Jaroslav Beck je zářným příkladem nové české byznysové vlny. Prodal firmu za miliardy a vzal to jen jako odrazový můstek k něčemu většímu. V šestatřiceti letech je v plné síle a s pomocí jednoho z nejgeniálnějších AI mozků planety chce dramaticky zefektivnit umělou inteligenci.
Vezmeš si modrou pilulku, půjdeš spát, vstaneš a uvěříš čemukoli, čemu uvěřit chceš. Vezmeš si červenou pilulku, zůstaneš v říši divů a zjistíš, kam až vede králičí nora. Zhruba podobné kontury měla nabídka, kterou postavil Morpheus před Nea.
Ve více než pětadvacet let starém – ale nestárnoucím – Matrixu našel autor tohoto textu vhodnou paralelu pro to, co dělá Neo shlížející na vás z aktuální titulní strany. Není to Thomas Anderson, ale Jaroslav Beck.
Spolutvůrce nejúspěšnější hry pro virtuální realitu na světě, v níž do chytlavého hudebního rytmu sekáte světelným mečem geometrické tvary, mohl klidně zůstat v blahé postexitové nevědomosti.
S miliardami korun, které triu ve složení Beck, Ján Ilavský a Vladimír Hrinčár před lety za hru Beat Saber zaplatil Facebook a které Beck rozinvestoval od technologických akcií po nemovitosti, se nemusel nikam hnát, s ničím a nikým se prát a mohl žít vcelku pohodový život. On si ale vybral očistec.
Tak a nikoli jinak nazývá Beck startupovou cestu. Na jednu se vydal zhruba před rokem a půl, když s parťáky Dominikem Ricem a Janem Rambouskem založili Cans. Jak už název napovídá, jde o plechovky. Plechovky plněné alpskou vodou s přírodní ovocnou příchutí, bez přidaného cukru. Dosavadní vysvědčení?
S přehledem přes milion prodaných kusů, které jsou k dostání buď přímo u Cans, nebo v Albertu, na Alze či v kavárnách Costa Coffee. Firma loni expandovala do Německa a aktuálně buduje svou prezenci ve Velké Británii.
Paralelně s tímto počinem, na nějž Jaroslav Beck na počátku vyčlenil sto milionů korun, nyní rozjel BottleCap AI. Jeho parťákem je tentokrát Tomáš Mikolov, vědec v oboru umělé inteligence, jehož track record je v českém kontextu bezprecedentní.
Mikolov svůj otisk nechal v Microsoftu, Googlu i Facebooku a značně zdokonalil fungování aplikací pro rozpoznávání a zpracování jazyka, například právě Google Translate. Článek Tomáše Mikolova z roku 2013 a celý následný přístup zvaný Word2Vec nastínil, jak by měly počítače pracovat s jazykem, čímž Mikolov doslova pomohl odstartovat technologii, na níž dnešní AI stojí.
K zakládající trojici patří také AI výzkumník David Herel, který v BottleCap AI působí jako šéf produktu a v minulosti již s Mikolovem spolupracoval. Tentokrát si Jaroslav Beck z vlastní kapsy nachystal 250 milionů korun. Že je to celé tak trochu surreálné? Je.
Stejně jako když ze skladu rodinné firmy MP-Sped, kde jsou na paletách plechovky Cans, Jaroslav Beck svým bílým porsche přejíždí do pražského WeWorku, kde v jedné pronajaté kancelářské buňce sídlí zatím skromný tým BottleCap AI, jehož cílem je dramaticky zefektivnit existující AI modely, jako je ChatGPT nebo Grok.
To zní možná až „nečesky“ ambiciózně, nicméně přesně v tom leží celá Beckova motivace. „Přijedu do Ameriky a hrozně mě štve, že je na mě pohlíženo jako na páté kolo u vozu. Protože jsem z té Evropy a ta přece nic přelomového nedělá. My tady řešíme plastová víčka a regulace. Chci teď všem a primárně sobě dokázat, že to tak není,“ říká rozhodně muž, který nemůže přestat.
Foto Anna Kovačič
Ty jsi ani nepřemýšlel nad modrou pilulkou a odpočinkem?
