Jsou to záběry, jaké jsme doposud znali jen z Ameriky, případně z amerických filmů. Létající smetí a stromy, převrácená nebo hořící auta a samozřejmě charakteristický rotující trychtýř. Moravské tornádo šokovalo svou silou, ale nejsilnějším otiskem včerejší katastrofy bylo až video z okamžiků po bouři.
Podle hlasu náctiletý kluk vystoupá po schodech do patra rodinného domu – a otevře se mu scéna, která z jeho hlasivek doluje ostrá, nevěřícná slova a vzlyk. Kde byla střecha, zeje nebe. Kde byl pokoj, leží zborcené zdi, rozlámaný nábytek, převrácené židle a… kopačák.
„I v této situaci stejně mr*ám Manchester,“ zazní hláška, která je navzdory – nebo naopak díky – upřímné vulgaritě nejpoetičtějším vyjádřením odolnosti člověka tváří v tvář zkáze, která ho připravila o domov. Zkáze, kterou nemá jak ovládnout.
Větru, dešti skutečně neporučíme. Ale počasí nám připomenulo, jak umí vyporoučet nás. Je snadné si řádění tornáda spojovat s postupující klimatickou změnou: počasí čím dál víc divočí všude po světě a souvislost některých dramatických projevů, především extrémních srážek, mrazů nebo naopak vln veder, už vědou prokázána byla.
Víme také, že oteplující se planeta produkuje více supercel – mohutných konvektivních bouří, které jsou základní podmínkou vzniku tornád. Ta ale vznikají ve zhruba dvaceti procentech těchto bouří. A ten vznik je navíc obestřen nepředvídatelností, v rámci které mohou určité aspekty klimatické změny pravděpodobnost tornád naopak umenšovat.
Selský rozum si spočítá, že víc je víc: přibývají supercely, logicky kyne i ten dvacetiprocentní podíl tornád, ne? Jenže selský rozum a vědecká metoda jsou dvě rozdílné věci, které se dokážou stejně tak překrývat, jako diametrálně lišit.
Selským základem ostatně disponují pochybné argumenty v opačném gardu: zažili jsme tuhou zimu, jaképak oteplování? Kosmas psal o ničivém tornádu v Praze už před devíti stoletími, jakápak novinka? Modrá, nikoli zelená planeta!
Realita mezitím neztrácí čas handrkováním se ode zdi ke zdi. Realita včera vyprodukovala tornádo, které mohlo být stejnou anomálií jako v dobách legendárního pražského kronikáře, ale rozhodně nám ukázalo, co dokáže extrémní počasí v zemi, která má katastrofální zkušenosti „jen“ s velkou vodou.
A právě před klimatickými extrémy nás vědecká metoda, respektive lidé, kteří se jí řídí, varují už několik dekád. Jejich závěry jsou přesto leckde zesměšňovány, a když si někdo – nedejbože švédská studentka – dovolí podotknout, že by možná bylo fajn nespálit si planetu pod nohama, je okamžitě posílán zpátky na stromy.
Náš pestrý modrozelený svět je najednou černobílý a zjevně v něm neexistují jiné pozice než petrolhead, nebo amenita. Nechceme být raději lidé, pro které jsou záběry z Moravy symbolickou připomínkou, že extrémy (a odborná varování před nimi) není radno selsky odmávat?
Nezáleží, jestli podobné tornádo zažijeme příští týden nebo za dalších devět století. Naše malebná česká kotlina si vystačí i bez nich: spolu s celou planetou procházíme rapidními změnami, které neodkecáme tím, že kdysi byla doba ledová, a pak zase nebyla.
Dnes teploty rostou v řádech desítek let, nikoli desítek tisíciletí. Dnes nás trápí například sucha, která jsou něžnou předehrou k časům, kdy k nám z neobyvatelného jihu poputuje migrační vlna, před kterou paradoxně burcují nadšení ignoranti vědeckého konsenzu.
Tematika měnícího se klimatu prosakuje do veřejného povědomí od sedmdesátých let. Následujících třicet jsme popírali, že ke změnám dochází. Dalších deset, že je způsobuje člověk.
A dnes, když je lidský podíl všeobecně přijímaný, dáváme ruce v klín a s povzdechem konstatujeme, že jakékoli snahy pozbyly smyslu.
Než ale hořekovat nad promrhaným půlstoletím, pojďme konečně nešvejkovat nejen stran varování, ale především návrhů, jak z dávno probíhajícího průšvihu vykličkovat co nejlépe.
Na své straně přece máme jiné přírodní síly – lidskou podnikavost a důvtip. Abych parafrázoval nejstatečnějšího kluka Moravy: i v této situaci stejně mr*ejme poraženectví.
