skip to main content
Design

Jsem víc umělec než podnikatel, říká šperkař Hanuš Lamr. Jeho brož nosí i Madeleine Albright

4 minuty čtení

Nejdřív vyráběl šperky pro svoji maminku, krájel barevná víčka od fixek nebo strouhal tužky a zaléval je průhledným lepidlem. Dnes patří Hanuš Lamr k nejžádanějším šperkařům: obdržel nominaci na cenu Czech Grand Design a jeho diadém k dvoustému výročí Národního muzea zařadilo muzeum do svých stálých sbírek, jako práci prvního žijícího autora.

Chtěl přitom pracovat v zoo nebo se stát zahradníkem. Pochází z umělecké rodiny, a snad proto byli jeho rodiče větší vizionáři – syna tipovali na umělce nebo kněze. Tomu druhému se dnes Hanuš trochu směje.

Nakonec spojil svou lásku k přírodě a umění. K novým šperkům ho inspirují rostliny, a dokonce je používá přímo během výroby. U svého víkendového domu po babičce ve východočeském Potštejně má divokou zahradu, kde roste to, co šperkař přetváří do své práce. Když zahrada nestačí, vyrazí s košíkem do nedalekých lesů a k řece. Pak pod jeho rukama vzniknou třeba náušnice fialky, snubní prsten, ve kterém je otisklá túje nebo aristolochia, nebo náhrdelník se šípkem.

Svou dílnu v historickém domě v pražské Valdštejnské ulici, kterou získal po otci výtvarníkovi, před rokem a půl za téměř devět set tisíc korun zrekonstruoval.

Reklama

Nepotřeboval žádný úvěr, šperky mu na obnovu vydělaly. Nábytek na míru, který se táhne třemi místnostmi s klenbou, podlaha s topením, aby po ní mohl chodit bos, a několik originálních uměleckých děl, prostředí je to stylové. Najdete tu například obraz žáka Alfonse Muchy, jak jinak než s motivem rostliny, Lamr ho koupil bez rámu na internetu za pět a půl tisíce korun, což považuje skoro za zázrak. Rád investuje do umění, ale nenakupuje podle jmen, ale prostě jen svého vkusu.

Po stěnách visí ve vitrínách také brouci, kteří zdálky vypadají jako praví, ale oproti svým živým předlohám jsou příliš velcí. Je to práce Lamrovy manželky, výtvarnice Zlatky. Jedna krabice těch opravdových tu ale přece jen je: dostal ji od zákazníka. Zboží totiž prodává nejen v e-shopu, vybraných galeriích a v obchodech, ale i přímo tady v dílně.

Hanuš je tu obvykle od deváté ráno do pěti šesti a přiznává, že se mu dobře pracuje hlavně večer, takže by tu klidně vydržel do jedenácti i déle. „Snad až budou děti velké,“ směje se v odkazu na svou rodinu.

Začátky ale nebyly tak jednoduché, Lamr se hledal. Chtěl být fotografem, malířem nebo sochařem, na UMPRUM studoval právě tento obor plus kov a šperk. Během školy sbíral zkušenosti v Izraeli a Německu. V rámci civilní služby pracoval jako kulisák a pak pomáhal kamarádovi v zahradnictví. Ke šperku se začal vracet, když začal žít se svojí ženou Zlatkou. „Asi proto, že jsem nám dělal snubáky. Najednou byli okolo mě lidi, kterým se moje práce líbila a podporovali mě,“ vzpomíná.

První investice do podnikání byly minimální. „Založil jsem rodinu a měl to štěstí, že jsem zdědil byt a nemusel řešit hypotéku. Nájem ateliéru, ve kterém pracuju už čtvrt století, jsem zase převzal po tátovi. Peníze jsem vůbec neřešil, vystačil jsem s mininem,“ vrací se ke svým začátkům.

„Zlatníkovi stačí pár věcí, lupenková pilka, rám, pár pilníků, kleštičky, modelářské potřeby. Může to být všechno strašně luxusní, ale kdo tomu rozumí, vybere kvalitní, ale obyčejné věci. Takže náklady na rozjezd firmy byly několik desítek tisíc,“ říká. A přiznává, že v tu dobu rodinu živila hlavně žena, která navrhovala módní doplňky pro značku Pietro Filipi.

Měl jsem za to, že umělec PR nepotřebuje.

Prvních pět let se nic moc nedělo. „Myslím, že mě přeskočili i ti, co přišli po mně, třeba Zorya. Byl jsem asi moc skromný, odmítal jsem jakékoli PR, měl jsem za to, že to umělec nepotřebuje, že je to jen na obtíž. Můj táta je úspěšný, měl jsem v něm příklad. Myslel jsem si, že můžu být klidně Picasso, že to není žádný problém,“ přemítá o filozofii, se kterou se do šperkařství pouštěl.