Nechal jsem spoustu milionů dolarů v Beat Saberu jen tím, že jsem odešel o půl roku dřív, než jsem původně měl. Takže pro mě je čas ultimátní měna. A říkal jsem to i klukům, když jsem odcházel – že Beat Saber se beze mě nezblázní, ale já nejsem done. Jsem v nejproduktivnějším věku. Je mi šestatřicet a mám možnost dělat v plné síle věci, které se mi už třeba za deset let nebudou chtít.
A nemám nejmenší problém založit novou firmu a řešit tam bookování restaurací, abychom s novými zaměstnanci měli kam jít na pohovor. Nepotřebuju mít asistenty a týmy. Mám tedy pořád pocit, že teprve teď všechno startuje, a na nápady, které si vymyslím, nepotřebuju cizí peníze, ale odbombím to sám.
Byl jsi takto činorodý odjakživa?
Nevím, kde se to bere, ale vždy jsem žil tak, že když se otevřelo nějaké okno příležitosti, tak jsem tím oknem proskočil. Když jím totiž neprojdeš, už se nikdy nemusí otevřít. Mám k dispozici kapitál, jsem mladý, mám relativně mladou rodinu… To přece není napořád. To, co fakt nechci, je stát v osmdesáti u okna, koukat na ulici a litovat toho, že jsem se kdysi do něčeho nepustil. Mám v sobě zkrátka vnitřní pocit, že teď je čas to totálně šlehat. Teď je čas mít impact.
Na ten pozitivní dopad kladeš silný důraz?
Jobs – že nepotřebuje být nejbohatší člověk na hřbitově. Vidím to stejně. A pokud tedy tohle nepotřebuješ, jediný smysl života, který můžeš mít, je být helpful to your peers. Respektive jsem nenašel nic, co by dávalo větší smysl.
Udělat něco, co má fakt pozitivní impact, není tak snadné.
Ale tedy vyloženě skrze budování? Protože kdybys šel jenom po dobru, můžeš třeba vzít peníze, nakoupit věci a objíždět dětské domovy…
Já jsem zkoušel objíždět dětské domovy, ale zjistil jsem, že to nezbytně nemusí přinést ten pozitivní dopad, který jsem hledal. Paradoxně jsem zjistil, že ve spoustě dětských domovů mají děti konzolí, nebo jiných hmotných věcí, hromadu. Udělat něco, co má fakt pozitivní impact, není tak snadné.
Jak to, že v šestatřiceti mluvíš o impactu a nezbláznil ses z těch peněz z exitu?
Já se ještě zbláznit můžu. (smích) Ale doufám, že se to nestane. Dobré je, že mě jako introverta nebaví vymetat akce a vlastně vyhledávat ty způsoby utrácení, které jiní třeba vyhledávají. Četl jsem i poměrně hodně filozoficky zaměřených knížek a i přes ně jsem se utvrdil v tom, že cíl není jen být, ale být užitečný. Mně by vlastně bylo i trochu blbý vůči všem ostatním lidem, kdybych něco nevracel nějakým způsobem zpět. A když to spojím s tím, co mě naplňuje, jsem šťastný.
Tohle je něco, co sis uvědomoval už jako kluk?
To asi ne. Vždy jsem ale chtěl dělat věci, které budou mít dopad, což mohlo spočívat třeba v tom, že jsem jako DJ chtěl hrát na akci, kde budou všichni v pohodě a budou mít good time. Jen ten aspekt, že bych naladil padesát tisíc lidí na stejnou vlnu, mi přišel skvělý. Proto jsem začal jako DJ. Pak jsem začal dělat hudbu, protože když vydáváš hudbu, můžeš oslovit víc než padesát tisíc lidí, takže větší impact. No a pak Beat Saber…
Proč pro mě bylo důležité dělat na Beat Saberu, je, že podle mě bude entertainment v budoucnu jedna z nejdůležitějších věcí. Jak bude rozvinutá AI, spousta lidí nebude muset pracovat a zábava bude fakt zásadní. Když jsme viděli komentáře typu „Celej den byl na houby a jen jsem se těšil, až přijdu z práce a rozmlátím pár kostek v Beat Saberu a u toho ještě spálím tři sta kalorií“, fakt jsme uvěřili, že děláme něco s impactem. Tím spíš, když v Beat Saberu není žádné násilí, a navíc tam je fyzická aktivita.
Došel jsi v rámci Beat Saberu do bodu, že je dílo dokonáno do svého maximálního potenciálu?
