Jan Cidlinský je ředitelem Wilo CS, české odnože jednoho z největších světových výrobců oběhových čerpadel a čerpacích systémů. Jeho technologie pohání například fotbalový stadion Borussie Dortmund nebo by měla dopomoci k potravinové soběstačnosti Egypta do roku 2030.
Kdo v domácnosti nebo na zahradě provozujete oběhové čerpadlo? A vybavujete si, kdy jste ho pořizovali? Pokud ne, stálo by za to informaci dohledat. Přestože technologická zařízení tohoto typu vynikají provozní dlouhověkostí, trvající mnohdy desítky let, nevyplatí se na jejich výdrž bezhlavě spoléhat.
Důvod? Jak jinak než finance. Provoz starých čerpadel se s každým přibývajícím rokem prodražuje, což zejména v době nestabilních cen elektřiny a plynu vzbuzuje otazník nad jejich efektivitou. V nenápadné a dosud opomíjené oblasti lze přitom úspor dosáhnout vcelku snadno.
I proto se fungování oběhových čerpadel stalo předmětem odborných i legislativních diskusí na všech úrovních v řadě evropských zemí. Například v Německu je již ve spolkovém parlamentu projednáván návrh zákona přímo nařizujícího správcům či majitelům budov obměnit zastaralá čerpadla do tří let od okamžiku, kdy by zákon vstoupil v platnost.
Abychom si význam tohoto kroku dovedli lépe představit, podívejme se do Česka, kde má velká většina budov stále instalována technologicky zastaralá zařízení z počátku devadesátých let. Přitom výměna původního čerpadla, například po patnácti letech provozu, za nový typ by přinesla úsporu elektřiny v rozsahu osmdesáti až devadesáti procent.
Samozřejmě je třeba zohlednit otázku návratnosti takové investice. I zde však výsledek výpočtu může být překvapující: průměrná návratnost se pohybuje okolo dvou let.
Je ale jasné, že tento parametr závisí na stávajícím typu čerpadla a systému jeho fungování. Je regulován na provoz v určitých časech nebo je v trvalém provozu na plný výkon? Výpočet také záleží na novém typu a jeho provozním režimu. V některých případech se ale investice vrátí dokonce do jednoho roku – maximálně jsou to roky čtyři.
Modernizace je přitom přínosem nejen pro jednotlivé uživatele, ale mohla by mít i pozitivní dopad na celou společnost. Z kvalifikovaných odhadů vyplývá, že v České republice má přes padesát procent budov stále čerpadla starší deseti let. Budovy přitom vykazují až šedesát procent spotřeby elektřiny v celé zemi, zbytek připadá na průmysl.
Čerpadla v domech spotřebují okolo deseti procent elektrické energie budovy a výměnou starých čerpadel lze ušetřit minimálně polovinu předchozí spotřeby.
Při aktuální ceně šesti korun za kilowatthodinu tak může roční úspora dosáhnout až deseti miliard korun. A to můj výpočet zahrnuje pouze obytné, komerční, administrativní a jiné budovy – obdobný potenciál úspor najdeme v průmyslových podnicích.
V oblasti spotřeby elektrické energie navíc nejen z pohledu udržitelnosti platí, že nejlepší energie je ta, která se vůbec nevyrobí. Množství elektřiny, kterou by případně nebylo nutné vyrobit pro neefektivní čerpadla, je kalkulovaným odhadem stanovena na 1350 gigawatthodin, což představuje roční uhlíkovou stopu zhruba 550 tisíc tun oxidu uhličitého. Jen v Česku!
Kdyby se tedy záměr, s nimž němečtí zákonodárci přišli, podařilo zrealizovat, jeho celospolečenský přínos by byl obrovský. A těžit by z takového projektu mohlo nejen Německo, ale v budoucnu i celá Evropa.
