínových kraťasech a polokošili. Kromě zhruba 203 centimetrů výšky na něj status české basketbalové hvězdy nic moc neprozrazuje. A když si s ním povídáte, nemáte ani dojem, že se on sám za hvězdu považuje.
Ví, že s úspěchem dávaným na odiv přicházejí potíže. A taky že se někteří blízcí mohou vybarvit způsobem, který zamrzí. „Za ty roky už přesně vím, na čem u koho jsem, a kolem sebe si držím jen lidi, u kterých mám jistotu,“ vypráví Krejčí.
Ale jestli čekáte, že má přece jen neřest v podobě luxusních hodinek nebo supersporťáků, asi vás zklame. Nejvíc jednorázově utratil za psa. Ale o tom až později.
Za roky v NBA jste si vydělal velmi slušné peníze. Jak se stavíte k jejich správě?
Ze začátku jsem měl finančního poradce jen v Americe. Ale vzhledem k tomu, že se po skončení kariéry chci vrátit do Česka a žít tady, dávalo mi smysl začít investovat i doma. Začal jsem nemovitostmi – mám pár bytů v Praze a portfolio se snažím postupně rozšiřovat.
Chci to vybalancovat, abych neměl všechny peníze v USA. Až kariéra skončí, v Americe nezůstanu, tak k čemu by mi tam ty peníze byly? Letos v létě jsem tak poprvé obcházel schůzky s českými bankami a investičními specialisty a rozjíždím to i tady.
Nenecháváte to tedy jen pasivně na jiných, ale snažíte se do světa investic proniknout sám?
Snažím se tomu alespoň porozumět. Mám kolem sebe lidi, kteří mi vyhledávají vhodné objekty – chci se soustředit hlavně na nemovitosti –, ale považuju za důležité mít o tom přehled a vědět, jak věci fungují. Nenechávat to stoprocentně na jiných.
Kdybyste si spravoval peníze úplně sám, jakým směrem byste se vydal?
Nemovitosti jsou za mě nejlepší cesta. Teď zjišťuju, co dává největší smysl – jestli kupovat dál byty v Praze, nebo na jihu Čech kolem Písku a Strakonic, odkud pocházím a kde bych chtěl jednou bydlet. Zatím se to učím a sbírám informace. Vydělal jsem už dost na to, abych mohl smysluplně investovat, a myslím, že je klíčové začít co nejdřív. Nikdy totiž nevíte, kdy kariéra skončí a přísun peněz se ze dne na den zastaví.
Na druhou stranu ligový důchod z NBA máte v budoucnu poměrně jistý…
V tomhle je NBA i hráčská asociace NBPA skvělá, nabízí spoustu možností investic přímo přes ligu. Je tam například fond, kam každý měsíc posíláte peníze a NBA vám k tomu přihodí dalších dvě stě procent. To si pak můžete vybrat po kariéře.
A pak je tu klasický důchod, k němuž se můžete přihlásit od pětačtyřiceti, pětapadesáti nebo pětašedesáti let – čím déle počkáte, tím vyšší měsíční rentu dostáváte. Během sezony máme spoustu finančních seminářů, kde nám vštěpují jasný plán: z výdělků z NBA musíte finančně překlenout zhruba dvacetileté období od konce kariéry kolem pětatřiceti do těch pětapadesáti nebo šedesáti. Jakmile dosáhnete téhle hranice a naběhne ligový důchod, jste v pohodě.
Foto Michael Tomeš
Na druhou stranu i minimální výše ročního kontraktu přesahuje 28 milionů korun. S několika odehranými roky a rozumnými investicemi by se hráč zajistit měl…
Je potřeba si uvědomit, že z té papírově vydělané částky na smlouvě v reálu uvidíte tak čtyřicet procent. Proto hráči tak rádi podepisují v Texasu nebo na Floridě, kde jsou nižší daně. Portland v tomhle úplně ideální není.