Nevím. Když jsem skládal hudbu a cítil, že už mě ten song nepotřebuje, skončil jsem. Jak dostanu pocit, že enough, jdu s klidem dál. A jasně, Beat Saber mohl dělat další fantastické věci, ale to už zvládne tým Facebooku, respektive Mety. Na to už jsem v nějaký moment přestal být potřeba já.
Dál a dál. To zní, jako kdyby ti ta práce vlastně dodávala energii…
vlastně dodávala energii… Na tom něco bude. I když pro všechny na rovinu – budovat startup je totální očistec. Dějí se tam šílené věci, pokaždé si myslíš, že buď zbankrotuješ, nebo všichni umřou. Pak ale další den přijdeš a uvidíš něco skvělého. Že se povedlo něco, co sis ani nedokázal představit. A tohle celé mě hodně dobíjí. Třeba s Cans jsme prodali přes milion plechovek.
To mi na začátku znělo úplně impossible. Pamatuju si, že jsme si nejdřív dali cíl prodat 250 tisíc plechovek, za což jsem si říkal, že své spoluzakladatele odměním podíly, protože to se nikdy nemůže stát. (smích) A najednou jich bylo půl milionu, pak milion a teď jsme už výrazně přes. Nejde ani tak o ty plechovky, ale o ten sentiment – že nesladké věci jedou. Že nepotřebuješ třicet gramů cukru, když sleduješ Netflix…
No a zatímco Cans jedou, ty sis teď dal další červenou pilulku a pouštíš se do umělé inteligence?
Tady je asi nutné říct, že nikde není garantováno, že vše uspěje. I ty Cans jsem dělal kvůli tomu, že jsem tady nenašel lepší alternativu, zatímco v Americe to už frčelo roky. Tak mě to naštvalo a musel jsem to jít dělat. Stejně tak je to s BottleCap AI. Není tu nic, co by se mi líbilo, navíc ve škále, která by se mi líbila. A k tomu okno příležitosti otevřené dokořán. To musím udělat, i kdybych na tom měl propálit spoustu peněz a všichni se mi pak smáli. Jakmile neriskuju cizí kapitál, což nedělám, a neumřu při tom, tak se to musí stát.
To zní, jako bys to dělal pro sebe…
Já to dělám na tisíc procent pro sebe. (smích) Jsem totální sobec. Jinak to ani nejde. Představ si, že chodíš každý den do startupové práce, kde je to často fakt na nic a těžké. Kdybys to nedělal pro sebe, po týdnu skončíš.
Chápu to u Cans, ale u té umělé inteligence je ta sobeckost přesně kde?
Mě trápí, že žiju v zemi, respektive na celém kontinentu, který sice funguje, ale když vyjedeš ven, nemáš se o čem bavit. Nemáš co fantastického zmínit.
Jak to myslíš?
Přijedu do Ameriky a hrozně mě štve, že je na mě pohlíženo jako na páté kolo u vozu. Protože jsem z té Evropy a ta přece nic přelomového nedělá. My tady řešíme plastová víčka a regulace.
Tohle ti vadí?
Strašně moc.
Tak moc, abys dal 250 milionů korun z vlastní kapsy jen proto, abys to změnil?
Jo. Já chci být hrdý na to, z jakého místa pocházím. Chci být hrdý na Evropu. Chci někam přijít a říct, že děláme na tomhle a že to je cool. V tom je ta moje sobeckost. Jasně, je to hypotéza a možná to shoří, ale když nehodíš prachy na stůl a nejdeš se o to zkusit poprat, určitě se to nikdy nestane. Tak já to alespoň zkouším.
Jak bys vůbec definoval svou roli? Funding cheerleader?
Každá ta firma je trochu jiná. V Cans jsem hlavně najal Dominika, který je CEO a dost o tom industry ví. Já jsem takový kecal, přijdu a všechno smetu ze stolu. (smích) A stále vyvíjím ty produkty, což je úplně bizarní, to by mě v životě nenapadlo. Létal jsem do Atlanty vyvíjet nové kategorie drinků. Je vtipné, když sedíš v laborce, tam máš šedesát vzorků, všechno zkoušíš a říkáš jim, ať přidají tohle a uberou něco jiného.
