Nejsou vysoké, ale debata o jejich prvním zvýšení od roku 2008 vzbuzuje vlnu nevole. Kolem koncesionářských poplatků za veřejnoprávní média bylo vždy rušno, od příštího roku mají navíc zahrnovat vlastnictví počítače či mobilních zařízení, na kterých lze tato média konzumovat.
Koncesionářský poplatek za televizi se nezměnil šestnáct let, za rozhlas dokonce devatenáct. Ministerstvo kultury proto ve svém návrhu novely zákona o České televizi a Českém rozhlase navrhuje zvýšení poplatku za televizi ze současných 135 korun na 150 a za rozhlas ze 45 korun na 55.
Poplatek se má dále pravidelně zvyšovat v případě, že inflace od poslední změny překročí v součtu šest procent, přičemž narůst mají (také o šest procent) oba poplatky.
Česká televize letos hospodaří s rozpočtem 7,95 miliardy korun a díky zvýšení koncesionářských poplatků by si přilepšila o 865 milionů korun. Český rozhlas počítá s náklady ve výši 2,37 miliardy korun a po navýšení poplatků by se jeho rozpočet zvedl o 331 milionů korun.
Daň z internetu?
Povinnost platit koncesionářský poplatek za veřejnoprávní televizi a rozhlas má v současné době každý člověk či domácnost (v domácnosti je to vždy jen jeden člověk), která vlastní televizní nebo rozhlasový přijímač nebo jej alespoň po dobu jednoho měsíce užívá. Až na výjimky platí domácnost poplatek bez ohledu na počet zařízení vždy jen jednou.
Koncesionářskému poplatku se přitom nevyhnou ani domácnosti, které televizní přijímač využívají pouze ke sledování komerčních streamovacích platforem – stěžejní totiž není, co se na přijímači sleduje, ale zda je schopen přijímat televizní signál.
Podnikatelé pro změnu platí podle počtu zařízení, což má novela ale změnit a platit se bude podle počtu zaměstnanců na hlavní pracovní poměr, bez ohledu na počet přijímačů TV, rádia či internetu.
Podnikatelé s méně než 25 zaměstnanci poplatek platit nebudou. Kdo však zaměstnává 25 až 49 lidí, bude platit pětinásobek televizního a rozhlasového poplatku – a při počtu vyšším než pět set zaměstnanců dokonce stonásobek.
„Velká mediální novela“ navrhuje, aby se od příštího roku poplatek rozšířil i na monitor počítače, notebook, tablet nebo mobilní telefon. Přístroje schopné se připojit k internetu jsou totiž schopné přijímat internetové vysílání České televize. A právě tato část vzbudila nejdivočejší diskusi.
Když se dnes poplatku chcete vyhnout, stačí nemít televizor nebo rádio. Po přijetí novely to bude ale znamenat, že se budete muset obejít i bez mobilu, počítače, tabletu a internetu.
Výjimku budou mít i nadále lidé s úplnou nebo praktickou slepotou obou očí a lidé s oboustrannou úplnou nebo praktickou hluchotou. Pokud však žijí v domácnosti s někým bez zmíněných postižení, osvobození se na domácnost nevztahuje.
Od poplatku jsou osvobozeny domácnosti, jejichž příjem za uplynulé kalendářní čtvrtletí je nižší než 2,15násobek životního minima. Tuto skutečnost je ovšem nutno nahlásit a doložit a trvat může pouze po dobu šesti měsíců od vzniku nároku. Koncesionářské poplatky nehradí ani cizinci, kterým nebylo na území Česka uděleno povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu.
Sankce čekají domácnosti za nenahlášení přijímače (u České televize deset tisíc korun, u Českého rozhlasu pět tisíc korun) i za zpoždění platby. V prvním případě hrozí pokuta ve výši tisíc korun v případě, že se poplatník do patnácti dnů nenahlásí nebo neohlásí změny, v druhém případě poplatník nejdřív dostane upomínku.
Novela přinese nové povinnosti i pro Českou televizi a Český rozhlas. Čas vyhrazený oznámením o sponzorování programů a pořadů ve vysílání České televize nesmí přesáhnout v součtu 260 hodin za kalendářní rok. Čtvrtinu výnosů ze sponzorských vzkazů pak musí Česká televize každého čtvrt roku přeposlat do Státního fondu kultury.