Obecně kluby na západním pobřeží a samozřejmě v New Yorku na tom daňově nejsou nejlíp. A co je zajímavé, záleží dokonce i na tom, v jakých městech daný měsíc odehrajete konkrétní zápasy. Daní vás totiž podle toho, kde se fyzicky nacházíte.
Když jsme ještě v Atlantě jeli dlouhý West Coast trip a strávili týden v LA zápasy proti Lakers a Clippers, zaplatili jsme na daních výrazně víc, než kdybychom v ten stejný týden točili zápasy po Texasu nebo Floridě. Vlastně záleží i na tom, jaký rozpis na daný měsíc dostanete. Tím pádem má dopad i to, v jaké hrajete konferenci a divizi, protože se tím mění poměr zápasů v jednotlivých státech.
Účetnictví hráčů jde až do takového detailu?
Platí se spolková daň (Federal Tax) pro celé USA a k tomu státní daň (State Tax). A ta druhá jmenovaná se odvíjí přesně od toho, kde v ten konkrétní den jste a kde naskakujete k zápasu. To bez profesionálů nejde.
Radši Strakonice než Portland
Máte z hlediska utrácení nějakou neřest? Nebo jinak: čím si nejraději děláte radost?
Řekl bych, že mě za poslední rok stál vůbec nejvíc peněz náš pes. Jmenuje se Naila a je to zlatý retriever. Pořídili jsme si ji loni v létě, tak jí teď byl rok.
Řekl bych, že mě za poslední rok stál vůbec nejvíc peněz náš pes.
Vážně? Jaké výdaje z toho vznikly?
Byla to asi nejšílenější jednorázová částka, jakou jsme kdy zaplatili. Když mě vytradovali z Atlanty do Portlandu, bylo to přes celou Ameriku. Autem by ta cesta trvala nějakých šest dní. Já jsem samozřejmě musel být v Portlandu okamžitě, což znamenalo, že by přítelkyně musela jet sama.
A to jsem v žádném případě nechtěl – aby řídila sama přes celé Státy šest nebo sedm dní v kuse, osm hodin denně za volantem. Takže jsem se vrátil do Atlanty a nakonec jsme všichni i se psem letěli z Atlanty do Portlandu soukromým letadlem. Nebudu radši říkat přesnou sumu, ale byla to ulítlá částka.
Hádám, že to byla vůbec nejdražší položka mimo koupi bytů v Praze. Pořídilo by se za to pěkné auto?
Určitě by se za to slušné auto pořídit dalo. Já si vlastně ani v Americe neberu auto na leasing a žiju tam v pronájmu. Jak říkám, po skončení kariéry tam nezůstanu.
To mě přivádí k otázce: kdyby přišla třeba tříletá nebo čtyřletá smlouva v Portlandu, je to na vyhlídnutí vlastního bydlení v Americe? Vyplatilo by se to třeba i při vaší současné mzdě, kdyby byla garantovaná na čtyři roky?
To je těžké říct. V Portlandu jsou nemovitosti extrémně drahé, je to jedno z nejdražších míst v USA. Takový krok musíte hodně zvážit i s finančním poradcem. Byl jsem docela překvapený, když jsem ještě v Atlantě viděl kluky – třeba když vytradovali Coreyho nebo CJ McColluma… Vlastně ani neměli nic jistého, nevěděli, jestli v týmu zůstanou příští rok, a rovnou si koupili barák. Ale je to asi individuální. Jsou to Američané, pro ně to má jiné využití. Můžou ten dům dál pronajímat nebo se ziskem prodat.
Na druhou stranu, nějaký menší dům na předměstí Portlandu by pro vás rozpočtově asi nebyl problém…
Problém by to nebyl, ale finančně by mi to nedávalo smysl. K čemu by mi tam ten barák byl, když bych ho pak musel zase složitě prodávat a řešit, jestli na tom vydělám, nebo prodělám? Samozřejmě když podepíšete čtyřletý kontrakt na desítky milionů dolarů a víte, že máte tři roky garantované, tak je to v pohodě.