Takže jsi takový lakmusový papírek…
Když někomu chutná Cans, má asi podobné chuťové pohárky jako já. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Dělám to tak, abych měl chuť pít to každý den, navíc teď budeme přidávat nové kategorie, takže jdeme ještě deeper to rabbit hole. Expandujeme teď navíc do Anglie a feedback je zatím skvělý. Lidé nám říkali, že jim to chutná mnohem víc než konkurenční produkty, které jsou na trhu.
Foto Anna Kovačič
Proč bys řekl, že se trefuješ?
Ani nevím, jak to popsat. U mě to začalo v dobách, kdy jsem byl DJ. Tam se musíš naladit na crowd a odhadnout, co se jim bude líbit a co ne. Jasně že se netrefíš do vkusu každého a jasně že tam třetina lidí bude nadávat a chtít, abys pustil Shakiru, ale když rozjásáš alespoň jednapadesát procent z nich, prakticky jsi vyhrál. Stejně tak to vidím v Cans nebo v umělé inteligenci. A když u toho bavíš sám sebe, je to naprostá výhra.
Když nad tím tak přemýšlím, solidně zvedáš pomyslnou MEGA (Make Europe Great Again) vlajku. Češi udělali hru, kterou hraje celý svět. Češi dělají nápoje, které možná začne milovat západní Evropa. A teď Češi chtějí udělat velkou AI věc pro celou planetu.
Nevidím jediný důvod, proč by to tak nemělo být. Střed Evropy by naopak měl dělat super věci! A Evropa by měla být AI velmoc. Mně absolutně nedochází, proč je tu vůči všemu takový pesimismus. Proč je tu takové sebemrskačství. Protože jediné, co vím, je, že s mindsetem, že nic nejde, nic nepůjde. To je úplně easy.
Tak sakra pojďme makat, protože to okno nebude otevřené napořád.
Čím si to vysvětluješ?
Teď už jsme tak daleko od změny režimu, že už se nemůžeme na komunismus ani vymlouvat. Teď je okno příležitosti otevřené. Tak sakra pojďme makat, protože to okno nebude otevřené napořád. Může se zavřít. Může se stát, že nepůjde naraisovat kapitál. Nebo se nebude moci cestovat. Nebo budou taková cla, že nemáš šanci nic exportovat…
Co tím chci říct, je, že se musí začít teď. Fakt nám to teď nedělá dobrou službu, protože typicky vidím, že když jsi z Evropy a raisuješ v USA, automaticky máš valuaci o jednu nulu menší. Když bychom teď raisovali s Cans, naše valuace bude nižší než u americké firmy, která bude teď startovat a vůbec nemá – na rozdíl od nás – podchycený evropský trh.
Jak ale tohle změníme?
Jediný způsob je prorazit to silou. Když tady zničehonic vznikne pár psycho firem, které udělají neuvěřitelné věci a dostanou se na neuvěřitelné valuace, může vzniknout pattern. Venture kapitáloví investoři si řeknou, že se ve středu Evropy něco děje, a tak změní koeficient z „total losers“ na „potential unicorns“ a najednou tady ty prachy budou lítat. Ale to neuděláš, aniž by tu pár takových firem vzniklo. A ty nevzniknou, pokud do toho nepůjdeš po hlavě.
Vsadil by sis na tu dravější verzi Evropy, nebo se stejně trochu obáváš, že je to wishful thinking?
Nemám tušení, ale nejlepší je snažit se tu budoucnost napsat, ne se ji pokoušet predikovat.
Foto Anna Kovačič
Rozhovor, který laskavý čtenář Forbesu právě čte, vznikal na třech místech. Ze skladu jsme se přesunuli k Beckovi domů, kde se zrovna jeho báječná žena Dina věnovala jejich dvěma malým dětem a kde Beck ve své technologicky zařízené pracovně shlíží na pohlednicové panoráma Prahy a kreslí budoucnost.
V impresivním domě jsou nicméně i vzpomínky na minulost, jako fotky týmu Beat Saberu. Vedle jedné z nich mimochodem visí fotografie Alberta Einsteina s citátem „Imagination is more important than knowledge“. A hned vedle je zarámováno sdělení „Hlavně se z toho neposrat“.
