Nacisté plánovali svět bez Židů. Přesto během války budovali největší sbírku židovských knih na světě. Proč režim, který systematicky vraždil jejich majitele, věnoval tolik úsilí záchraně jejich knih? Odpověď ukrývá jeden z nejméně známých projektů třetí říše, jehož stopy dnes rozkrývají čeští historici.
Když judaista Jiří Blažek otevřel jednu ze sedmi set hebrejských knih objevených v depozitáři Národní knihovny, mezi stránkami na něj vypadl vzkaz. Na první pohled obyčejná záložka. Ve skutečnosti poslední stopa po rodině, která zmizela během holocaustu. Kniha byla součástí obrovské sbírky, kterou nacisté během války zabavili židovským obcím, rabínským seminářům, soukromým knihovnám i samotným Židům po celé Evropě.
Když začalo bombardování Berlína a Frankfurtu, převezli nacisté část těchto svazků do bezpečí sudetských zámků. Po válce se čtvrt milionů z nich dostalo do Prahy, kde dodnes zůstává v depozitářích Národní knihovny. Dopis psala dcera svému otci rabínovi. Díky několika řádkům se po více než osmdesáti letech podařilo dohledat její osud i poslední žijící potomky.
Podobné okamžiky mění staré svazky v něco víc než knihovní položky. Mezi jejich stránkami se zachovaly podpisy, razítka, soukromé poznámky, účtenky, dopisy i kartotéční lístky. Jsou to zbytky běžného života, který nacisté přerušili. Někdy představují poslední hmotnou stopu po člověku, jehož rodina byla zavražděna a domov vyrabován.
Když dějiny píší vítězové
Veřejnost si nacistickou kulturní politiku dodnes spojuje především s pálením knih. Fotografie hořících hranic z května 1933 se staly jedním ze symbolů nástupu třetí říše. Jak zmiňuje Jiří Blažek, byla to jen demonstrace síly a zastrašování, veřejné divadlo.
Skutečný osud většiny knih se odehrával za zavřenými dveřmi skladů a archivů, kde nacisté židovské knihy systematicky shromažďovali. Po anšlusu Rakouska, křišťálové noci i okupaci dalších evropských zemí mizely celé knihovny ze synagog, rabínských seminářů i soukromých bytů.
Cílem nebylo zachránit kulturní dědictví, ale vytvořit největší sbírku judaik na světě. Nacisté přitom neusilovali jen o několik významných sbírek. Chtěli ovládnout prakticky veškerou židovskou literaturu na okupovaných územích.
„Zájem o knihy byl natolik konkrétní, že během křišťálové noci Heydrich zakázal vypálit některé budovy jen proto, že v nich byly knihovny,“ popisuje Blažek.
Jedním z center tohoto projektu se stal Institut pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem. Patřil do širšího plánu ideologa Alfreda Rosenberga vybudovat vysokou školu nacistické strany, která měla po válce vzdělávat budoucí elity režimu.
Foto: archív Národní knihovny
Frankfurtský institut přitom nebyl jedinou institucí, která po židovských knihovnách sahala. O zabavené fondy soupeřil Rosenbergův operační štáb, Říšský hlavní bezpečnostní úřad i další nacistické organizace. Rivalita mezi nimi kopírovala osobní nepřátelství uvnitř nacistického vedení.
Každá chtěla mít pod kontrolou nejen výzkum, ale i samotnou kořist. Dobře věděly, že v konfiskovaných knihovnách leží nejen židovské vědění, ale i vzácné rukopisy a staré tisky s vysokou finanční hodnotou.
Nacistické „studium“ židovství spočívalo v hledání pasáží, které potvrzovaly předem vytvořenou představu o Židech jako o rasovém, politickém a kulturním nebezpečí. „Nešlo jim o kritickou metodu studia tradičních textů,“ vysvětluje Blažek. Nejprve vznikl správný výklad a následně se vybíraly informace, které jej podporovaly.
Aby mohli knihovnu vůbec vybudovat, potřebovali nacisté právě ty lidi, které zároveň posílali na smrt. Hebrejské knihy totiž neuměl číst každý. Katalogizací statisíců svazků proto pověřovali židovské knihovníky a odborníky. Ti dostali absurdní úkol – pomáhat vytvářet knihovnu, ze které měli jednou jejich vrazi vyprávět dějiny jejich vlastního národa.
Právě v tom se ukrýval skutečný smysl celého projektu. Nacisté nepředpokládali, že jejich sbírka skončí po válce v archivech. Naopak. Měla se stát základem pseudovědeckého studia judaismu ve světě, kde už podle jejich představ žádní Židé žít nebudou. Knihy měly budoucím generacím sloužit jako důkaz, že nacistická „židovská otázka“ byla vyřešena správně.
Od roku 1943, kdy začalo spojenecké bombardování ohrožovat německá města i sklady uloupených knih, přesouvali nacisté část sbírek do míst, která považovali za bezpečnější.
Více než půl milionu svazků převezli na území dnešního Česka. Knihy skončily například na zámku Nový Berštejn, v Mimoni, na Novém Falkenburgu i na hradě Houska. V místnostech a podkrovích ležely v žalostných podmínkách svazky z různých koutů Evropy.