A taky záleží na lokalitě. Kdybych hrál třeba v Memphisu, kde úplně žít nechcete, tak si tam dům nekoupíte. Ale v Miami? Tam bych si dům klidně pořídil, i kdybych si ho pak nechal na dovolené. Je hrozně těžké zobecnit, kdy se to vyplatí a kdy ne.
Ať už jsem byl v Atlantě, nebo teď v Portlandu, nájemní smlouvu si většinou sjednávám na rok, ale mám v ní domluvenou takzvanou trade clause. Funguje to tak, že pokud mě vytradují, doplatím nájem už jen za další dva měsíce a nemusím hradit celý zbytek roku. Měsíčně sice platím o něco vyšší částku, ale mám jistotu.
Na měsíčním nájmu sice přeplatíte o tisíce dolarů víc, ale když vás vytradují, ve výsledku ušetříte obrovské peníze. Výběr správné varianty je těžký, pořád kalkulujete s tím, abyste zbytečně neprodělal. Žijete v extrémní nejistotě – zítra můžete být na druhém konci Ameriky a nikdo vám nezaručí, jestli tam strávíte deset let, nebo jenom týden.
Mám jednu zásadu: na rodině a nejbližších šetřit nebudu.
Jak tahle dynamika funguje v šatně, kde vedle vás sedí spoluhráči s astronomickými penězi? Ať už to byl Trae Young v Atlantě, nebo třeba teď Damian Lillard, zkrátka hráči s obřími kontrakty. Je na nich poznat, že jsou finančně tak za vodou, že už určité věci vůbec neřeší, zatímco pro vás je to každodenní realita?
Určitě. Trae Young měl kontrakt, podle kterého si měl za čtyři roky vydělat v přepočtu přes sedm miliard korun. V téhle fázi už nad penězi přemýšlíte úplně jinak. Řeknete si: „Když mě vytradují, tak si zkrátka koupím barák jinde a tenhle předchozí ani nemusím řešit, buď si ho nechám, nebo ho někomu dám.“ Trae si teď koupil v Los Angeles brutální sídlo za miliony dolarů.
A to hraje na druhé straně země ve Washingtonu. Koupil si tuhle obří vilu prostě proto, že v LA tráví hodně času přes léto. Mentalita u top hvězd je pochopitelně jiná. Na druhou stranu, i když to po té historce se soukromým letadlem možná nevypadá, já sám nemám potřebu vlastnit obrovské baráky a mít stovky nemovitostí.
Stačí jeden velký dům na Strakonicku…
Stačí dům někde na jihu nebo na Šumavě a k tomu třeba tři byty v Praze, které mi budou vydělávat. To mi bohatě stačí, nepotřebuju létat všude private jetem. Ten let byla výjimka. Nechci zbytečně vyhazovat peníze za blbosti, ale mám jednu zásadu: na rodině a nejbližších šetřit nebudu. Vydělávám dost na to, abych mohl svým blízkým dopřát pohodlí. Pokud mám zaplatit obří sumu za to, aby přítelkyně nemusela šest dní sama řídit přes celé Státy se psem v autě a přespávat po motelech, tak to prostě zaplatím.
Stejně jako když za mnou letí rodina z Česka do Portlandu – rád jim zaplatím business class, protože vím, že jim to zjednoduší cestu a ten výlet si užijí nesrovnatelně víc. Je to o rozumném balancu. Za nesmysly neutrácím, ale pro rodinu a nejbližší kamarády peníze obětuju bez váhání. Jsou to nejdůležitější lidi v mém životě.
Foto Michael Tomeš
U hráčů s obřími kontrakty je nutno říct, že živí celkem rozsáhlý ekosystém lidí kolem sebe – zaměstnávají kamarády, rodinu a podobně. Ta zodpovědnost bývá obrovská, vnímáte ji také?
