Dělí je věk a zkušenosti, jeden přesáhl sedmdesátku, druhému ještě není osmadvacet. Spojuje je obor a názory. V nich se shodovali tak, že přednosta onkologie pražské Všeobecné fakultní nemocnice 1. lékařské fakulty UK Luboš Petruželka prohodil žertem k ostravskému kolegovi Martinu Paličkovi: „Asi panu doktorovi nabídnu místo u nás.“
Teoreticky to mohla být konfrontace názorů začínajícího lékaře a matadora. Ve skutečnosti to bylo souznění. A vzájemné naslouchání.
Jeden z nejrespektovanějších odborníků na onkologická onemocnění, profesor Luboš Petruželka, kupříkladu se zájmem naslouchal líčení historek ze Súdánu, kam se Martin Palička, dnes lékař Onkologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava, vydal pomáhat jako medik.
Tím spíš se mohl Palička osmělit: „Když se neurazíte, pane profesore, tady jsem si dovolil malou pozornost,“ podával s lehkým ostychem Petruželkovi knihu, kterou o svém africkém dobrodružství napsal.
Obdarovaný se nejenže neurazil, ale při loučení si od autora vyžádal osobní věnování a ten se se slovy, že je to pro něj velká čest, lehce zapýřil. Po tomhle všem bylo vskutku zbytečné ptát se na vzájemné sympatie. Otázka na staršího z lékařů šla ale zobecnit.
Jaký máte pocit z mladé generace lékařů?
Luboš Petruželka: Velmi dobrý, ale je jich málo. Speciálně na onkologii, k níž mladí lékaři přijdou a následně někteří z nich zjistí, že ji nemohou dělat v plném nasazení.
Hodně se v souvislosti s mladými lidmi mluví o work-life balance čili o tom, že chtějí mít na rozdíl od předchozích generací větší rovnováhu mezi profesí a volným časem. Vnímáte to tak?
LP: Částečně ano. Někteří kolegové striktně končí ve čtyři odpoledne po pracovní době. Ale někteří jsou zase z vlastní vůle zapřaženi takřka nonstop – když chcete dělat onkologii, je velké zaujetí nutné.
Martin Palička: Já asi patřím do druhé skupiny – po práci zůstávám, věnuji se vědeckým studiím, zpracovávám data a podobně, to by se za běžnou směnu stihnout nedalo. Ohledně work-life balance ale vnímám, že naše generace má opravdu jiný pohled než ty dřívější, je to nejspíš určitý generační rys.
Když jste byl mladý vy, pane profesore, prý vás od onkologie odrazovali s tím, že jde o ponurou disciplínu.
LP: Přesně tak. Začínal jsem s onkologií v době, kdy se teprve rozvíjela a byla to víceméně paliativní léčba a léčba bolesti, měli jsme velmi omezené prostředky.