Po první epizodě seriálu Jsme, jací jsme od HBO se může stát, že vás novinka odpudí. Čtrnáctiletý Fraser, který se svou matkou a její manželkou přijíždí na americkou vojenskou základnu v Itálii, se může zdát nesnesitelný. Mladík, který miluje horoskopy a módu, je ostentativně znuděný a své matce, která mu nechce odhalit identitu biologického otce, se neostýchá nafackovat.
Fraser v podání sedmnáctiletého Jacka Dylana Grazera má ale na naštvanost tak trochu právo. Přijíždí totiž žít na americkou vojenskou základnu v Itálii, které jeho matka bude velet, ale kde on nikoho nezná. Postupem času se ale spřátelí s Cate (Jordan Kristine Seamón), která se s partou dalších dětí amerických vojáků poflakuje na pláži. Už během úvodního dílu však Fraser zjistí, že dívka má tajemství. Někdy se totiž prezentuje jako chlapec Harper. Epizoda tak končí jednoduchou, zároveň nesamozřejmou otázkou: „Jak ti mám říkat?“
Na odpověď je však příliš brzy, navíc se nezdá, že by na ni jak tvůrci, tak postavy bazírovali. Osm epizod zprostředkovává několik měsíců v životě dvou nových parťáků, kteří si slíbí, že se nikdy nepolíbí, a jejichž vztah okolí nechápe. Italskému režisérovi Lucovi Guadagninovi (Dej mi své jméno) se v něm daří zachytit prchavost okamžiků dospívání, v nichž se toho zdánlivě moc neděje, přesto pro náctileté hrdiny představují mezní situace.
Divák tak má pocit, jako by nahlížel do světa současné generace Z. Fraser v mnoha variacích zopakuje, že jemu a Cate nikdo nerozumí a do jejich reality nevidí. „Máma o nás nic neví, jen my rozumíme sami sobě,“ řekne mladík Cate, kterou jeho matka (Chloë Sevigny) pobídla k návštěvě specialisty, jenž by jí poradil s otázkami ohledně identity poté, co si ostříhala vlasy. Fraser se zase zakouká do mladého sošného vojína, který je přímým podřízeným jeho matky.
Vztahy mezi teenagery jsou ale mnohem víc fluidní a těkavé, není vždy jasné, kdy jde o přátelství a kdy už „o něco víc“, a ani oni samotní to nemají chuť či potřebu nijak definovat. Nad nespoutaností mládí se však seriál nedojímá, ani nemá potřebu si utahovat třeba z toho, že Fraser může působit jako mladický pozér, kterému v pokoji visí plakát na Bertolucciho Poslední tango v Paříži.
Klenutost dějových oblouků tak nahrazuje řetězení drobných epizodek všedních dnů, které Fraser a Cate tráví s kamarády a kamarádkami, protože – jak řekne jedna z nich – bez kámošů neexistuješ. Guadagnino si sice libuje v dlouhých záběrech, přesto se ladí na vlnu svých postav, když nechává obraz občas zamrznout v krátké momentce, která by šla dát do instastories. Někdy k tomu burácí orchestr, hudební podkres ale často zajišťuje Blood Orange a jeho song Time Will Tell, jímž jsou hrdinové doslova posedlí a který je vžene i do nečekané taneční kreace jako z hudebníkova klipu.
Zcela podmanivá je například epizoda, kterou tvoří večírek v opuštěné ruské vile, kam parta přátel vyrazí na rozlučku s Craigem, který míří na misi do Afghánistánu hned poté, co se oženil. Tvůrci večírku věnují celou epizodu, čímž ho vlastně umisťují do zvláštního, uzavřeného časoprostoru, kde si intoxikovaní teenageři užívají, jako kdyby okolní svět neexistoval. Nálada v luxusním prázdném domě se ale postupně přelévá z euforického opojení do táhlého „dojezdu“, který ale neznamená, že by after party měla končit.
Jsme, jací jsme se však nenoří do temných aspektů dospívání jako třeba Euforie, jiný podobně zdařilý a tematicky podobný seriál od HBO. Fraser svým eratickým vystupováním i vizáží připomíná Elia z Guadagninova oscarového filmu Dej mi své jméno, který prožíval první, nešťastnou lásku k jinému muži v Itálii 80. let. Novinka se ale nejen vyvléká z melodramatických šablon dramedií o dospívání, ale chce také vykročit z klišé filmů o lidech, kteří jsou queer.
Ze svých postav nedělá umělé držáky na „woke“ hesla, aby ukázal, jak jde s dobou, jako se to děje momentálně na Netflixu třeba v dílech Ryana Murphyho, ani skrze ně neřeší coming outy tezovitě. U Frasera je osvěžující, že se díky liberálním matkám nemusí zodpovídat nepřátelskému prostředí, otec Harper však nosí trumpovskou kšiltovku s nápisem Make America Great Again. Jde o trochu línou zkratku, přesto z Afroameričana nechce Guadagnino dělat karikaturu.
Časové ukotvení do roku 2016, kdy Donald Trump porazil v prezidentských volbách Hillary Clinton, ale nakonec vyznívá do ztracena, i když pár scén plní Trumpovy televizní projevy. Podobně ledabyle vyšumí i linky několika jiných teenagerů ze základny, zejména bratra Cate, který začne propadat radikálnímu islámu.
Vděčné je však umístění na americkou základnu, kde teenageři žijí mezi vojáky a které má co nejvíce připomínat americké maloměsto se supermarketem, fastfoody či kinem. A každá z letmo charakterizovaných vedlejších postav je také něčím zapamatovatelná, včetně například dívky Britney, v níž dcera Martina Scorseseho Francesca variuje model středoškolské královny otázkami „Co si o mně myslíš?“
Přesně v duchu osmi epizod, které akcentují sílu přítomného okamžiku, jehož důsledky se možná projeví až v budoucnosti, Guadagnino předkládá i dojemný závěr, který naplní i obrátí jak hollywoodské konvence, tak sliby hlavních hrdinů. Tvůrci se nad nimi nechtějí povyšovat a kázat o tom, že opravdové problémy teprve přijdou. Pro Frasera a Cate se to důležité děje „teď a tady“. Vidět to může každý, kdo si – slovy Fraserova oblíbence Karla Lagerfelda – nemyslí, že všechno ví, a má stále otevřené oči.
„Víte, co je hrozné na těch nekonečných bojích za práva? Není v nich žádné místo pro poezii,“ říká v Novém papeži, jiném seriálu od dalšího výrazného Itala Paola Sorrentina, jedna z postav. Seriál Jsme, jací jsme i se svými nedokonalostmi taková slova nenuceně vyvrací. Jen málo děl zatím tak podmanivě vystihlo současnou generaci Z, která je tak jiná a zároveň tak stejná jako generace předchozí.
