Jana Burkiewiczová patří už roky k nejvýraznějším osobnostem současného tance. Její inscenace sbírají ocenění doma i v zahraničí, teď ji ale čeká úplně nová role – na podzim usedne do poroty StarDance. „Budu se snažit o motivující a otevřenou kritiku. Ta kolikrát pomůže nejvíc,“ říká choreografka a režisérka, která v tanci hledá hlavně emoce a opravdovost.
Svou první autorskou inscenaci nastudovala Jana Burkiewiczová před jedenácti lety ve spolupráci s režijní dvojicí Skutr. Představení Wall & Handbags pro Losers Cirque Company získalo cenu kritiky Divadelních novin. Ve stejném roce založila také vlastní soubor Burkicom, s nímž uspěla i na prestižním festivalu Performing Arts Expo v Hongkongu. Její inscenace Ostrov! se tam zařadila mezi čtrnáct nejlepších představení současného tance na světě.
Vedle autorské tvorby režírovala i velké společenské akce jako Designblok nebo Czech Grand Design a stojí také za mezinárodním festivalem Bread & Dance Prague, který podporuje český současný tanec v zahraničí. Teď se ale vůbec poprvé dostává výrazněji i do televizního světa. Ve čtrnácté řadě StarDance usedne do poroty spolu s Tatianou Drexler, Zdeňkem Chlopčíkem a Richardem Genzerem.
Těšíte se na svou novou roli a na fakt, že budete víc v centru pozornosti?
Těším. V minulosti mě Česká televize oslovila, zda bych pro ně nevytvořila několik tanečních show do StarDance Tour. Byla to téměř roční intenzivní práce a v posledních šesti týdnech jsme projeli republiku křížem krážem. Měla jsem tedy možnost do StarDance proniknout, poznat tým a vidět, jak to celé funguje.
Když jsem dostala nabídku stát se porotkyní, tak mě to vlastně velmi potěšilo, protože to z jejich strany považuji za projev důvěry. Je ale pravda, že být před kamerou není má typická pozice, častěji se pohybuju v zákulisí. Sama jsem zvědavá, jak se v této nové roli budu cítit. Každopádně mám ráda výzvy a tohle výzva určitě je.
Už víte, jaká porotkyně budete? Nedostala jste třeba za úkol být zlá?
Takový úkol jsem naštěstí nedostala. Bylo mi řečeno, že mám být sama sebou a to mám taky v plánu. Chtěla bych spíš motivovat. Neznamená to, že se budu vyhýbat kritice, ta pomáhá se zlepšovat, ale musí být dávkována s citem.
Virtuozita je krásná věc, ale pokud v ní chybí vášeň, cit, nebo třeba jen radost pro pohyb, přestává mě zajímat. Naopak pokud v tanci cítím velké zaujetí nebo vidím neotřelý nápad, odpustím třeba nepovedenou otočku.
Lákalo by vás být na místě soutěžících?
Už ne. Možná v mladším věku bych to brala jako výzvu. Stále si ráda zatancuju, miluju pohyb, ale být na jevišti pod světly reflektorů už mě tolik neláká.
Jak jste se vůbec k tanci dostala? Ve vaší rodinné historii jsem na nic takového nenarazila.
To je pravda. V rodině nemáme s tancem nic společného, mimo to, že se u nás v obýváku občas pouštěla nahlas hudba a u ní se pořádně řádilo. Mě si tanec našel, a to vlastně doslova. Bylo mi asi dvanáct, když mě s mámou zastavila na ulici paní, která nás předtím tak trochu pronásledovala. Říkala, že mám krásnou chůzi a že ona vede balet při Opavském divadle a že musím určitě přijít.
No a já přišla a tanec jsem si okamžitě zamilovala. Dílem to bylo i tím, že jsem se už první rok dostala na jeviště. Přičichla ke kouzlu divadla a to možná bylo ještě silnější.
Jak moc pro vás bylo obtížné začít v tak „pozdním věku?“
Bylo to těžké. Předtím jsem dělala volejbal a step, takže o nějakém protažení a ohebnosti těla nemohla být řeč. Ale touha byla obrovská. Rok jsem byla u šéfky baletu opavského divadla a pak jsem šla hned na konzervatoř. Bylo to pro všechny velké překvapení a vlastně i pro mě.
Ve třinácti jsem odešla do Prahy a začátky byly docela drsné. První rok byl asi nejhorší, nejenže jsem oproti spolužákům nic neuměla, protože jsem nastupovala rovnou do třetího ročníku, ale taky jsem se velmi rychle musela naučit být mnohem samostatnější. Ale touha tančit byla velká a postupem času se vše poddalo.
Věděla jste přesně, kým chcete být, až konzervatoř opustíte? Čemu se budete dál věnovat?
