skip to main content
Koronavirus

Komentář: Kdo odnese virus do Mordoru? A proč už nejsme semknutí jako na jaře?

Evolučnímu biologovi Jaroslavu Flegrovi koronavirové předpovědi vycházejí. Hovořil o tom, že v říjnu bude 10 tisíc nakažených denně. Je to tak – dokonce o něco víc, než odhadoval. Předpovídal plné nemocnice a také to, že si koronavirus vezme až 50 tisíc životů.

Nechce se tomu věřit, je to realita, před kterou by chtěli zavřít oči i ti největší optimisté – podobně jako lékař z jihomoravské nemocnice, který svému známému napsal: „Situace je vážná, snažím se udržovat v dobré náladě, ale když kolem mého pokoje dnes projel už jedenáctý člověk zabalený ve vaku pro mrtvé, moc mi to nejde…“

V nemocnicích zbývá méně než čtvrtina volných lůžek na jednotkách intenzivní péče a lůžka s kyslíkem jsou zaplněná z skoro z 80 procent. Scénář, který se odehrával na jaře v Itálii, a Češi, tehdy covidoví premianti, nad ním jen smutně pokyvovali hlavou, jak blbý to tam mají.

Koronavirová čísla první vlny byla optimistická i kvůli tomu, že se lidé báli neznámého, dodržovali vládní opatření, vzájemně si pomáhali a doufali ve světlo na konci tunelu.

Reklama

Byl to kruh, nikoli však začarovaný – když mám naději, že bude dobře, budu se i já chovat dobře. Tedy tak, aby to bylo co nejdřív za námi, ať to pro tuto chvíli stojí, co to stojí. Podobně tehdy uvažovala většina lidí.

Velkou roli sehrála také komunikace. Jistě, na adresu otevírací doby pro seniory vznikl nejeden vtip, k smíchu byl i červený svetr a ke vzteku letištní vítání předražených roušek z Číny, ale tak nějak všichni věděli, co mají dělat. A protože o samotném viru toho moc známo nebylo, i výskyt hoaxů a poplašných zpráv, které by lidem motaly hlavu, se teprve rozjížděl.

Teď je všechno jinak. Viru je ve společnosti nepočítaně, přesto se hodně lidí chová, jako by neexistoval. Křivka rostoucí exponenciálně? Mediální podvod! Pacientů v nemocnicích i mrtvých přibývá, ale vedou se rozbředlé diskuse o tom, jestli někdo umřel s covidem, nebo na něj, a hoaxy i dojmologické úvahy rostou a šíří se invazivně jako letos na podzim i ty pravé houby po dešti.

Zatím to vypadá, jako když se u kulatého stolu všichni zhádali, kdo odnese prsten do Mordoru.

Viníkem je podle psychologa Tomáše Vašáka hlavně zcela špatná komunikace. Co platí? Co je pravda? Co máme dělat? Jak to tedy všechno bude? Otázky, na které by možná neznal odpověď ani čaroděj Gandalf, ale rozhodně by věděl, jak o nich s těmi, kdo se ptají, mluvit.

Uklidňovat, ale ne falešně, žádat, ovšem důrazně a jednoznačně. Čarodějové v téhle době chybí. Zastoupit by je mohli moudří vládci se svými poradci, jenže v Česku to zatím vypadá, jako když se u kulatého stolu všichni zhádali, kdo odnese prsten do Mordoru.

Panikařit začínají i ti, kteří se v první vlně chovali rozumně, a když museli například zavřít své firmy, pomáhali potřebným a dodávali si vzájemně odvahy. Dnes ti samí věší na sociální sítě výzvy k obraně svobody, nenošení roušek a úvahy o tom, jak je všechno stejně jeden velký mediální podvod, který má přihrát peníze bůhvíkomu.

Únava, rezignace. Světlo na konci tunelu teď spíš jen poblikává a i do mozků, které jsou zvyklé logicky jednat, se vkrádá heslo z vyčerpání, když už je blbě, tak ať je klidně ještě hůř.

Jako když se vám převrhne loď před jezem, vy se snažíte chytat všechno, co jde, ale vidíte, že zkáza je nezadržitelná – tak jen naštvaně plácnete do vody, sednete si na břeh, civíte a občas ve smutku spekulujete, že si pro utopené věci do válce pod jezem doplavete, přestože nad ním visí cedule s lebkou a zkříženými hnáty.

Reklama

„Až teď teprve skutečně rozumíme tomu, co znamená výraz doba postfaktická. Tedy ta, kdy vinou sociálních sítí přestala platit fakta. Záleží na tom, jak se co prezentuje, důkazy naopak žádnou váhu nemají,“ říká Tomáš Vašák a potvrzuje, jak se společnost velmi polarizuje.

Stokrát opakovaná lež dokáže umořit tak, že už se nechce ani nic dělat.

Lidé jdou v názorech proti sobě a jsou ochotni se za ně bít jako lvi, druhým se vysmívat, útočit na ně, pohrdat jimi. To všechno ale velmi vyčerpává, pak už není energie na to, aby se pomáhalo druhým a sobě navzájem, jako to bylo v první vlně.

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a dokáže umořit tak, že se už nechce mluvit o ničem, nic dělat, ba ani se chovat rozumně, abych nikoho včetně sebe neohrožoval.

Lze označit jediného viníka? Podle Vašáka existují tisíce drobných. Ti, kteří zamořují prostor nejrůznějšími dezinformacemi, a ti, kteří nedali jasný vzkaz – na nás se dívejte, nám můžete důveřovat. Schází důvěryhodná autorita.

„Na jaře bylo všechno jasné, panovalo semknutí, sdílení. Viděli jsme, že je tu problém a musíme ho řešit. Všichni jsme měli zřetelné zadání, jednoho nepřítele,“ vysvětluje psycholog důvod rozdílu mezi první a druhou vlnou. Dnes se nepřítel štěpí. Je to ještě virus? Nebo už špatná vláda, politikaření, hoaxy, roušky, nesvoboda, strašící profesor?

Ztratili jsme příležitost všechno zvládnout.

„Když tohle všechno nasedne na únavu a úzkosti, které s sebou doba nese, otevře se prostor, aby lidi začali reagovat jinak. Emoce startují a na řadu přichází takzvaný ,backfire‘ efekt. Když u mě někdo padne v nemilost, nejsem s ním schopen argumentovat jinak, než že na něj emotivně útočím, bez racionálního jádra,“ popisuje Vašák, který je sám z vývoje událostí velmi zklamaný.

„Nebojím se, že by se situace nevyřešila, byť to bude trvat třeba rok, rok a půl. Jsem smutný z toho, jak jsme ztratili příležitost všechno zvládnout. Jsem unavený z diskusí, z toho, jak se zabýváme blbostmi,“ říká.

Předplatné Forbesu

Třeba studie, co všechno žije na roušce, jsou zajímavé – ale asi stejně jako úvahy nad tím, jestli vodu, která vám po povodni nateče do sklepa, vylévat kbelíkem, nebo hodobóžovou mísou po babičce.

Je to teď všechno jeden velký chaos. Jenže v něm se dlouho žít nedá. Nezbývá než si stále dokola připomínat myšlenku fyzika Richarda Feynmana: Nezáleží na tom, jak je teorie krásná, ani na tom, jak inteligentní je ten, kdo ji říká. Záleží na důkazech.

A důkazy přinášejí lékaři, statistici a vědci, kterým vychází předpovědi. Neměli bychom se na ně za to zlobit, jedou v tom s námi.

Reklama
Reklama