Pražská tržnice Sapa je pro většinu Čechů místem, kde se dá sehnat exotické jídlo a zboží. Pro vietnamskou komunitu však znamená mnohem víc. Kulturní středobod, místo setkávání, druhý domov daleko od toho původního. V jejím srdci můžete narazit i na nenápadného muže, bez jehož kávy mnozí nedokážou začít svůj den.
Džusy a kávy sedmapadesátiletého Quyếta jsou vyhlášené nejen mezi místní vietnamskou komunitou, ale také mezi návštěvníky z okolních zemí. „Vyhledávají mě Vietnamci z Ameriky, Velké Británie nebo z Polska. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se takhle proslavil,“ usmívá se Quyết, zatímco u svého pojízdného stánku vymačkává várku velkých, sytě oranžových pomerančů. Stejně jako každý den, když se zrovna neprohání na svém mírně zrezavělém bicyklu.
Jeho soustředěný výraz jasně naznačuje, že nic jiného pro něj v daný moment neexistuje. Tedy kromě jeho ustavičně vyzvánějícího tlačítkového telefonu a kolemjdoucích zákazníků, kteří se u stánku rychle obměňují.
Quyết přijel do Česka v roce 2005. Prodeji pomerančového džusu a vietnamské kávy se věnuje již čtrnáctým rokem. A podle mínění svých zákazníků to dělá opravdu dobře.
„Každý den vstávám ve čtyři ráno, abych vybral ty nejšťavnatější pomeranče. Do práce vkládám lásku a kousek sebe, jinak bych to nevydržel,“ vysvětluje. Pracuje dvanáct hodin denně, často sedm dní v týdnu. Přesto nikdy neztrácí pozitivní energii a radost ze života. Od práce ho neodradí ani extrémní výkyvy počasí.
„Jednou bylo minus jedenáct stupňů. Přesto jsem tady stál od rána do večera. Když konečně přišel první zákazník, měl jsem velkou radost,“ vzpomíná Quyết na těžké zimní měsíce. Od svých prvních dnů v Sapě v roce 2010 téměř nevynechal jediný pracovní den.
Kelímek pomerančového džusu u něj vyjde na sedmdesát korun. Během léta nabízí za 130 korun i džus z cukrové třtiny, který se ve Vietnamu řadí mezi nejoblíbenější nápoje.
Pokud se zeptáte Vietnamců v Česku, kam si zajít na nejlepší kávu, velmi pravděpodobně vás pošlou za Quyếtem. Jeho káva se totiž skládá ze směsi tří druhů vietnamské kávy, kterou přirovnává k přípravě polévky – musí být dokonale vyvážená, aby si udržela svou jedinečnou chuť.
Ačkoli se může zdát, že je Quyết pro svou práci jako stvořený, pravdou je, že než se dostal ke svému vysněnému povolání, vystřídal mnoho jiných profesí.
Celým jménem Lê Văn Quyết vyrůstal v chudých poměrech v provincii Vinh Phuc v severním Vietnamu. Vyzkoušel si například práci v zemědělství, profesi zvukového technika i montáž nábytku. Ačkoli v tom byl zručný, rychle se učil novým věcem a tvrdě pracoval dlouhé dny, obstarat jídlo na stůl pro celou rodinu pro něj tehdy nebylo snadné.
Když se pak naskytla příležitost, rozhodl se všeho nechat a vydal se na svou první zahraniční cestu do Malajsie, kde zhotovoval a opravoval stavební konstrukce. Šlo o těžkou práci, ale daleko více ho trápila skutečnost, že ho od rodiny dělilo dva a půl tisíce kilometrů. Cestování mu nicméně rozšířilo obzory. „Poprvé jsem uvěřil, že mi to může zlepšit život,“ vzpomíná Quyết. A tak se o tři a půl roku později ocitl v srdci Evropy.
Potřebnou sílu a odvahu vydat se na opačnou stranu planety prý Quyếtovi dodaly jeho dvě děti. Přál si, aby měly přístup ke kvalitnímu vzdělání a žily lepší život, než jaký měl on sám.
Nejdříve bral jakoukoli práci, která se naskytla. Sbíral jahody, pomáhal na stavbách, prodával ve večerkách nebo vařil v asijské restauraci. Práce se nebál, všechno se ale musel naučit sám. Často pracoval dlouho do noci a v době největší krize přežíval na instantních nudlích ze sáčku.
Po třech letech se jeho neúnavná pracovitost a vytrvalost vyplatila – našetřil dostatek peněz, aby sem mohl přivézt svou ženu. Už tehdy se rozhodl, že začne podnikat, a tak si v roce 2009 s manželkou otevřeli vietnamskou restauraci v Brně.
Občas také objížděli festivaly a poutě po republice, aby návštěvníkům nabídli vietnamský street food. Na jejich podnikání se ale tehdy negativně podepsala globální hospodářská krize i skutečnost, že popularita asijské kuchyně byla v tehdejším Česku teprve v plenkách.
Následně si manželé uvědomili, že se chtějí více zapojit do dění ve vietnamské komunitě a být pro ni užiteční. Nakonec se tedy shodli na tom, že se z Brna přestěhují do Prahy, kde je zastoupení vietnamské menšiny nejpočetnější.
V roce 2010 si Quyết všiml, že se v Sapě příliš nedají sehnat zdravé potraviny. A protože je pro něj zdraví na prvním místě, napadlo ho, že zde začne prodávat čerstvě vymačkaný pomerančový džus, aby svým krajanům připomněl, co je opravdu důležité. „Nezáleží na tom, jak moc jste pracovití, když nebudete zdraví,“ míní Quyết. Zákazníci si pak oblíbili nejen Quyếtovy nápoje, ale i jeho veselou a přívětivou povahu.
Quyết, někdy přezdívaný „pan Pomeranč”, se podle svých slov řídí jednoduchou životní filozofií: „Hnát se za penězi dlouho nevydrží. Dělej, co tě baví, následuj svou vášeň,“ říká s přesvědčením. Jeho práce je pro něj více než jen zdrojem obživy, je to způsob, jak pomáhat lidem a přinášet jim radost. A tenhle přístup se mu osvědčil i v byznyse.
Stánek, který obsluhuje společně s manželkou, je dnes věčně obsypaný zákazníky. Denně prodají alespoň sto kilogramů pomerančů, v nejrušnější dny zvládnou stejné množství vyprodat i během dvou hodin.
Za svůj největší úspěch ale považuje to, že umožnil svým dětem vystudovat vysokou školu. Jeho dcera se stala lékárnicí a syn policistou, oba žijí ve Vietnamu a mají vlastní rodiny. „Jsem hrdý na to, že jsem jim mohl dopřát spořádaný život,“ říká pokorně. Jen jediné věci lituje, a sice že se dodnes nenaučil česky.