V reakci na pandemii hodily vlády mnoha zemí fiskální obezřetnost za hlavu a zvýšily výdaje na dosud nevídanou úroveň – ať už ve snaze pomoci podnikům vyplácet zaměstnance (jako v Evropě), či poskytnout finanční podporu přímo nezaměstnaným (jako v USA). Nad veřejným sektorem se tak zdvihá ničivá dluhová vlna, a pokud se jí světové ekonomiky nedokážou postavit, může napáchat daleko větší škodu než koronavirus.
Celou situaci komplikuje skutečnost, že vyspělé státy nechaly své dluhy růst i 10 let po finanční krizi, a to navzdory mimořádně nízkým úrokovým sazbám. Například míra zadlužení Spojených států v poměru k HDP se podle OECD v rozmezí let 2007 až 2019 vyšplhala z 40 na 89 procent. Veřejný dluh Spojeného království se za stejné období zvýšil ze 44 na 111 procent a Francie z 81 na celých 134 procent.
Vládní dluhy tak byly vysoké už před vypuknutím koronaviru, a ačkoli se prognózy různí, předpokládá se, že obrovské výdaje na boj proti pandemii zadluženost zemí ještě prohloubí. V případě Spojených států by se veřejný dluh mohl dost dobře přehoupnout přes doposud rekordních 106 procent, zaznamenaných na konci druhé světové války, v roce 1945.
Nejenže by za takového stavu věcí byly konvenční postupy na snížení zadluženosti k ničemu, ale navíc by působily kontraproduktivně. Zvýšení daní, ať už z příjmu právnických, či fyzických osob, by jen prohloubilo negativní dopad krizových opatření na korporátní investice i spotřebitelské výdaje.
Monetizace vládního dluhu, realizovaná prostřednictvím nákupu státních dluhopisů centrálními bankami, by zase pravděpodobně vedla k dalšímu růstu inflace, především vzhledem k omezení nabídky v důsledku koronavirového výpadku ekonomiky. A kdyby se vlády zemí rozhodly vydat cestou plošných škrtů, hrozilo by jim riziko deflace podobné té, která nastala v jihoevropských státech se začátkem dluhové krize v eurozóně.
Existuje ovšem jeden způsob, jak uniknout ničivým následkům nadcházející dluhové vlny. Stačí si vzít příklad z americké vlády, které se podařilo snížit svůj historicky nejvyšší závazek z roku 1945. Spojené státy se ale tenkrát svůj veřejný dluh vůbec nesnažily splatit. Poměr zadlužení amerického veřejného sektoru k HDP totiž pomalu, ale jistě klesl díky celkovému růstu ekonomiky (posílené z dnešního pohledu obřím zdaněním nejbohatších vrstev), mírné inflaci a nízkým úrokovým sazbám.
V polovině 70. let se už výše vládního dluhu USA v poměru k HDP propadla zhruba na 20 procent, neškodících ekonomice. I pro dnešní vysoce zadlužené státy je právě tohle ten nejlepší způsob, jak se vyhnout dluhové krizi. Aby světové ekonomiky po odeznění koronavirové pandemie dosáhly dlouhodobého růstu, mírné inflace i nízkých úrokových sazeb, musí dojít k zotavení celosvětového obchodu a s ním souvisejícímu oživení poptávky i stimulaci globálních investic.
Jinými slovy je tou nejlepší cestou kupředu globalizace – a to jak pro vyspělé státy topící se v dluzích, tak pro rozvíjející se ekonomiky. To bychom ale nejdřív museli přehodnotit opačné, deglobalizační trendy, které byly před vypuknutím koronaviru na vzestupu. A k tomu bude potřeba, aby začali světoví lídři v politice prosazovat Tocquevillovo učení o rozumném egoismu.
Pokud se totiž svět nevrátí do starých kolejí globalizace, hrozí nám, že nás z jeho povrchu smete obří vlna dluhové tsunami.