Jakákoli forma reklamy třetích stran na svých webech, a to včetně videopřehrávače na iVysílání nebo v aplikacích, se pro Českou televizi i Český rozhlas stane tabu. Jedinou výjimkou bude obchodní sdělení, které je přímo součástí pořadu.
Počítá se také s průhlednějším účetnictvím: rozliší se činnosti veřejné služby a činnosti, které veřejnou službou nejsou. Česká televize i rozhlas budou vést oddělené vnitřní účty, a pokud budou chtít zavést novou službu nebo významně změnit stávající, musejí dát záměr k veřejné konzultaci.
Konečný návrh novely představilo Ministerstvo kultury v polovině letošního května. Očekává se, že by vláda novelu měla schválit na některém z červnových zasedání. Mezi 8. až 14. červencem proběhne čtení zákona na červencové schůzi sněmovny, poté se novely ujmou sněmovní výbory a zpracují případné pozměňovací návrhy.
V září by mohlo proběhnout druhé čtení, v říjnu závěrečné třetí. Po schválení ve sněmovně musí zákon ještě posoudit Senát a podepsat prezident. Novela má nabýt účinnosti od ledna 2025.
Změnil se způsob, jakým sledujeme, posloucháme a stahujeme informace.
Podle mediálního analytika Filipa Rožánka si financování médií veřejné služby po skoro dvou dekádách zaslouží posunout vpřed.
„Za tu dobu se změnil i způsob, jakým sledujeme, posloucháme a stahujeme informace. S tím je spojený i nárůst černých pasažérů, kteří sice nemají klasické televizory, ale dívají se na internetu třeba na hokejové přenosy. Takže je logické hledat cesty, jak tyto diváky podchytit, aby na ně nedopláceli starší diváci, kteří se poctivě přihlásili do evidence,“ vysvětluje Filip Rožánek.
Dalším důvodem pro novelu je klesající reálná hodnota poplatků kvůli inflaci. „Za dobu od posledního navýšení se zvedla cena lidské práce nebo třeba náklady na energie. Stejné problémy se snaží vyřešit státy napříč Evropou – jenom za poslední roky přistoupili ke změnám ve Francii, v Rakousku nebo ve skandinávských státech,“ připomíná mediální analytik.
Debata o úkolech médií veřejné služby teď čeká třeba Švédsko nebo Německo. Všude jde přitom o politicky a společensky citlivé téma. Odborná i laická veřejnost se ptá, jaká jsou očekávání od veřejné služby v době, kdy si uživatelé vybírají svůj oblíbený obsah online.
„Ve Velké Británii například BBC nevylučuje, že by mohla postupně opustit tradiční vysílače a dát přednost internetové distribuci. Úmyslně teď nechávám stranou chaotický vývoj na Slovensku, ale je pravda, že státy postupně opouštějí klasický poplatkový model a přecházejí k paušálním platbám,“ konstatuje Rožánek.
Vždy přitom závisí na politické kultuře a pojistkách proti tomu, aby médium muselo „chodit s prosíkem“ za vládou. Rožánek uvádí jako další příklad Švédsko, kde občanům při podání daňového přiznání naúčtují příspěvek na veřejnou službu, čímž zůstává úplně mimo státní rozpočet a finanční úřad ho rovnou přepošle na konto, ze kterého se platí Švédský rozhlas i televize.
V Rakousku od letoška platí poplatek každá domácnost bez ohledu na vlastnictví přijímače, takže odpadly náklady na evidenci. Podobné je to v Německu, kde mají i poplatky pro firmy odstupňované podle počtu zaměstnanců. „Tím se inspirovalo i české ministerstvo – a už se proti tomu ozvali zaměstnavatelé a průmysl,“ říká Rožánek.
„V západní Evropě panuje shoda, že veřejná služba má být pro každého a každý z ní profituje, byť nepřímo – zejména v době, kdy se státy snaží bojovat s řízenými dezinformačními kampaněmi. Spolehlivé zpravodajství nezávislé na obchodních i politických zájmech je jeden z úkolů, kvůli kterým si státy nadále drží média veřejné služby,“ uzavírá analytik.