Po válce se nacistický sen o největší knihovně judaik rozpadl stejně rychle jako třetí říše. Statisíce svazků ležely bez katalogů, často promíchané a bez jakékoliv dokumentace. Nikdo přesně nevěděl, odkud pocházejí ani komu patřily. „Země řešila návrat vězňů, přesuny obyvatelstva i obnovu institucí; knihy se nepočítaly po kusech, ale po metrech,“ přibližuje dobu Blažek.
Zatímco část knih se později vrátila židovským obcím nebo se dostaly do nově vznikajícího Izraele, přibližně čtvrt milionu svazků skončilo v Praze.
Jak? To dodnes není jasné. Historici nenašli dokument, který by jeho převoz vysvětloval. Blažek se domnívá, že mohl v Národní knihovně skončit v poválečném chaosu a následně zůstat bez větší pozornosti také kvůli politickému vývoji po roce 1948.
Detektivka, která trvá už osmdesát let
Pro většinu knih tím ale jejich cesta neskončila. Naopak. Když judaista Jiří Blažek před jedenácti lety otevřel dosud nezpracovaný fond téměř sedmi set hebrejských knih v depozitáři Národní knihovny, netušil, že každá z nich představuje samostatný detektivní případ.
Některé vydaly své tajemství během několika vteřin. Jiné zaměstnávaly historiky celé měsíce. Nešlo už jen o katalogizaci vzácných tisků. Cílem bylo vrátit knihám jejich původ, jejich majitele a příběhy, které se nacisté pokusili vymazat.
Práce připomíná skládání mozaiky. Razítko židovské obce, ex libris, podpis na předsádce nebo zapomenutý lístek mezi stránkami. To jsou drobné stopy, které mohou knihu propojit s konkrétním člověkem.
„Pokud tam máte razítko s nápisem Židovská obec ve Vídni, je hotovo za dvě vteřiny,“ říká Blažek. Mnohem složitější je ale pátrání po soukromých knihovnách. Když se najde jen podpis nebo ex libris, může to být práce na týdny nebo měsíce. Někdy se podaří dohledat potomky, jindy zůstane jen jméno člověka, o kterém se už nic dalšího nezjistí. Z přibližně 685 hebrejských tisků se povedlo identifikovat zhruba polovinu.
Právě tak se podařilo rozluštit i osud knihy rakouského rabína Josefa Blocha. Díky dopisu, který jeho dcera kdysi použila jako záložku, historici zjistili, že válku přežila, uprchla přes Šanghaj a její potomci dnes žijí ve Spojených státech. Z několika zapomenutých vět se tak po více než osmdesáti letech podařilo doplnit příběh rodiny, o níž se dlouho vědělo jen velmi málo.
Historici přitom často hledají něco jiného než sběratelé. Zatímco pro aukční síně je rozhodující stáří, vzácnost vydání nebo zachovalost vazby, pro badatele může být cennější obyčejná modlitební kniha z 19. století než vzácný tisk ze století šestnáctého, pokud mezi jejími stránkami zůstala stopa po člověku, který ji kdysi vlastnil.
Přesto mezi objevenými svazky nechybí ani mimořádné knižní rarity, z nichž nejcennější exemplář by se podle Blažkova orientačního srovnání mohl na trhu pohybovat kolem dvaceti tisíc dolarů, tedy přibližně 430 tisíc korun.
K nejcennějším nálezům patří dva benátské tisky ze 16. století, z doby, kdy byly Benátky jedním z hlavních center hebrejského knihtisku. Starší z nich je Maimonidova Mišne Tora z roku 1575, rozsáhlý kodex židovského náboženského práva.
Na titulní straně nese tři koruny, značku spojenou s tiskařským domem Bragadinů. Přestože jde o nejstarší a podle Blažka také nejcennější svazek z celého souboru, jeho původní majitel zůstává neznámý. V knize se nedochovalo razítko, ex libris ani jiná stopa, která by ukázala, komu patřila.
Foto: Jana Divinová
O čtyři roky mladší Rešit Chochma od kabalisty Elijahua de Vidase už svůj původ prozradila. Nenápadné označení tvořené písmenem a číslem historiky dovedlo ke knihovně rabínského semináře v Budapešti.
Zatímco Mišne Tora pravděpodobně zůstane v Národní knihovně, druhý tisk se má vrátit instituci, z níž jej nacisté odvezli. Dvě téměř stejně staré knihy tak po osmdesáti letech čeká zcela rozdílný konec jejich cesty.
Výsledky jedenáct let trvajícího výzkumu nyní poprvé představuje výstava v Galerii Klementinum v Praze. Vedle nejvzácnějších hebrejských tisků ukazuje také dopisy, razítka, kartotéční lístky a další drobné stopy, díky nimž se daří vracet jména lidem, které se nacisté pokusili vymazat z dějin.
Návštěvníci tak neuvidí jen staré knihy za vitrínami. Každý vystavený svazek je začátkem detektivního příběhu, který vede od předválečných židovských domácností přes nacistické konfiskace, sudetské zámky a poválečné sklady až do současnosti. Některé z těchto příběhů už historici dokázali rozplést. Mnoho dalších na své objevení teprve čeká.
