Domluví se osmi jazyky, má na kontě čtyřicet světových patentů. Jednu z firem, které vybudovala, prodala za 225 milionů dolarů. Přitom to nejlepší Barbaru Paldus podle jejích slov teprve čeká.

Dokonce i z těch nejkyselejších citronů se dá udělat obstojná limonáda. Vlastně ještě mnohem víc, čehož je Barbara Paldus důkazem.

Dcera emigranta z roku 1968 a významného vědce Josefa Palduse nejprve v Silicon Valley založila firmu Picarro, jejíž patentované nástroje se dodnes využívají pro měření skleníkových plynů v atmosféře.

Poté přišla na řadu společnost Finesse Solutions, která přinesla technologie pomáhající mimo jiné při výrobě vakcín proti covidu od společností Pfizer a Johnson & Johnson; Finesse byla před pěti lety prodána, což její zakladatelce a investorům vyneslo 225 milionů dolarů, sama Barbara dostala padesát milionů.

Takže nohy na stůl, paní Barbaro? Havaj? Kdepak, ani náhodou – šlo jen o odrazový můstek k dalšímu dobrodružství.

V roce 2018 se z vůle Paldus zrodila kosmetická firma Codex Labs, která se vymezuje vůči čistě zkrášlovacím prostředkům a jejich klamavému marketingu a na základě tvrdých vědeckých dat chce být prospěšná lidskému zdraví.

Se svou minulou a současnou profesní dráhou má energická dáma s trvalým bydlištěm ve Spojených státech tu nejlepší kvalifikaci, aby v Česku spolupracovala s nadačním fondem Neuron – je ambasadorkou vědeckého transferu čili propojení vědy a byznysu.

Příběh Barbary Paldus je natolik košatý, že ho nestačí vyprávět od píky. Je třeba začít ještě „před píkou“, tím jsme zpět u citronády. „Bylo mi tak pět šest, žili jsme v Kanadě a já dělala s mámou různé obchody typu, že když uklidím, dostanu 25 centů, posekání zahrady bylo za padesát centů,“ vzpomíná podnikatelka s úsměvem.

„Jednou jsme měli doma už trochu smutné citrony, přemýšlela jsem, co s nimi, a máma: ‚Víš co, vezmi je a jdi je prodat.‘ Věděla jsem, že samotné citrony neprodám, ale bylo horké léto, tak mě napadlo udělat z nich limonádu.

V garáži jsem našla plastový stolek, vyčistila ho, udělala limonádu, vzala džbánek a kelímky a šla na roh naší ulice. Lidé chodili na procházku, měli žízeň a já jim citronádu za pět centů prodávala. Mámě jsem následně hrdě sdělila, že jsem vydělala zhruba dolar.

A ona: ‚Ty citrony stály víc než dolar, takže jsi de facto prodělala.‘ Já na to: ‚Ty citrony jsem přece měla zdarma.‘

A máma: ‚To sice ano, ale jen proto, že jsem ti je dala.‘ Uvědomila jsem si v tu chvíli, že byznys možná není až tak jednoduchý, jak se mi do té doby zdálo.“

Sama jste ale říkala, že citrony už byly smutné, takže by se možná stejně vyhodily, ne?

 Přesně tak, byl to vlastně takový upcycling.

Historka ale hlavně naznačuje, že jste patrně měla vrozeného podnikavého ducha.

Babička z matčiny strany říkala, že to mám po jejím otci, který měl coby fotograf ateliér v Poděbradech a pořád něco podnikal.

Zato tatínek byl ryzí akademik, že?

Ano. I když on zase říká, že jeho otec byl sedlákem s velmi dobrým nosem pro farmářský byznys, vzorně hospodařil na svém, a ještě kupoval půdu od jiných.

Talent pro podnikání zkrátka zřejmě někde v naší rodině byl a já ho zdědila přes koleno. Pro tátu byl vždycky byznys jiný svět, ihned po emigraci se zapojil do vědecké činnosti v Ottawě, dělal pro Herzberga, nositele Nobelovy ceny za chemii. 

Nobelisté k nám vůbec chodili celkem běžně na večeře, pro mě to byli staří pánové, strýčci, kteří si pořád z něčeho dělají legraci. Až později, když už jsem nebyla dítě, mi došlo, s kým jsem měla tu čest.

Cítila jste tlak, abyste v rodině pokračovala v akademické dráze?

