Součástí jedné z našich připravovaných transakcí ve skupině Vafo, která vyrábí dnes už nejen v Česku, ale také v Německu či na severu Evropy, je i relativně velká platba v eurech na jaře roku 2021. Jako šéf akvizic firmy a konzervativní hospodář jsem se rozhodl, že si dohodnutou částku odložím stranou již teď. Začal jsem tedy pátrat po tom, kolik je v dnešní době poplatek za skladovaní toxického odpadu, ehm, myslím eur. Pokud je totiž máte v množství větším než malém, za jejich skladování bance platíte záporný úrok – řekněme skladné.
Můj problém nakonec vyřešila bankéřka z londýnského Canary Wharfu. Ačkoli její prezentace začínala grafem, který tvrdil, že záporné úroky budou střadatelé v eurech platit ještě dalších 15 let. „Takže do příští války nebo revoluce?“ komentoval jsem graf. „Nebo dokud bude existovat euro!“ zněla její okamžitá odpověď. Podobné bonmoty bankéři na kontinentě nevypouštějí ani sami a potmě. A právě proto mi bude Londýn tak chybět. Ale o tom jindy.
Úvahy, jestli záporné úroky nejsou jen novou formou majetkové daně a jestli existuje nějaká organická – rozuměj nenásilná – cesta, jak se jich jednou v budoucnu dokážeme zbavit, nechávám na jiných. Řešil jsem čistě praktický problém. Vím, že mám závazek, který budu muset zaplatit. Vím kolik. Peníze mám. Jen jsem se zcela chybně dohodl s prodávajícím, že závazek budu platit až za rok a půl, a ne hned. Prostě síla zvyku. Uvědomil jsem si, že prodávající mě převezl a toxická eura si uskladnil u mě.
Postupná výplata kupní ceny firmy je při akvizicích totiž relativně běžný mechanismus. My jsme si u přebírané společnosti navíc dohodli i minimální výši doplatku původním majitelům bez ohledu na výsledky. A i to minimum není úplně málo. A proto bych si ty peníze rád odložil už teď. Tohle všechno jsou obvyklé postupy. Takže vypočtené to bylo správně, falíruje nám v tom jenom to násobení zápornou úrokovou sazbou.
Nicméně ta geniální bankéřka mi přece jen nabídla řešení. Nakupte za eura emisní povolenky na vypouštění CO₂ a my vám budeme garantovat mikroskopický, nicméně kladný výnos. V Londýně evidentně věří víc, že nepoklesne poptávka po emisních povolenkách, než v existenci eura. Vysvětluji si to tím, že emisní povolenka je vlastně takový „bitcoin“. Jejich množství v oběhu někdo cíluje. Ale množství eur v oběhu cíloval v Evropské centrální bance naposledy možná tak Otmar Issing, což bylo ještě před velkou krizí.
Co s tím? Nikdy jsem se nepovažoval za následovníka Jana Husa v tom smyslu, že bych zpochybňoval preventivní i represivní účinnost odpustků, jimiž povolenky ve skutečnosti jsou. Je to po staletí ověřený nástroj. Že je ale budu jednou používat k neutralizaci toxických peněz, které nikdo nechce ani zadarmo, to mě opravdu nenapadlo ani ve snu.
