Další rok. Další rekordy. Martin Kodl, majitel aukční galerie nesoucí jeho příjmení, loni vydražil nejdražší dílo ryze českého umělce za 123,6 milionu korun. Zároveň rok uzavřel s dosud nejvyšším obratem, který překonal tři čtvrtě miliardy korun. Sběratelé a investoři nikdy v minulosti v Česku za umění neutráceli víc.
Loňský květen. Jarní aukce Galerie Kodl v hlavním sále paláce Žofín vrcholila a Martin Kodl tušil, že je nablízku něčemu, na co celou svoji víc než třicetiletou aukční kariéru čekal: prolomení hranice 100 milionů korun. Navíc za dílo českého umělce, pokud nebudeme počítat Františka Kupku, jehož mezinárodní aukční domy dlouho označovaly jako Francouze.
Bohumil Kubišta: Staropražský motiv, aukční číslo 111, položka zhruba uprostřed pětihodinového aukčního maratonu. Když na ni došlo, Martin Kodl v tu chvíli nervózně chodil po sále a sledoval, jak částka z vyvolávací sumy 25 milionů stoupá.
Čtveřice dražitelů ji nakonec vyhnala na 95 milionů. Následně dva odpadli a s napětím se čekalo, co bude dál. Příhozy neustávaly.
Kubištův rekordní Staropražský motiv
Dražba nakonec trvala dlouhých dvacet minut a ve chvíli, kdy kurátor Milan Dospěl odklepl finální sumu, se několik stovek lidí v sále postavilo a začalo tleskat. „Nic takového jsem za celou kariéru nezažil,“ vzpomíná Martin Kodl.
Jaký to byl pocit?
Kdysi dávno to byl můj tajný sen: jednou vydražit obraz, který udělá víc než 100 milionů. A ono se to podařilo. Pro mě je pak ještě obrovsky důležité, že šlo o ryze českého autora.
Co bylo na obrazu tak výjimečného?
Je výjimečný v mnoha ohledech. Kromě obrovské umělecké hodnoty má i silný příběh. Byl například ve sbírce významného sběratele Jaroslava Borovičky, kterému ho stát zkonfiskoval a umístil do Národní galerie. Poté prošel výjimečnými výstavami, byl součástí restituce a nakonec se po letech dostal k nám. I to, že se s ním do té doby neobchodovalo, ho dělá sběratelsky přitažlivější.
Je v Česku potenciál dostat za nějaké dílo ještě větší sumu?
Jsem přesvědčený, že ano. Doba je zkrátka taková, že hranice 100 milionů padne znovu. Nevím kdy, nevím, o jakého autora půjde, ale určitě se to stane. Zažil jsem několik situací, kdy se říkalo, že český trh narazil na strop, ale opakovaně se ukázalo, že ten strop je pokaždé o něco výš, než si myslíme.
Může to být ještě výrazně výš než 100 milionů?
To vám nikdo neřekne. Český trh má oproti tomu zahraničnímu, který nebyl přerušený čtyřiceti lety nečinnosti, jednu zajímavost. Zatímco ve vyspělé cizině má prakticky každý hodnotný obraz nějakou aukční historii, podle níž před další aukcí dokážete predikovat jeho cenu, v Česku jsou pořád díla, která se neobchodovala vůbec nikdy. A právě u nich se může stát, že očekávaná cena je 60 milionů, ale konečná pak dvojnásobná.
Martin Kodl první aukci umění uspořádal před víc než třiceti roky. Jeho galerie dnes zaměstnává tým dvaceti lidí.
Čím to je, že ochota utrácet za umění pořád roste? V roce 2012 na deset nejhodnotnějších děl stačilo 204 milionů, loni už to bylo skoro 392 milionů.
Děje se to celosvětově. Poslední tři čtyři roky žijeme v době, kdy ceny českých i zahraničních autorů překonávají všechny předpovědi a rekordy. Velký vliv na to má něco, čemu já říkám levné peníze. Banky všude po světě vytiskly spoustu peněz, které nejsou kryté hodnotami, jako tomu bylo dřív. A investice umění tento problém řeší.
Vaše aukční galerie dělá na českém trhu skoro polovinu obratu. Můžete získat ještě větší podíl?
Samozřejmě by to bylo příjemné, ale velkou radost, možná ještě větší než vysoké prodejní sumy, mi dělá procento prodaných děl. Během našich aukcí jsme loni nabídli čtyři sta čtyřicet dva položek a neprodalo se jich pouhých pět. Tím se nejvíc ukazuje kvalita práce celého našeho týmu.
Zajímají mě ale také autorské rekordy umělců, kteří nejsou nejdražší. Loni jsme udělali autorský rekord například Václavu Špálovi nebo Josefu Ladovi.