To ano, ale u některých kluků už se do toho nabalují tetičky z druhého kolena a lidi, které pomalu ani neznají. To už je extrém. Musím zaklepat, že z rodinné strany mám obrovské štěstí – mám skvělou rodinu, která po mně nikdy nic nechtěla. Ale u lidí, které jsem považoval za kamarády, tam se to samozřejmě ukázalo.
Rychle poznáte, kdo je s vámi jako opravdový přítel a kdo jen kvůli penězům nebo slávě. Za ty roky už přesně vím, na čem u koho jsem, a kolem sebe si držím jen lidi, u kterých mám jistotu.
Když vidím jiné kluky v NBA, je to občas síla. Jejich nejlepší kamarádi po nich vyžadují peníze, o ženských, které se kolem ligy točí, ani nemluvě. Takhle podle mě přátelství ani vztahy fungovat nemají. Moje přítelkyně, když už po mně něco chce, tak jedině to, abychom dopřáli ten nejlepší život našemu psovi.
Jak říkám, musím klepat, že mám skvělou rodinu i kamarády z dětství, kteří mě znali ještě v době, kdy jsem jen běhal po venku. Ti po mně nechtějí vůbec nic.
V NBA jste zatím fungoval v roli, že děláte zkrátka to, co na vás zbude a k čemu se dostanete. Hra na vás nestojí. Pak ale skončí sezona, přesunete se do reprezentace a vaší prací je najednou něco diametrálně odlišného – totiž kapitánské místo. Přemýšlel jste nad tím, kdy jste byl naposledy v pozici takhle jasného lídra? Napadá mě snad jen na chvíli Zaragoza?
Ani tam moc ne. V Zaragoze jsem přece jenom měl vedle sebe rozehrávače, který hrál za Real Madrid, takže ani tam hra nestála čistě na mně.
Takže doopravdy naposledy někdy v dorostu a mládežnických reprezentacích…
Vlastně ano, naposledy v dorostencích.
Je pro vás tenhle přepínač v hlavě náročný?
Určitě je to pro mě těžké. Hodně mi pomáhá, že je tam teď i Luboš (Luboš Bartoň, trenér reprezentace a bývalý hráč Euroligy – pozn.red.), naše komunikace je díky tomu mnohem lepší. Říkal jsem mu otevřeně, že máme v týmu spoustu kluků, co jsou možná větší lídři než já. Jsou na tu roli jednoduše zvyklí.
Nikdy nejdu do nároďáku s nastavením, že jsem hráč z NBA a musím mít třicet střel za zápas a všechno zakončovat. Tak to vůbec nemám. Snažím se dělat zkrátka to, co nejvíc pomůže týmu. Vím, že to na sebe musím vzít víc než v Americe, ale zároveň se do ničeho nechci tlačit na sílu.
Chápu svou roli v repre, vím, že musím být víc vidět a přijmout větší odpovědnost, ale neberu to tak, že musím být za každou cenu hlavní hvězdou zápasu.
Máme v týmu dost kluků, kteří to dokážou vzít na sebe. Ať už je to Ondra Sehnal, nebo Richard Bálint. Ríša je skvělý hráč. Vím, že když mu přihraju, dokáže dát koš nebo sám něco vymyslet. Na tomhle musíme stavět. Český nároďák byl vždycky založený na tom, že i když tu byl Tomáš Satoranský jako hlavní lídr, byla to v první řadě kolektivní hra a zapojili se všichni. To je pro nás klíč k úspěchu.
Každý má svou roli, a když se jí drží, funguje to. Ostatně to je hlavní důvod, proč si myslím, že dokážu v NBA vydržet už několik let. Znám svou roli, plním ji a nedělám nic navíc. Vím přesně, co po mně tým chce, a to se snažím dělat na sto procent. Jakmile se snažíte dělat až moc věcí naráz, neděláte na sto procent ani jednu a v konečném důsledku to týmu jenom škodí.