Jednoznačně. Z matematiky a dalších podobných předmětů musely být vždy jedničky. Táta se se mnou někdy i učil, byť někdy poměrně svérázně. Víte, co je to slinky? Takové ty pružiny, co se stále převažují a díky tomu samy lezou například po schodech.

Mě jako malou holku zajímalo, jak slinky funguje. Otec mi začal velmi seriózně vysvětlovat, co je to diferenciální rovnice.

Koukala jsem na něj, vůbec netušila, o čem mluví, on od diferenciální rovnice přešel k diferenciální rovnici druhého stupně, pak mu došlo, že to nemůžu vyřešit, když neumím kvadratické rovnice, tak jsme další dvě hodiny seděli, po nich už jsem o slinky nechtěla vědět absolutně nic.

A chudák táta se zlobil, ať se soustředím! Čekal, že ze mě bude vědkyně, to bylo implicitní. Roli v tom hrála ještě jedna věc. 

A to?

Tátu doteď strašně mrzí, že se jeho otec nedožil toho, jak dostal doktorát. Táta byl první, který měl z rodiny vysokoškolské vzdělání, dědeček ze selského rodu musel mamince, vdově po padlém z první světové války, pomáhat, aby se uživili. Pro mě tak bylo velmi důležité pokračovat v tátových akademických stopách a… 

Pardon, chcete si dát na chvíli pauzu? Jste zjevně dojatá.

Ne, ne, pokračujme, omlouvám se. Táta na tom teď není zdravotně dobře, takže je to pro mě hodně emocionální téma.

Z vyloženě smutných emocí jde naštěstí v tomto případě přeladit poměrně snadno. Místo Chopinovy nostalgie jde na klávesách zvolit frivolní skladbičku od Mozarta: ještě dřív, než pro dceru vytyčil vědeckou dráhu, chtěl z ní mít Josef Paldus pianistku.

„Byl to jeho sen, ale já piano moc ráda neměla,“ netají Barbara a netají ani příčinu nechuti: měla strach, že nebude dostatečně nadaná, aby pronikla na vrchol, a tento strach jí silněji než vítr písek hnal do očí nevábnou vidinu, že bude hru na piano vyučovat a nevydělá dost peněz na podporu rodiny.

„Vydělat dost peněz bylo přitom pro dítě emigrantů důležité: registrovala jsem, jak složité to měli rodiče, kteří nechali v Československu byty, farmu, úspory v bance a utekli s dvěma kufry a pár set dolary v kapse.“

Piano sice Barbara nesnášela, do jejího příběhu i povahy ovšem vzorně zapadá, že si jeho prostřednictvím jako mladá dívka velmi slušně přivydělávala.

Zatímco zpocené kamarádky pracovaly ve fastfoodech za čtyři dolary na hodinu, ona shrábla za hudební doprovod svateb někdy až 300 dolarů plus peníze bokem od rozjařených svatebčanů, a ještě se zadarmo najedla.

Na univerzitě si zase Barbara psala tak dokonalé taháky, až si toho všimli spolužáci: původně jim je nechtěla půjčovat, aby neměli lepší známky než ona, ve finále však zvítězilo její lepší já: tahák poskytla zadarmo jednomu z nešťastníků, ač jí za to vnucoval dvacet dolarů.

„Víš co,“ řekl jí nakonec obdarovaný, který díky tomu udělal zkoušku na výbornou, „dám ti těch dvacet dolarů tak jako tak, protože jsi mě zachránila.“

Zčistajasna se vylíhl další byznys: Barbara stanovila fér cenu a na kopírce rozmnožovala „učební pomůcku“ – k úžasu otce, který netušil, na co tolik kopií, a ona mu nemohla říct pravdu, poněvadž by seriózního a počestného vědce velmi rozesmutnila.

Tatínek musel mít nejspíš problém i s vaším úkrokem z vědy do byznysu.

Samozřejmě. Byl stará škola, stará generace, v jeho očích se čistá věda s komercí nemíchala dohromady.

Takže vám to vyčítal?

Nikdy, ale vždycky tak zvláštně, pravděpodobně pochybovačně, pokyvoval hlavou: „Holka, holka, co s tebou bude?“

Chcete číst dále? S předplatným Premium od 139 Kč měsíčně můžete číst neomezeně.

Předplatit Premium