Existují čtyři způsoby utrácení peněz.
Můžete své peníze utrácet za sebe, takže si pohlídáte, abyste za ně získali co nejvíce. Můžete své peníze utrácet za někoho jiného, třeba když někomu kupujete dárek k narozeninám – a v tom případě budete zvlášť citliví na cenu. Můžete také za sebe utrácet peníze někoho jiného a dopřát si třeba náramný oběd. No a poté můžete utrácet cizí peníze za cizí lidí, a tak vás postupně přestanou zajímat částky i výsledky. Zhruba to dělá vláda.
Výše zmíněné řádky jsem pochopitelně nevymyslel, jen jsem se pokusil parafrázovat ekonoma Miltona Friedmana. Jeden si na jeho slova vzpomene relativně často, mně se tak stalo naposledy v pondělí, kdy jsem četl další otevřený dopis dalších bohatých lidí volajících po dalším zdanění jich samých.
Konkrétně jde o skupinu více než 80 dolarových milionářů, která si říká Millionaires for Humanity. Jejich otevřený dopis byl zveřejněn na stejnojmenné webové stránce, kde si jej můžete přečíst, pokud k vám náhodou skrze média ještě nedoputoval.
Říká zhruba následující: My, níže podepsaní, máme hodně peněz, tak nás, prosím, pořádně zdaňte, ať je více prostředků na školství, zdravotnictví a ať méně lidem hrozí chudoba. Celé je to navíc zabalené do koronavirového kontextu, takže stranou nezůstal ani dluh vůči těm „v první linii“.
Nepůjdu na to zažitou argumentací à la „Takže za úspěch se má platit?!“, stejně jako nemám zájem se po zmíněných přáních vozit. Více peněz pro školy, nemocnice a pro hrdiny, kteří se místo nás (či kvůli nám) vystavují zvýšenému riziku? Který asociál by si to nepřál?
Má potíž s bohulibým dopisem je ryze pragmatického charakteru. Čtu to tak, že signatáři, mezi nimiž mimochodem nejsou vyloženě byznysové celebrity, ale třeba dědici z filmového průmyslu (konkrétně i dědička Disneyho impéria, která by nejraději zakázala private jety), říkají: Dobro bychom rádi, ale konat ho má státní aparát. Podepsaná skupina očividně věří, že stát přerozděluje a přerozdělí tyto zdroje lépe, než by dokázali oni sami. Tedy třeba ten stát, o jehož pomyslný vrchol se v USA opírají lidé jako Donald Trump.
V dopise se vágně zmiňuje, že na vyřešení problémů způsobených nemocí covid-19 jen dobročinnost nestačí. Tečka. Žádné pitvání se v dobročinném tématu už text neobsahuje, stejně jako zde nejsou blíže rozpracovány podrobnosti onoho zdanění. O jakém zdanění se bavíme? Daň z příjmu, daň z kapitálových příjmů, daň pro všechny s hodnotou majetku vyšší než milion dolarů nebo snad daň na private jet?
Po druhém přečtení se líbivost dopisu zcela vytrácí a převažuje pocit, že si pár desítek boháčů (a nemyslím to pejorativně) chtělo udělat morálně dobře. Říct: Jsme s vámi, obyčejní lidé. A postavit se na správnou stranu.
Tyto bohatýrské daňové zkazky nicméně neshledávám o nic méně absurdními než názory těch z opačného břehu, kteří prahnou po progresivním zdanění majetných. Je to stejně naivní přístup, stejné spolehání se, že prostředky stačí vybrat, shora dolů přerozdělit a bude nám všem lépe. Vždyť to stát dělá tak efektivně!
Škoda že když také zakopnu o téma koronaviru a vybavím si nejlepší počiny oněch dvou pandemických měsíců, tak u nás vzešly ze soukromého sektoru. Z toho, že se někdo, kdo může, rozhodl nezištně pomoci. Opravdu se nedomnívám, že by vše běželo o poznání lépe, kdyby měli Babiš a spol. během krize k dispozici více peněz.
Navíc se zmíněný příklad, a to vytkněme před závorku, nevylučuje s tím, že nemocnicím lze poskytnout (vzpomínáte na Jaroslava Becka a jeho milé gesto?), a hlavně soustavně poskytovat peněžité dary. Stejně tak lze podporovat školy, a když na to přijde, můžete přebytečný peníz poslat i třeba rovnou vládě.
Přál bych si, abychom žili v prostředí, v němž je darovat, podporovat a dělit se normální, běžné a možná i samozřejmé, jak o tom mluví například Petr Sýkora z Dobrého anděla nebo Sanjiv Suri. Abychom kultivovali prostředí, v němž bohatí nelitují peněz a úsilí, které je na dobročinnost třeba vynaložit (a že není malé). Z tohoto bychom měli udělat ctnost – nikoli se ohánět fantazií, že vyšší zdanění pozvedne naše školy, protože Betsy DeVos či Robert Plaga se o to přece postarají.
Zdanit majetné a doufat v líbezné zítřky se mi nezdá jen naivní, ale spíše scestné a v konečném důsledku alibistické. Nechť se stát postará… Držme jej raději, pro lásku boží, minimální. To naše imaginace stran dobročinnosti opravdu končí u uměleckých aukcí a jednorázových daňově odčitatelných darů? Vážně se nelze pokusit vypěstovat systém, kdy by ti, kteří mohou, částečně financovali právě školství či zdravotnictví?
Neřekl bych. Pojďme se zamyslet, jak nepřilévat do čtvrtého Friedmanova způsobu utrácení peněz. Jsem přesvědčený, že pokud dolaroví milionáři opravdu chtějí konat dobro, mají veškerý manévrovací prostor k dispozici. I bez vyššího zdanění.