Když si odpoledne dáváme sraz v Café Savoy, velice brzy zjišťujeme, že tamní akustika neodpovídá Beckovu domácímu kinosálu, a tak vyrážíme ven. Jen tak. Bez cíle jako chodci Prahou. Vítězslav Nezval by měl radost. Jaroslav Beck, kterého nejčastěji potkáte v džínách a černém tričku či mikině, celou cestu udržuje tempo, jako by kamsi spěchal.
Je na první pohled zřejmé, že bez cíle není zvyklý chodit. Ostatně i v tomto rozhovoru přiznal, že čas je pro něj ultimátní měnou. Mluví spontánně, občas se snaží najít správná slova, logicky používá hodně anglicismů. Pokud jej neznáte, a vlastně i pokud jej znáte léta, působí až neuvěřitelně skromně a při zemi.
Co v sobě ale strakonický rodák, který pochází ze stavařské rodiny, nezapře, je sebevědomí dělat velké věci. A sám sobě i ostatním říká: Put your money where your mouth is.
Tohle si bude číst spousta lidí, kteří mají nápad. Ty teď rozjíždíš svůj další. Kdy bys doporučil do něj jít a kdy ne?
Co se mi stává snad každý druhý den, je, že mi někdo napíše s tím, že má geniální nápad a že by to chtěl zafinancovat nebo nějak pomoci. A když se zeptám, co to je za nápad, tak mi nejdřív posílají NDA. A tam to končí. Nemám čas se s nikým scházet a rozhodně nebudu s nikým podepisovat NDA. Takže se loučíme a já jim přeju hodně štěstí. V první řadě bych tedy doporučil nebát se ty nápady sdílet.
Když budeš blackbox a nebudeš chtít nikomu nic říct, nejspíš se taky nikdy nic nestane. Když to ale sdílet budeš, můžeš dostat cenný feedback a posunout to na další úroveň. Třeba Cans jsem začínal tak, že jsem dostal nápad a řekl si, že dám vyrobit minimální možnou kvantitu plechovek, což bylo asi pět set. To si můžeš udělat sám, na to nikoho nepotřebuješ. Pak jsem to dal ochutnat kamarádům a ti mi hned pomohli.
Řekli, co je pro ně důležité, co pro ně naopak důležité není, a pomohli mi postavit fundament celé té ideje. No a potom už začínáš získávat jasnější obrysy, co by mohlo fungovat, jak může fungovat ekonomika, kdy se to zaplatí… Ten klíč je fakt v tom sdílení. S protekcionismem nápadu a hromadou NDA se nepohneš. A je to skutečně pattern, píšou mi přesně takto kvanta lidí.
A má to člověk zkusit sám, nebo raději s někým?
Dělat něco sám je dost těžké, proto já mám vždy cofoundery. V Beat Saberu jsme byli tři spoluzakladatelé, v Cans jsme tři spoluzakladatelé a v BottleCap jsme taky tři spoluzakladatelé.
Foto Anna Kovačič
Proč tři?
Vždy se to tak nějak sejde. Víc hlav víc ví. A čtyři je moc, to už může být fifty-fifty. Tři je nejmenší možné množství, abys měl vždy nějaké rozhodnutí a nezasekl se. Ale samozřejmě, že to funguje mně, neznamená, že to bude fungovat všem.
Přitom ta stará lidová kapitalistická poučka říká, že spolumajitelů má být lichý počet a tři je moc…
Já s tím nikdy problém neměl, v žádném projektu. Zároveň mám vždy ve firmách kontrakty nastavené tak, že u těch fakt velkých rozhodnutí musí být absolutní shoda. To znamená, že kdybychom hypoteticky chtěli Cans prodat a ty bys tam měl půl procenta, máš stejný hlas jako ostatní. A musí se všichni shodnout.
Není to rizikové?
Spíš naopak, protože na startu do toho všichni jdete s nějakou společnou misí. A kdyby se v průběhu cesty dva spoluzakladatelé zbláznili a najednou začali vidět jen ty peníze, ten jeden může mít pořád rozum. S tím se pochopitelně pojí, že cofounder nemůže být jen tak někdo. Je extrémně důležité, koho si k sobě vezmeš.
Jak si je vybíráš?
