Platit včas dluhy je věcí cti a slušného vychování, leč velká zábava to není. Tedy jak pro koho. „Každý umělec potřebuje určitý podnět, aby začal pracovat. U mě to byly zpravidla dluhy,“ žertoval Federico Fellini. Nutno uznat: muži, od jehož narození uplyne 20. ledna rovných 100 let, se dařilo mazat dluhy impozantním způsobem. Nebavil se u toho zdaleka sám, a navíc za to byl odměněn: věhlasný filmový režisér získal čtyři Oscary, pátého dostal v roce 1993 za celoživotní dílo.
Není zcela jednoduché popsat, v čem přesně spočívá kouzlo Felliniho filmů, které působí i po desítkách let, jež od jejich vzniku uplynuly. Rodák z přímořského Rimini vytvořil osobitý styl vyprávění. Odehrává se v Itálii, a proto je z něj cítit sluneční žár, současně je ale přítomno jakési mrholení ze směsi nostalgie a surreálna.
Ne že by se ve Felliniho snímcích nic nedělo (byť zřetelná a jednotící dějová linka v některých filmech skutečně chybí), avšak bez prvku, jenž dokonce zlidověl pod pojmem Felliniesque – přídavné jméno vystihující fantaskní bizarnost a jistý druh melancholie -, by tyto snímky rozhodně nebyly tak hypnotické.
Uznávaný filmový kritik Chris Nashawaty příznačně napsal: „Fellini vytvořil dílo, které zázračným a záhadným způsobem nese univerzální sdělení, díky čemuž se naše planeta najednou zdá poněkud menší a intimnější.“
Atmosféra ve filmech maestra Federica hrála bezmála stejně fyzicky jako herci. Zároveň se není třeba jeho snímků přehnaně bát – přestože jsou leckdy přirovnávány k básním, mohou bavit i ty, pro něž je poezie takřka sprosté slovo.
Ačkoli dostojí nejvyšším uměleckým měřítkům, jsou poměrně lehce stravitelné, byť člověk musí projevit alespoň špetku dobré vůle, s níž na okamžik zapomene na odlišný standard a tempo seriálů z Netflixu.
Kromě herců a atmosféry má ve většině případů ve snímcích výraznou roli ještě jeden aktér, kongeniální hudební doprovod skladatele Nina Roty; českou stopou je v tomto směru motiv ze smyčcové serenády Antonína Dvořáka, již Rota použil k podkreslení snímku Silnice.
Právě snímkem Silnice Fellini celosvětově prorazil, v roce 1957 za něj obdržel premiérového Oscara. Tragický příběh tří cirkusových kočovníků – v němž ženskou hlavní postavu ztvárnila Felliniho manželka Giulietta Masina – přesahuje realistické pojetí. Lépe řečeno: vychází z něj a do určité míry ho ctí, současně se však blíží k mýtu, putování zvláštně pustou krajinou vyvolává až snový dojem. Silnice, toť Fellini v kostce.
Další oscarová díla? Cabiriiny noci, Osm a půl a Amarcord; v triumf přetavil Fellini celkem čtyři ze svých jedenácti nominací. Nejprestižnější filmařská soška k němu vcelku překvapivě nepřilétla za La dolce vita (Sladký život), režisérův kasovní majstrštyk.
Sled obrazů z vyprázdněného života bulvárního novináře (zahraného Felliniho oblíbencem Marcellem Mastroiannim), který se utápí ve večírcích smetánky, plných pitek a nevázaných orgií, vyvolal ve své době skandál a má téměř halucinogenní účinky. A ano, samozřejmě: scéna nočního koupání v římské fontáně di Trevi v podání Mastroianniho a švédské sexbomby Anity Ekberg patří k nejklasičtějším v dějinách filmu.
Necelý rok před smrtí si Fellini došel pro Oscara za celoživotní dílo. Z pódia vzkázal pouze „Grazie“ a manželce Giuliettě, aby přestala plakat. Víc nic. Jeho filmy už řekly vše.
14. 1. 20204 min
Filip Saiver
redaktor Forbes Česko
Ve Forbesu od ledna 2020, novinářem od roku 1994. Baví jej hledat velké příběhy i tam, kde zdánlivě nejsou. Věří totiž, že velké příběhy jsou všude.