Ladova Zima, která se na aukci Galerie Kodl loni na jaře vydražila za rekordních 7,8 milionu korun
Vždy jste sázeli na dva aukční dny, jarní a podzimní. Během covidu jste přidali online aukce. Budete s nimi pokračovat?
Dvě online aukce vedle těch sálových zůstávají, protože nabídka je pořád obrovská. Během online aukcí totiž dražíme podobný počet děl jako při sálové aukci. Jen se snažíme do sálové aukce dávat díla s vyšší hodnotou.
Online svět není hoden nejlepších děl?
Pořád to tak cítím, ačkoli i superdrahé obrazy se ve světě prodávají přes internet. U nás by se to dalo dělat také, ale sálovou akcí vzdávám obrazu i jeho autorovi čest. Sálová aukce se v posledních letech proměnila, ale pořád má vedle byznysové i kulturní úroveň.
V nejhlubším lockdownu, kdy byly online aukce jediným způsobem našeho fungování, šlo u konkurence vidět, že se draží z různých provizorních prostor, které neměly daleko ke garáži. Tohle jsme nechtěli dopustit, a i když to může působit jako zbytečnost, stejně jsme si pronajali sál na Žofíně a naši aukci tam udělali se vší parádou a úctou, která k tomu patří.
Možná i proto to obratem byla největší aukce v Česku. Překonala ji až sálová aukce z loňského jara.
O budoucnost sálových aukcí se tak nebojíte?
Zůstanou, ale budou kratší než dnes, což jim jedině prospěje, a budou se na nich dražit jen ta opravdu nejlepší díla. Ostatní se bude dražit na internetu, což mě mrzí. Hlavně z toho důvodu, že položky prodané i za nižší stovky tisíc korun můžou sběratelům, kteří nemají tak vysoký rozpočet, udělat stejnou radost jako díla za desítky milionů.
Proto během našich aukcí mnohamilionové položky prokládáme levnějšími položkami. I sběratel s menším rozpočtem pak může zažít společenskou akci a nakoupit na takhle významné aukci. Takové lidi mám rád a rád jim dávám stejný pocit důležitosti jako těm nejbohatším.
Pro mě je důležité, aby se výtvarné umění stalo záležitostí kulturně-společenskou. Aby se o něj zajímalo co nejvíc lidí. Naštěstí se to zlepšuje a umění se začíná stávat součástí kvalitního života mnoha lidí, nejen těch nejbohatších.
O co je nyní na trhu zájem?
Celosvětově celkem spolehlivě platí jednoduché pravidlo. Zájem o obrazy a vkus má generační posuny. Aktuálně atraktivní je umění, které vznikalo v etapě dvou generací zpět. Já žiju v generaci, kdy umění z devatenáctého století začalo chřadnout a začala ho nahrazovat česká moderna. Teď nastupuje poválečné období a šedesátá léta.
Když vás požádám, abyste zmínil nějaké autory…
Nerad někoho jmenuji, protože se může stát, že na někoho zapomenu. Napadají mě ale Mikuláš Medek, Josef Šíma, Kamil Lhoták, Čestmír Kafka, Zdeněk Sýkora nebo Bohdan Kopecký. Zajímavý je také vzestup ženských umělkyň. Věra Kolářová, Marie Čermínová alias Toyen, Adriena Šimotová, Eva Kmentová, sestry Válovy… To jsou autorky, které se v posledních pěti letech dostaly do velkého zájmu sběratelů.
A někdo ze současných umělců?
Theodor Pištěk a z těch opravdu aktuálních Jan Kaláb, jehož dílo se na naší podzimní aukci ze 300 tisíc vyšplhalo na 1,3 milionu. Poprvé prolomilo milionovou hranici a ještě skončilo ve velice významné a prestižní české sbírce.
Kaleidoscope 922 od Jana Kalába. Nový majitel za dílo i s aukční přirážkou zaplatil 1,3 milionu korun.
Když se rozhodnu investovat do současného umění. Co mám dělat, abych uspěl?
Doporučuju mít dva až tři kvalitní poradce a nezaměřovat se na jednoho výtvarníka.
Můžu prodělat?
Když budete kupovat věci, o kterých jste vy i případní poradci přesvědčení, že jsou ty nejlepší, neproděláte na tom. Obecně je potřeba počítat s tím, že pětadvacet procent věcí nejspíš úplně propadne. Na polovině věcí docela mile vyděláte, například tím vyřešíte inflaci a ještě dostanete něco navíc. A na čtvrtině vyděláte opravdu hodně. Když se to celé sečte, měl byste být v zajímavém plusu. Samozřejmě to ale není hned. Někdy to trvá deset let, někdy i déle.
Další aukci máte na jaře. Už víte, co bude jejím vrcholem tentokrát?
Dobrý obchodník by se měl snažit, aby nabídl něco, o čem se bude hodně psát a mluvit. Něco máme v rukávu i tentokrát, ale dopředu o tom nerad mluvím. Je za tím i moje pověrčivost.