Musí mít až andělsky čistý zájem na té dané misi. V Beat Saberu fakt šlo o tu hru a o nic jiného. Honza i Vlado chtěli udělat tu nejlepší hru na světě. A vylepšovali jsme ji podle sebe, jak jsme věřili, že to je nejlepší. A to i když nám Facebook mával miliony dolarů před obličejem, abychom tam přidali nějakou funkcionalitu, kterou chtěli oni. I pro tyto případy mají všichni stejný hlas, aby případně někdo mohl bloknout to, co je v rozporu s misí.
Čili ty nechceš přelétavého oportunistu, i kdyby byl velmi šikovný?
Nechci.
Prodat firmu ale neznamená zbláznit se. Sám jsi jednu velmi úspěšně prodal.
Já to vnímám tak, že když se dělá akvizice, není to proto, abychom byli bohatší, ale jdu do toho jen v případě, že to fakt dává smysl pro ten produkt. Facebook měl v určitý moment nutnou infrastrukturu, kterou jsme už my v Beat Saberu v našem týmu prostě nemohli vybudovat. Neměli jsme na to kapacitu a upřímně ani chuť. Nechtěl jsem řešit tým padesáti lidí, kteří budou vyplácet fee desítkám tisíc umělců a tak dále. Prostě nás to přerostlo.
Jak si ty správné parťáky najít? Třeba na příkladu Cans. Protože pool lidí, kteří dělají v nápojářském segmentu, je ohromně široký. Jak dojdeš k těm konkrétním dvěma?
Je pravda, že jich je hodně. Ale těch, kteří jsou draví, mladí, vědí o tom hodně a k tomu jsou fakt dobří lidé, je málo. To se ti ten pool najednou dramaticky zmenší. A pak už to poznáš. Mluvíš o té své věci a jim se rozzáří oči. Hned mají milion nápadů. Nevadí jim přijít na schůzku v neděli v deset večer.
Věděl jsem, že Tomáš je naprostý unikát, má typ uvažování, který já postrádám.
Podobně vznikl BottleCap AI?
S Tomášem Mikolovem jsem se potkal, už když jsme dělali Beat Saber, a o AI jsme se bavili ještě v době, kdy AI nebyla cool. Věděl jsem, že Tomáš je naprostý unikát, má typ uvažování, který já postrádám. Teď v lednu jsem ho pozval na kafe, protože mě zajímala syntetická data na trénování umělé inteligence. Tomáš mě tak trochu poslal do háje s tím, že je to staré a dávno vyřešené.
A začal mluvit o tom, co má a o čem přemýšlí aktuálně. To mě okamžitě chytlo. Zároveň jsme oba už strašně naštvaní na situaci v Evropě. Nedlouho po první schůzce jsem za ním odletěl do Singapuru, kde zrovna něco řešil i s naším dnešním třetím parťákem Davidem Herelem. Šli jsme si dát sushi a okamžitě jsme poznali, že spolu zkusíme něco vybudovat. Strašně si to sedlo.
A ta velká ambice je co?
Nechci teď dělat další ChatGPT, protože těch je celá řada. Od Facebooku, od X, ve Francii je Mistral… Už mi to přijde jako souboj tiskáren, kdy je těžké od sebe modely rozlišit. S naší firmou BottleCap AI bych chtěl všechny tyto modely radikálně zrychlit. Pak je krok dva a ten si necháme na někdy jindy.
Je pro tebe snadné rozhodnutí vyčlenit na to 250 milionů korun z vlastní kapsy? Je to přece jen dost nezvyklé.
Už je to tolik peněz, že to nedělám úplně bez rozmyslu. Tím spíš, když se na to podívám optikou minimální mzdy v Česku. Strašně rychle jde ale v tomto ohledu spadnout do stadia overthinkingu. Pak to neuděláš nikdy. A jak jsem říkal, dělám to nakonec pro sebe. Někdo si zaplatí kouče, jiný jde na postgraduální studia matematiky a někoho baví AI, tak si na to udělá startup.
A dá na to čtvrt miliardy…
To okno je otevřené. A když do toho nechceš dávat peníze jiných lidí, není jiná cesta. Put your money where your mouth is. To je občas důležité.
Foto Anna Kovačič
Naprostá náhoda tomu chtěla, že jsme se s Jaroslav Beckem v rámci putování chodce pražského přesně v tento moment ocitli v Pařížské ulici. Otřepanou otázku, jaký vztah má k penězům, autor tohoto textu na tomto místě položit musel.