Reklama

„S tímhle nastavením jde do všeho snáz. Co se týče mínění o své práci a představy, že vše půjde dobře, jsem úplně skromný nebyl, co se týče peněz, tak naopak ano. Je to pořád podobné, jen mně úspěchy dodaly možná větší sebevědomí,“ usmívá se muž, který dnes každoročně dává do dobročinné aukce hospicu Cesta domů svůj šperk a ten se vydraží za nejvyšší cenu ze všech dražených předmětů – klidně i destinásobek ceny vyvolávací.

Tytam jsou časy, kdy Lamr vzal své portfolio a šel na schůzku s ředitelkou společnosti Karát, ta si vše prohlédla a řekla, že je to krásné, ale pro obchod nepoužitelné. „Na začátku to bylo spíš umění, teprve pak jsem jsem začal vyrábět drobné nositelné věci. To byl posun, do té doby jsem si myslel, že se budu živit jen uměním,“ vypráví. Dařit se mu začalo hlavně v posledních pěti letech, kdy si ho našli zákazníci hlavně ze střední vrstvy.

„Mám malý tým hlavně externích spolupracovníků, nicméně jsou to většinou zároveň mí přátelé, a tedy i kontakty jsou na přátelské bázi, třeba jako s galerií Skácelík v Olomouci nebo Ondřejem Svobodou z Brna, který mi nabídl společnou výstavu,“ říká. O vlastním kamenném obchodě neuvažuje – kdo chce, může přijít k Lamrovi do dílny. Klasický obchod by znamenal jen zbytečné náklady a starosti, odvádějící šperkaře od práce.

Nechce se stát manažerem, vyhovuje mu prodávat své šperky přes e-shop nebo osobně. Roli v tom hraje i fakt, že některé galerie a specializované obchody mají obrovské marže. „Pozvali mě před časem na prezentaci do New Yorku, abych představil své plastové šperky a vedle nekomerční udělal i komerční kolekci. Když jsem to počítal, vůbec by se mi to nevyplatilo. A já neumím být tvrdý obchodník,“ přiznává.

O broži kolovaly na ministerstvu názory, že je bláznivá.

S Amerikou přesto vazbu má, díky broži pro tamní bývalou ministryni zahraničních věcí a pražskou rodačku Madeleine Albright. „Neměl jsem tehdy moc práce, a tak jsem dal na Facebook výzvu, jestli třeba někdo nepotřebuje doučovat. Ozvala se mi Dagmar Ostřanská, která pracovala v zahraničních kulturních centrech, že ministerstvo zahraničí vyhlásilo konkurz na darovací předměty. S bratrem, který je grafický designér, jsme vytvořili prezentaci, zapojili do ní i práce mé ženy – a uspěli,“ popisuje Lamr, jak k zakázce z nejvyšších míst došlo.

Lamrova unikátní brož pro Madeleine Albright

„Ozval se mi pak ředitel protokolu ministra Schwarzenberga, jestli bych něco nevyrobil pro Madeleine Albright. Udělal jsem brož, o které pak při schvalování na ministerstvu kolovaly názory, že je bláznivá a že by ji dotyčné dámy nenosily. Ale tu zakázku jsem dostal. S paní Albright jsem se sice osobně nesetkal, ale vzkázala, že děkuje, a napsala mi to i do knihy Tajná řeč broží,“ vypráví Hanuš a kolegům i kolegyním radí, ať se nebojí ptát, věřit si a chodit do podobných věcí s otevřenou myslí.

Národní muzeum už šperkaře oslovilo samo: kurátorka Miroslava Burianová mu zavolala, jestli by pro ně neudělal šperk k dvoustému výročí. „Nejdřív jsem vymýšlel něco ve tvaru dvoustovky, ale pak jsem od toho upustil a vznikl diadém. Dnes je součástí stálé sbírky muzea,“ popisuje Hanuš.

Diadém k výročí Národního muzea

Přestože mu jeho práce vydělává, stále se cítí být víc umělec než obchodník. Teď si dokonce může dovolit být jím chvíli i navenek, protože se pustil do tvorby originálních objektů. „Komerční a umělecká část jsou provázané. Očekávám, že má současná práce, která tak úplně komerční není, o mně zase něco řekne a posune dál i můj obchod,“ říká. Právě se chystá na podzimní Designblok, kde bude vystavovat spolu se svojí ženou Zlatkou.

To, že je v něm stále tak trochu nepraktického umělce, dokazuje, když vypráví, že už má asi páté webové stránky – a že nejkrásnější byly stejně ty první, které nikdo nemohl najít.

„Byl to úplný art. Ze semínka rostl ze země strom a zákazníci ho mohli postupně rozklikávat,“ směje se. „Když ke mně chodili před deseti lety, někteří se divili, náušnice za dva tisíce? To je ale strašně drahý. Jako že co si o sobě myslím,“ dodává s úsměvem. Dnes prodává šperky, které stojí i několik desítek tisíc.

A pořád o sobě tvrdí, že není obchodník, ale umělec, který chce vyrábět krásné věci.

Reklama
Reklama