Spousta lidí mimo NBA netuší, že se během rozjeté sezony vlastně moc netrénuje. Tedy alespoň ne naplno. Všechno je to spíš o udržování, střelbě a regeneraci, protože se hraje ob den. Ten skutečný fyzický i dovednostní workload tak nabíráte přes léto. Jak konkrétně teď vypadá vaše příprava?
Léto mám zaběhnuté většinou podobně. Když skončí sezona, dám si měsíc až měsíc a půl bez basketu. Starám se čistě o tělo, snažím se nabrat váhu a zesílit, protože během náročné sezony člověk logicky kila ztrácí. Tělo je bolavé a unavené, takže se v téhle fázi dávám dohromady.
Pak navazuje reprezentace, kde zase trénuji s nároďákem. Po repre se vracím do Ameriky na Summer League, ať už v Portlandu, nebo ve Vegas. No a potom přijde hlavní dril: dorazí za mnou můj trenér Zev z Oklahomy a trénujeme buď sami, nebo v rámci akademie s dalšími hráči. To je nejtvrdší část celé offseason, jedeme třeba tři až čtyři tréninky denně, dva tři týdny v kuse.
Bývalo to velké téma u Tomáše Satoranského: jestli by pro něj nebylo lepší reprezentaci na rok či dva vynechat a věnovat se čistě přípravě, protože ten letní rozvoj je na hráčích na začátku sezony obrovsky vidět. Musel jste nad tímhle balancováním sám přemýšlet? Že byste repre vynechal a pracoval čistě na sobě?
Dosud jsem to moc neřešil. Říkal jsem si, že je mi pětadvacet, tak to ještě nějak urvu a vydržím. Ale čím je člověk starší, tím víc cítí, jak je to extrémně namáhavé. Odehrát sedm osm měsíců náročné sezony, kde hrajete ob den, neustále létáte, spíte po cizích postelích, chodíte spát ve dvě ráno a do toho bojujete s nespavostí… Tělo je zdevastované a zoufale si potřebuje odpočinout.
Reprezentaci miluju, ale řekněme si na rovinu, že ty podmínky na srazech samozřejmě nejsou na úrovni NBA. Takže z repre se pak vracím taky úplně rozbitý. Určitě je potřeba nad tím přemýšlet. Mám obrovský respekt k Sáťovi, který jel na nároďák vždycky, i když byl zničený. Já mám tu mentalitu nastavenou stejně, reprezentovat mě extrémně baví. Ale člověk musí být zároveň rozumný. Pokud máš nějaký chronický zdravotní problém, třeba tě celou sezonu zlobí koleno, je zkrátka chytřejší reprezentaci pro jednou vynechat.
Foto Michael Tomeš
Máte nějaké osobní rituály nebo triky, jak tlak před zápasem nebo v průběhu sezony kočírovat?
Rád pracuju s vizualizací před zápasem, to mi extrémně pomáhá. V lize už jsem pár let, takže vím, jak týmy i jednotliví hráči hrají a jak bude zápas probíhat. Představuju si, jak konkrétního soupeře bráním, a projíždím si v hlavě pozitivní i negativní scénáře.
Představím si, co udělám, když ztratím míč nebo dostanu bloka, ale stejně tak si představím, jak zareaguju, když dám tři trojky za sebou. Chci být připravený na všechno, abych zůstal v jedné emociální rovině a v klidu, ať už se na hřišti stane cokoliv.
Zrovna u střelce je tohle klíčové. Nenechat se vybláznit úspěchem, ale ani se nenechat sundat nezdarem a s klidnou hlavou vystřelit i pátou střelu, i když předchozí čtyři nepadly…
Přesně tak. Samotnému se mi několikrát stalo, že jsem začal zápas se střelbou nula z pěti košů. A nakonec jsem skončil třeba na tři z devíti. Důležité je udržet si stále stejné nastavení mysli bez ohledu na to, jak to zrovna padá.