„Svůj vztah k penězům bych definoval asi tak, že jsem v žádném z těchto obchodů nikdy nebyl,“ směje se Beck. „Fakt ani v jednom,“ rozhlédne se kolem. „Peníze jsou pro mě důležité, asi jako pro každého. Pro mě osobně je to tool, jak mohu tvořit věci. Je to palivo,“ rozhodí Beck rukama, zatímco míjíme fragmenty z impérií LVMH nebo Kering.
S majetkem mnohonásobně překračujícím hodnotu majetku průměrného zákazníka zdejších butiků vychází Jaroslav Beck z Pařížské ulice bez vidiny, že by svůj platinový status nezákazníka kdykoli změnil. Pro touhu po impactu na velké škále není dopaminová injekce způsobená nákupem obstojným substitutem.
A je to úplně v pohodě pro všechny strany. Jak zpíval Francis Sinatra – that’s life!
Kam investuješ?
Máme pár nemovitostí, ale primárně do akcií, držím některé technologické giganty, kterým věřím. A dělá mi to zatím velmi solidní zhodnocení, určitě větší, než jsem viděl u těch, kteří by mi rádi majetek spravovali. Držím to dlouhodobě a funguje to. Pak mám dva energetické tituly na hraní, na trading, ale to spíš jako mentální cvičení. Abych si vypínal hlavu.
Tak mě napadá, dvě dynamické firmy, spousta dalších aktivit, rodina s dvěma malými dětmi… Jak to stíháš?
Blbě. Vím, že v tomto tempu bych dlouho nevydržel. Doufám, že děti brzo vyrostou. (smích) S dětmi typicky vstávám a uspávám je. A mezitím se snažím vytěžit vše do maxima.
Bojíš se selhání?
Jasně že by mě štvalo, kdyby něco, do čeho dávám tolik energie a času, selhalo. Ale selhání jednou nevyhnutelně přijde. Ty se ho nesmíš bát, protože pak neuděláš nic. A mrháš potenciálem.
A co tě rozčílí? Mně přijde, že jsi celá ta léta, co tě znám, vždy totálně pozitivně naladěný.
Fakt těžko se mi přechází očividný bullshit. Když mi někdo řekne zjevnou lež, vůbec to nedokážu zpracovat. Error.
Aniž bych chtěl být patetický, tušil jsi jako dítě, že jednou budeš dělat něco velkého? VAmerice by to znělo, jestli jsi tušil, že jsi built for greatness?
Těžko říct. Vždy mě fascinovali lidé, kteří ve velké míře ovlivnili nebo ovlivňují svět. Ve čtrnácti letech jsem ještě neobjevil Steva Jobse, jediný, ke komu jsem měl přístup a dokázal jsem si na něm vizualizovat velikost, byli ti party DJs. Toho jsem se chytil a začal jsem být DJ. Nevím tedy, jestli jsem na greatness aspiroval, ale přišlo mi ohromně vzrušující, že existují jedinci, kteří dokážou velkou skupinu lidí rozpohybovat. Udělat s ní fascinující věci.
Hraje v tom roli ego?
Kdyby v tom hrálo roli ego, skončím u Beat Saberu a odjedu na nějaký ostrov, aby se to už neposralo. (smích) Upřímně, netoužím po nějakém piedestalu ani nechci být profilován jako ten, kdo má někomu dávat rady. Jsem sobec a vím, že ty věci dělám pro sebe. Chci tady mít alternativu sladkých nápojů a chci, aby Evropa byla úspěšná.
Ale někde tam ego být musí, ne?
Je. U mě na zahradě. Můj trávník je můj absolutní ego trip. Na ten nesmí nikdo šlápnout. Můj trávník je source of my pride a tam to nechám. (smích)
Dáš si čtvrtou červenou pilulku?
Jestli to všechno přežiju, tak třeba jo. Musím se ale nejdřív zeptat ženy. Ona je teď doma s dětmi a já tady jedu bomby. Není to fér. Můj respekt pro matky je na úrovni stratosféry. Když vidím, co vše musí zvládat… To je úplně insane. Jednou jí to zase vrátím. Ale třeba se zase objeví něco, co mě bude štvát natolik, že mi nezbude nic jiného než si tu červenou pilulku opět dát.
