Vtahovat diváka do dění tím, že ho každým rozhodnutím hrdinky provokujete k zaujetí vlastního stanoviska? To může leckomu znít jako úmorný test osobnosti, který by v kině rozhodně nechtěl absolvovat.

Nový slovensko-česko-německý film Oběť režiséra Michala Blaška však prekérní situaci své ukrajinské protagonistky dokáže podat tak, jako kdybyste byli v její kůži – a sami sebe překvapovali, čeho jste schopní. Někdy vůbec ne v dobrém.

Čtyřicátnice Irina vychovává na českém maloměstě pubertálního syna Igora, za nímž jednoho dne spěchá do nemocnice, protože ho někdo surově zbil. Syn si nic moc nepamatuje, hlavními podezřelými se přesto stávají místní Romové. A zatímco mladík leží v nemocnici, dávají se do pohybu nejrůznější síly, které chtějí situace využít – ať už jde o organizátory pochodu „slušných lidí“ či starostku.

Igor ale má jedno tajemství, které může celý incident obrátit vzhůru nohama. A také ohrozit získání českého občanství pro něj i pro matku.

Nebezpečím podobných filmů bývá, že příběh degradují na pouhý stroj, ale Oběť ani přes svou odtažitost nepřipomíná chladně vysoustružený mechanismus proudů a protiproudů. Morální dilema umístěné do jejího středu nikdy nepůsobí vyspekulovaně tezovitě, ačkoli by snímek mohl snadno ztratit balanc a neodolat velikášským sociologickým poselstvím o české, potažmo středoevropské společnosti.

Režiséra Blaška právě tohle odlišuje třeba od jeho krajanky Nvotové, jejíž Světlonoc se přesně naopak topila v doslovnostech. Situace Iriny v přesvědčivém podání Vity Smačeljuk nemá žádné dobré řešení pro nikoho ze zúčastněných: je do ní vtaženo příliš mnoho lidí, z nichž ji každý už nějak využil a překroutil, aniž by myslel na ostatní.

Pro někoho to může být málo, navíc zrovna rumunská kinematografie, k jejímuž odkazu se Blaško nepokrytě odkazuje i v propagačních materiálech, podobně řeže do společenských paradoxů už roky. A úspěšně.

Režisér, který na sebe nejvýrazněji upozornil minisérií Podezření s Klárou Melíškovou v roli zdravotní sestry, v níž vidí okolí zkratkovitě monstrum, vlastně zase vypráví o pastech, do nichž kvůli své pohodlnosti padáme. V roce, kdy je spousta mladých českých filmů oštemplovaných festivalovými vavříny automaticky trochu přechválená, dostojí jeho celovečerní debut jako jeden z mála očekáváním.

Konkrétně očekáváním, nastaveným výběrem do vedlejších sekcí festivalů v Benátkách a v Torontu. Nezmeškejte proto Oběť, dokud je ještě v kinech!