Bohužel v době, kdy jsem studovala já, byla výuka současného tance tak dvacet let pozadu za Evropou. Což jsem pak poznávala, když jsem po studiu začala jezdit do zahraničí. A zjistila jsem, že tanec, který mám ráda já, je úplně jiný než ten, který jsem studovala. Ale zase jsem ve škole získala dobrou fyzickou a technickou průpravu, abych se byla schopna docela rychle učit nové věci. Zároveň jsem objevila kouzlo toho být umělcem na volné noze.
Takže žádné stálé angažmá v divadle a jistota stabilního výdělku?
Ne, to mě minulo, protože já vždycky pracovala spíš projektově. Dnes mají tanečníci na výběr. Můžou jít buď do kamenného divadla a strávit v něm třeba patnáct dvacet let, to s sebou nese výhody především v zázemí. Ale má to i nevýhody, člověk si nemůže vybírat, se kterým choreografem bude spolupracovat. Já se vydala tou druhou cestou – cestou svobody, i když doprovázenou nejistotou, co bude příští měsíc.
Foto Vojtěch Brtnický
Foto Vojtěch Brtnický
Jak jste se dostala k režii?
Náhodou. Ve třiadvaceti letech, kdy mě oslovil kamarád, zda bych místo něj nevzala velkou kadeřnickou show v O2 areně. Bláhově jsem mu na to kývla, najala tehdy hodně kamarádů tanečníků, performerů, zpěváků. K úspěchu přispělo i to, že v té mladické nerozvážnosti jsem byla drzá, chtěla to pojmout velkolepě. Vytvořila jsem z toho až cirkusovou show s tancem, hudbou, módou a tím jsem asi vybočila ze standardu.
Už přímo na místě mě pak oslovili další lidé, zda bych nerežírovala něco i pro ně. Nikdo netušil, kolik mi je, všichni měli pocit, že to umím, a já jsem se tvářila, že ano. Velkou část své kariéry jsem pak pracovala jako režisérka různých akcí a velmi brzy jsem tak tanec začala vnímat z té druhé strany. Asi to mám v DNA, že jeviště je fajn, ale mnohem raději mám tvorbu a režii.
Přesto byl pro vás tanec zásadní. Kdy jste si uvědomila, že chcete svůj vlastní soubor?
Díky své práci jsem rychle vklouzla do těchto různých show, vlastně i do fashion show. Pracovat na zakázku je často zábavné, člověk má velkorysé rozpočty a může si třeba vybrat lidi, s nimiž bude pracovat, ale stále naplňuje zadání, které jde po povrchu a primárně po zábavě, a to i přesto, že jsem měla často štěstí na klienty, kteří mi dávali určitou volnost.
Asi po deseti letech jsem si řekla, že už toho bylo dost a že bych opravdu chtěla začít pracovat svobodně, být sama sobě zadavatelem témat, která jsem chtěla zpracovávat. A to byl začátek. Už první představení mě vyburcovalo k tomu, že jsem ho nechtěla jenom odehrát, chtěla jsem, ať má nějakou budoucnost, ať cestuje, ať ho lidi vidí. To byl už krůček k tomu, aby člověk založil vlastní soubor.
Tancovala jste ještě v té době aktivně?
Čím dál tím méně. Bylo to dost časově náročné a pak jsem měla nehodu, kdy jsem propadla propadlem, zlomila si tři žebra a vykloubila rameno. Stalo se to tři dny před premiérou. V té době jsem měla těch projektů víc a jela nadoraz.
U tohoto představení byla smůla i v tom, že jsme zkoušeli téměř zadarmo a peníze měly přijít až s premiérou. Najednou jsem přistála na zemi – doslova i obrazně. A k mé smůle jsem měla zranění, které se nechtělo uzdravit, trvalo to asi šest měsíců. Začala jsem se tedy víc věnovat věcem kolem režie, choreografie a velmi přirozeně už jsem se do plného úvazku tanečnice nevrátila.
Foto Vojtěch Brtnický
Čím se představení vašeho souboru odlišují od jiných?
To vždy nejlépe definuje divák, já mohu mluvit o tom, co je mi blízké a co se vždy snažím do představení dostat. Mám ráda tanec, ale nemám ráda tanec pro tanec, když je to jenom tancování, které nemá význam ani obsah. Pohyb mám ráda, ale vždy musím vědět, že dává smysl, že to není jenom estetická záležitost. To je něco, co mě na tanci vlastně skoro nezajímá.
Tanec má ohromnou schopnost vyvíjet dynamiku, emoce, to je ta jeho přidaná hodnota. Má ale i své limity, velmi složitě vypráví, chybí mu slovo a tady začíná moje režie. Kompiluji tanec se slovem, s filmem, s hudbou, se silnou vizuální stránkou, to by se možná dalo pojmenovat jako můj rukopis.
Je pro vás tedy podstatný příběh?
Spíš téma. Pokud někdy někdo u mého představení řekne jen, že někdo dobře zvedal nohy, tak v tu chvíli končím. Většinou se snažím tancem reagovat na nějaké téma – společenské, enviromentální a postupně začnu dumat nad tím, jak to dostat na jeviště. Pomocí divadla tedy zkoumám témata, která mě zajímají, a mám pocit nebo bych si přála, aby víc rezonovala. Často nemám odpovědi na otázky, ale ráda si je kladu, ráda diváky burcuji k tomu, aby se nad nějakým daným tématem zamysleli.
