David Vrba vystoupal na pomyslný vrchol svého profesního života ještě před padesátkou, kdy působil v top managementu firem, jako jsou 3M, Zátiší nebo Linet. Těsně před onou magickou hranicí, kterou můžeme nazvat i půlstoletím, se ale rozhodl opustit svou komfortní zónu a vrhl se do světa startupů a technologií.
Dnes působí jako partner ve firmách Digiskills a Cocuma nebo jako mentor v Heurece. Pro Forbes.cz se rozepsal o tom, proč je důležité neustat v učení se novým věcem a osobním rozvoji ani v „druhé polovině života“.
Mému otci nebylo ani padesát, když jsme od něj doma začali téměř denně slýchat věty jako „Já už se měnit nebudu“ nebo „Starého psa novým kouskům nenaučíš“. Strašně mě to tehdy iritovalo. Říkal jsem si, jak je možné, že to takto vzdává, že už se opravdu nechce vůbec v ničem posouvat.
Bylo to po sametové revoluci, svět byl plný příležitostí a můj otec před nimi všemi kategoricky zavřel dveře. Tehdy jsem si řekl, že takový nechci nikdy být. Z jeho „Já už se měnit nebudu“ jsem si udělal svou antimantru.
Loni jsem sám oslavil padesátku a za tuhle lekci vlastně musím otci poděkovat. Strategie „nikdy se nepřestaň učit nové věci“ mi funguje skvěle, na rozdíl od mnoha jiných v mládí nabytých přesvědčení.
Nenechte se mýlit, svého dnes skoro osmdesátiletého otce mám stále velmi rád, přes všechny jeho mouchy a odlišný světonázor. Ale stejně jako značná část mých vrstevníků i on bohužel v pětačtyřiceti rezignoval na učení a další adaptaci. Pro mě tento věk znamenal motivaci se posunout.
Po kariéře v korporátu, která vyvrcholila vedením 3M v Česku a pak v regionu, jsem se vrhl na dráhu interim manažera. Přestože jsem ale měl tu čest pracovat pro firmy jako Linet nebo Zátiší, vnitřně jsem se cítil stále nespokojený. Věděl jsem, že život má pořád potenciál nabídnout mi něco víc, něco nového.
Velmi egoisticky jsem se proto začal zajímat o témata související s prostřední částí života – takzvaným „midlife“, a ještě konkrétněji profesním rozvojem neboli „mid-career“.
Můj optimismus z budoucnosti posilovaly moderní poznatky z genetiky, studie o neuroplasticitě a neurogenezi. Dokazovaly, že si mozek mohu zocelovat do vysokého věku, že si v něm mohu tvořit nová spojení, a dokonce si některé jeho části zvětšit.
Tady opravdu platí, že na velikosti záleží. Čím větší, tím lepší.
Až jedno náhodné setkání před čtyřmi lety mě ale opravdu přimělo vystoupit z komfortní zóny a opustit pozici top manažera v korporátu. Během globálního sjezdu YPO (Young Presidents Organization, pozn. red.) ve Vancouveru jsem totiž na baru potkal sympatického a velmi přátelského chlápka jménem Chip Conley.
Dříve úspěšný hoteliér se v roce 2012 ve svých 52 letech stal viceprezidentem v tehdy ještě startupové firmě Airbnb, kde dodnes působí jako její strategický poradce. A to přesto, že její zakladatelé jsou o polovinu mladší než on sám. Mimoto píše knihy, je ve správní radě legendárního festivalu Burning Man a dál mentoruje zakladatele nových technologických firem.
Sám své roli přitom říká „mentern“, což je kombinace slov mentor a intern – stážista. Získat nové zkušenosti je pro mě stejně důležité jako předávat ty své, již prožité.
Když je vám 45 (někdy to může nastat i dříve), začínáte si klást divné otázky. Například: Bylo to už všechno? Proč jsem tady? Má smysl to, co dělám? Jsou mé nejlepší roky za mnou? Dokázal jsem něco?
To je ale normální. Chip tyto moje otázky nejen přesně pojmenoval, ale dal mi na ně i odpověď. Stal se ze mě mladý starý. Dost mladý na to, aby mě bavilo se učit, dost starý na to, abych sekl s prací, která mě vysává. Zkrátka abych přestal trávit čas věcmi, které mě nenaplňují.
Po vzoru lidí, jako je právě Chip Conley nebo Bill Campbell, v Silicon Valley zvaný jedině „The Coach“, jsem se pustil do světa, který mě již dlouho fascinoval. Světa technologií, IT firem a startupů. I díky tomu patří posledních pět let mezi nejlepší roky mého života.
S Filipem Dřímalkou jsme založili Digiskills, s Petrem Skondrojanisem spolupracovali na Cocumě a většinu času dnes trávím s lidmi o generaci či dvě mladšími a snažím se od nich stejnou měrou učit jako jim předávat své byznysové know-how.
Vyzkoušel jsem si, že pokud se rychlost mladších lídrů, jejich digitální inteligence a cit pro trendy kombinují s moudrostí mentora, jeho schopností rychleji zpozorovat opakující se vzorce a jeho vyšší emoční inteligencí, je to skvělý recept na úspěch firmy i spokojenost všech zúčastněných.
Přesně tento vzorec propaguje Chip ve své poslední knize Wisdom@Work. Stejně jako většina naší barové konverzace jsou témata našich dnešních callů stále věnována fenoménu mladých starých (v originálu modern elders). Padesátník s energií, zvědavostí a ochotou stážisty nakombinovanými se zkušenostmi, jistým klidem a rozumem může být nejen skvělým parťákem startupovým founderům, ale i stěžejním nositelem inovací.
Tomu já věřím. Už nepotřebuji kumulovat pozice, nepotřebuji někomu něco dokazovat. Chci si svůj život zjednodušovat, chci se učit a chci dál přispívat. Dívat se na svět optikou, že zase něco začíná, že život je plný fascinujících příležitostí.
V mém případě je to nejen mentorství, ale také podpora lidí, kteří se chtějí stát mladými starými. Patříte mezi ně i vy?
