Příběh Barbary Paldus je ztělesnění hodnot Forbesu a zároveň plný překvapení. Je miliardářkou, ale zároveň vědkyní. Narodila se v Kanadě a žije v Silicon Valley, ale má český pas, stejně jako její dospívající syn. Vydělala a investovala spoustu peněz, ale bude vždy tím nejskromnějším člověkem v místnosti.
Nenechte se zmást těmi diamanty, jsem to pořád já, Jenny z ulice,“ zpívá v jednom ze svých songů Jennifer Lopez. To by mohla být i písnička sednoucí na story Barbary Paldus, až na to, že slavné zpěvačce tahle vědkyně a podnikatelka nemůže přijít na jméno.
„Ta dáma tvrdí, že za svůj mladistvý vzhled vděčí olivovému oleji. Taková kravina,“ zvedne poprvé za rozhovor svůj jemně posazený alt. Pozoruhodné jsou na této skutečnosti hned dvě věci. Zaprvé, že Barbara Paldus to s revolucí v kosmetickém průmyslu opravdu myslí vážně. A zadruhé, je strašně zábavné slyšet ji říkat slovo „kravina“.
S výše uvedenou Jennifeřinou písní má Barbara společné hlavně to, že i přes veškeré tituly z prestižních univerzit, miliony dolarů na účtě a úspěch ve vědě i podnikání vyzařuje pokoru a respekt nejen k vědě, ale ke každé lidské bytosti, se kterou se setká.
Podnikatelka, která se narodila v Kanadě českému vědci Josefu Paldusovi a jeho manželce lékařce, dodnes považuje češtinu za svou mateřštinu a je v ní schopná vést nejen diskuse o vědě a byznysu, ale také peprně nadávat. „Uvědomuju si, že moje řeč připomíná osmdesátiletou paní,“ dodává se smíchem.
Právě návštěvy babičky v Kanadě udržovaly Barbařinu češtinu v kondici a možná ji také inspirovaly k jejímu vlastenectví. „Komunisté jí občas umožňovali k nám vycestovat, zůstávala zde dlouhé týdny, ale vždycky se vrátila zpět. Rodiče se ji snažili přesvědčit, aby se už do socialistického Československa nevracela, ale babička o tom nechtěla ani slyšet. Nedovedla si představit rozloučit se se svým domovem,“ vzpomíná Barbara Paldus.
Vlastenectví byla hodnota, kterou rodák ze Bzí u Železného Brodu a emeritní profesor aplikované matematiky na University of Waterloo Josef Paldus ve své rodině aktivně pěstoval.
„Rodiče se jedním z posledních vlaků dostali v roce 1968 do Vídně, odtud odletěli do Ottawy, kde měl táta pozvání stát se hostujícím profesorem,“ říká Barbara Paldus a podotýká, že otec s matkou bojovali s myšlenkou, zda se do Československa přece jen nevrátit.