Jak klíčové je pro vás vytvořit si stabilní zázemí a domov, kam se můžete vracet? Pro lidi zvenčí je těžké si představit tu extrémní zátěž – zápasy ob den, neustálé létání, noci po hotelech. Kdykoliv máte volno, chcete ten čas doma využít na sto procent.
Je to extrémně důležité pro celkovou pohodu. I proto mám přítelkyni z Čech – vytváří to pocit skutečného domova. A není to vůbec jednoduché ani pro partnerky hráčů. Když jsme byli v Atlantě, fungovala tam skvělá komunita žen. Pořádaly společné akce, klub měl úžasnou family room, kde se holky scházely během zápasů. Vytvořila se tam super parta. Po dvou a půl letech jsme si našli zázemí a přátele, a pak bum – trade.
Během vteřiny se stěhujete přes celé Státy do Portlandu a tam to bylo úplně jiné. Žádná family room, holky v týmu spolu moc nevycházely ani se nepotkávaly. Přítelkyně tam najednout zůstala úplně sama bez kamarádek, nikdo ji s nikým neseznámil. A do toho ten časový posun – Portland je o další tři hodiny dál na západ než Atlanta.
Než jsme ráno vstali, já odešel na trénink a ona si šla zacvičit, v Česku už bylo deset večer. Neměla si ani s kým popovídat z domova a byla tam celé dny izolovaná.
Mít místo, kde můžete úplně vypnout a cítit se v bezpečí, je pro hráče v NBA zásadní. Skončí zápas a druhý den už se připravujete na dalšího soupeře, není tam žádný prostor vypnout. Utkání končí v deset nebo v jedenáct večer, domů dorazíte a usnete ve tři nebo ve čtyři ráno.
Druhý den ráno vstáváte na trénink, kde už hlavou musíte být u dalšího utkání a nepřemýšlet nad tím, co se nepovedlo v tom předchozím. Za celou sezonu máme možná tak jeden nebo dva dny za měsíc, kdy nemusíme do haly. Je to neustálý kolotoč.
Jak s takovým ojedinělým volným dnem obvykle naložíte?
Je to fakt třeba jediný den za měsíc či dva, takže se snažím vypnout na absolutní maximum. Celý den trávíme s přítelkyní a se psem – jdeme na procházku, vyrazíme někam ven. Je to složité, protože jak pořád někde létáte, nejradši byste prostě leželi v posteli a nedělali vůbec nic.
Jenže u ležení mi hlava stejně nevypne. Takže radši vyrazíme na dobré jídlo, dáme si procházku, pak odpočíváme a hrajeme třeba hry. Hledání balancu je klíčové, a když už ten volný den dostanete, musíte hlavu vážně restartovat. Moje přítelkyně Natálka je v tomhle úžasná – umí vytvořit domov, kde si dokážu doopravdy odpočinout, což je pro mě extrémně důležité.
A jak náročný je z tohohle pohledu přechod do offseason? V létě tenhle zavedený dril najednou vypadne. Člověk si chce udržet tempo, ale zároveň touží mít dny, kdy se prostě jen rozvalí v posteli…
Léto bývá paradoxně chaotičtější než celá sezona. V sezoně sice hrajete ob den a fyzické vytížení je obrovské, ale harmonogram neurčujete vy. O ničem nemusím přemýšlet, prostě mám daný jízdní řád.
Moje dny v sezoně rotují ve čtyřech stabilních schématech: venkovní zápas, domácí zápas, tréninkový den a volný den. Každá z těch čtyř variant vypadá pokaždé úplně stejně. Sice je to zápasový kolotoč, ale má svůj jasný řád.
Jakmile přijedu na léto do Česka, je to rozlítaný chaos – kamarádi, rozhovory, fotoreportáže, do toho vlastní tréninky. Léto je paradoxně organizačně náročnější než samotná sezona.
