Současné rekordní ceny pohonných hmot na čerpacích stanicích v Česku ukazují na bezzubost opatření v podobě snížení spotřební daně. A měly by být varovným signálem pro českou vládu, která bude co nevidět řešit energetickou inflační tsunami.

Jakkoli je vládě ze stran domácností i firem spíláno, že včera už bylo pozdě, politici a političky se nadále jen dohadují, jakým způsobem že to mají ochránit české obyvatelstvo a průmysl před abnormálním růstem cen. Jeden růst už přitom máme v posledním roce za sebou. Ten na přelomu roku bude zároveň daleko razantnější.

Ceny pohonných hmot se v Česku o víkendu dostaly na své historicky nejvyšší úrovně: cena jednoho litru Naturalu 95 vystoupala na 47,31 koruny, u dieselu pak na 46,53 koruny. Vývoj ukazuje na faktickou bezmocnost vlády bojovat proti vývoji světových cen – chlácholit se můžeme jen tím, že bez snížení spotřební daně by cena pohonných hmot a mazadel (PHM) byla oproti dnešku o 1,5 koruny vyšší.

Vláda si tím ověřila a občanům ukázala, že tudy cesta k ochraně spotřebitelů před vysokými cenami nevede. A měla by si z toho vzít ponaučení pro daleko významnější problém, který od podzimu začne prohlubovat snížení životní úrovně Čechů a mnoho z nich pošle i do chudoby. Té energetické.

Vzhledem k vývoji cen elektřiny na světovém trhu už nyní začínají chodit od energetických firem nové nabídky cen pro příští rok a majitelé domů nestačí valit oči – z třítisícové faktury se nová nabídka vyšplhá klidně až na pětinásobek a přechod k jinému dodavateli energií bohužel žádné velké slevy nepřinese. 

Jde o realitu, které se obzvlášť v kontextu vývoje cen elektřiny v posledním roce nelze divit. Domácnosti a firmy přitom už dlouho bijí na poplach, předkládají politikům své návrhy pro způsoby regulací cen v Česku a politici se stále dohadují o efektu každého z nich – dnes už alespoň s vědomím, že prosté snížení daně nepomůže.

S příchodem energeticky náročné zimy by totiž  logicky mělo přijít další zdražení energetických komodit a trh dnes ovlivňuje hlavně nadále napjatý rusko-ukrajinský konflikt, který cenám pravidelně přitápí pod kotel. Dostali jsme se do situace, kdy už není předmětem debaty, zda vůbec zavést některá opatření. Je nutné se domluvit na konkrétním způsobu regulace a co nejrychleji jej schválit, protože čas kvapí a do podzimu zbývá pouhý kvartál.

V tomto kontextu nás nyní nemusí vzrušovat debaty o zestátnění ČEZ. Šlo by o proces, kde by jen diskuse kolem něj zabraly několik měsíců. Význam má tedy hlavně z pohledu zjištění budoucích přijatelných cen elektřiny.

Česko 30
Předplatné Forbesu Česko 30

Stát má v moci snížit DPH u elektřiny, jako to vláda udělala na konci loňského roku, a snížit také příspěvky na podporu obnovitelných zdrojů. Jakkoli už ale víme, že to nás před růstem cen neochrání, ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela přišel s návrhem zavedení až dvacetiprocentních slev za energie.

Debaty se tak dnes nejčastěji stáčejí hlavně k vytvoření systému kompenzací nebo regulatornímu zásahu v podobě zastropování cen. Například ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka představil ideu na zavedení státního sociálního tarifu na elektřinu pro sociálně zranitelné domácnosti. V praxi by šlo o klasické zastropování cen, kdy by domácnosti platily jen část tržní ceny a zbytek doplácel z rozpočtu stát.

Piráti pak přišli s návrhem kompenzací pro chudé domácnosti: dodatečné peníze na ně by přitom rádi získali ukrojením zisků energetických skupin, které na dnešní situaci profitují. Jenže v situaci, kdy je ČEZ polostátní a do kasy tak plynou dividendy, jejichž výše se odvíjí právě od zisku, by tím ve výsledku snižovali i státní příjmy.

Do ideologické debaty se snaží zapojovat i zástupci českého byznysu, kteří na nedávném Národním průmyslovém summitu politikům do očí vyčítali, že se s nimi o této tikající bombě vůbec nebaví. A tak zatím trpí vysoké ceny elektřiny a s obavami sledují, co přijde – a hlavně kdy.

Ať už se stane cokoli, je třeba, aby se to stalo co nejrychleji. Na další debaty či prosazování svých ideových cílů není čas. Je potřeba si sednout společně ke stolu, zahodit svá ega, vybrat co nejracionálnější opatření a začít okamžitě jednat – a to nejlépe smířením se s tím, že každé řešení, ať už plošné, nebo adresné, bude pro někoho výhodnější a pro dalšího ne.

Většině potřebných totiž bezpochyby pomůže. O to teď jde především.