Dáte příklad nějakých konkrétních představení?
Třeba Ostrov! je velmi environmentální. Vystupuje tam skupina lidí, která se chová trochu jako divoká zvěř, je takovou minoritou, kterou obklopuje většina, diváci. Tanečníci jsou jim velmi blízko, občas se jich i dotknou, cítí jejich sílu, vyčerpání, agresi, sounáležitost i únavu. Vidí a občas snad i pociťují na vlastní kůži, co je to být menšinou, co znamená bojovat o přežití. Hranici mezi divákem a performerem tady záměrně překračujeme. Nenutíme diváky nic aktivně dělat, ale z reakcí víme, že je dokážeme doslova vtáhnout do děje.
O čem je naopak vaše nové představení Směj se, pořád se směj? Název zní optimisticky.
Hlavním tématem je vyhoření, ale v představení s ním bojujeme s humorem a sebeironií, takže určitě poskytuje i nádech a snad i zábavu. Jen tak pro zajímavost, v jedné kritice o nás psali, že je živým obrazem časopisu Forbes. Hlavní postavou je žena, kterou hraje Paulína Šmatláková, a s níž procházíme její úspěšnou kariérou majitelky několika restaurací.
Do receptu na nejlepší pravé slovenské halušky balíme veškerá naše očekávaní i společenský tlak, který je na nás vyvíjen ze všech stran. Tlak na výkon, na to, jak máme vypadat, na to, jak máme být dokonalí, ale taky umět stárnout, jak máme vše zvládnout, ale zároveň si umět odpočinout. Tohle všechno se prostě naplnit nedá, a pokud se o to člověk pokusí, vyhoření musí nutně přijít, skvělé halušky však přesto možná dokážeme uvařit a možná i být úspěšní. Prostě takové zábavné představení o současnosti.
Foto Vojtěch Brtnický
Ještě stále režírujete na zakázku?
Poslední roky jsem měla možnost pracovat třeba v Národním divadle v Ostravě nebo Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a moc mě to bavilo. Svým způsobem to byl až úlevný pocit někam přijet, zaměřit se čistě na samotnou tvorbu, nazkoušet a nechat pak představení, ať si žije svým životem.
Kreativní část přípravy představení, proces vymýšlení a hledání, setkávání se s autorem hudby, se scénografem, procházení těch tisíců cest možností a rozhodování, po které se vydat, i zkoušení s tanečníky – to jsou pro mne ty nejzajímavější části, momenty, pro které divadlo vůbec dělám. A u režií pro jiná divadla jsou jen tyto části, což je skvělé.
Na druhou stranu u projektů s Burkicom pracuji s lidmi, které mám všechny moc ráda a mám mnohem větší svobodu počínaje třeba výběrem tanečníků. Vlastní práce v Burkicom však začíná v zásadě až po premiéře.
Dá se tancem uživit?
S Burkicom máme teď jedenáctou sezonu a mám pocit, že teprve poslední tři roky jsme ve stadiu, kdy můžeme pracovat profesionálně, kdy uživíme základní produkci a můžeme se věnovat systematicky také bookingu a marketingu.
Vůbec si ale nemyslím, že máme vyhráno s ohledem na současnou situaci v české kultuře a vůbec na postavení kultury v rámci společnosti. Myslím, že nejen já, ale každý, kdo v tom oboru dělá, tak z velké části musí mít velké nadšení pro danou věc a musí si je umět uchovat, což je asi nejtěžší úkol.
Jak vnímáte diváka? Mění se v průběhu let jeho nároky?
Poslední roky vnímám, že k nám chodí stále více mladších lidí, což mě těší, ale přála bych si, aby diváků bylo obecně více. Stále vnímám mezi lidmi určitý strach z tance, speciálně muži si často myslí, že pro ně není.
Bojí se, že se budou nudit a usnou?
Asi. Ale pak velmi často, když k nám přijdou třeba na Ostrov! nebo teď na Směj se, pořád se směj tak jsou velmi překvapení, že to s tou jejich představou o tanci nemá nic společného. Proto bych byla ráda, pokud by větší množství diváků dalo tanci šanci.
Máte nějaký sen, který si v profesním životě chcete splnit?
Mám jich několik. Třeba bych ráda natočila film. To mě moc láká a mám pocit, že tanec a film by spolu mohly hezky fungovat. Zároveň musím říct, že je fajn se někdy ohlídnout a říct si: „Ty jo, spousta věcí, které jsem si přála, se mi vlastně plní.“ A ono to tak je. Člověk je někdy ve vleku událostí, pořád něco dělá, stále něco zlepšuje, chce jít dál, až je téměř vyčerpaný, ale je dobré si uvědomit, že se toho také spoustu podařilo.
