Rostoucí inflace ve čtvrtek znovu přiměla Českou národní banku ke zvyšování repo sazby, tentokrát na 4,5 procenta. Jde už o čtvrté nadstandardní zvýšení základní sazby o více než 0,25 procentního bodu v řadě za sebou.
Podle ekonomů se úrokové sazby blíží svému vrcholu, nevylučují však, že se centrální banka uchýlí k dalšímu navyšování. Nad kroky vlády, vedoucími k současné situaci, se pro Forbes zamýšlí předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová a ekonomický analytik rady Ondřej Šíma.
Počínaje rokem 2017 se s výjimkou pouhých šesti měsíců míra inflace pohybuje nad dvěma procenty, tedy nad inflačním cílem ČNB. Po většinu covidového roku 2020 byla inflace dokonce nad horní hranicí tolerančního pásma, tedy nad třemi procenty. Od poloviny loňského roku začínaly sílit dovezené inflační tlaky a v jeho závěru dosáhla míra inflace 6,6 procenta – téměř stejné hodnoty jako na konci roku 1998.
Centrální banka proto v červnu 2021 přistoupila k prvnímu pocovidovému zvýšení úrokových sazeb. Ve zvyšování sazeb pak pokračovala a po únorovém zasedání je výše její hlavní sazby na úrovni 4,5 procenta. Centrální banka sice sklidila částečnou kritiku, ale většina ekonomů je zajedno, že reakce byla nutná.
Příčiny vysoké míry inflace v české ekonomice nelze svádět jen na zmiňovaný zahraniční cenový vývoj. Existuje řada domácích faktorů, mezi něž patří kromě napětí na trhu práce i rozvolněná fiskální politika prováděná už před pandemií.
Můžeme najít přinejmenším dva zásadní problémy domácí fiskální politiky: první vychází z její procykličnosti, kdy vláda v dobrých, předcovidových letech nespořila na horší časy, které s pandemií přišly. Druhý problém se týká takzvaných fiskálních pravidel, definovaných zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti z roku 2017.
Neměnnost a dodržování těchto pravidel by silně pomohly udržitelné a zodpovědné fiskální politice. Již během roku 2020 však předchozí vláda prosadila dvojí změnu tohoto zákona, čímž došlo k rozvolnění výdajového pravidla, omezujícího výši strukturálního deficitu veřejného hospodaření.
Toto rozvolnění umožnilo další zvyšování veřejných deficitů a potažmo i zadlužení vlády na příštích několik let.
Namísto toho, aby se využily výjimky z plnění fiskálních pravidel, které český zákon obsahuje, a mohly být během pandemie aplikovány pouze pro období hospodářského poklesu, prosadila předchozí vláda změkčení pravidel s dopadem do konce této dekády.
Otevřela tím možnost pokračovat ve fiskální nezodpovědné politice i po odeznění pandemie.
Kvůli procyklické fiskální politice v kombinaci s „reakcí na pandemii“ přistálo do ekonomiky v období 2017 až 2021 dodatečných zhruba 400 miliard korun, které napomohly nárůstu míry inflace na aktuální výši – což nutilo ČNB jednat.
Co z toho vyplývá? Pokud se vláda chová rozumně (tedy proticyklicky) a dodržuje fiskální pravidla, tak kromě zachování udržitelnosti veřejných financí nepřitápí pod „inflačním kotlem“.
Řečeno přímočaře, pokud by česká vláda v dobrých časech myslela na časy horší a neměnila by svévolně fiskální pravidla, nemusela by Česká národní banka tak významně zpřísňovat měnovou politiku.
